Že vyhovující výrok Nejvyššího správního soudu ve věci rozpuštění Dělnické strany bude znamenat otevření Pandořiny skříňky, varovali rozumní lidé už dávno, a proběhlé výročí tzv. Vítězného února jim dává plně zapravdu. Najednou je v domácí politice všechno jinak: co se dotud zdálo nerealistickou tužbou pár blouznivců, je najednou jakoby na dosah ruky – otázka zákazu Komunistické strany Čech a Moravy je na stole a zcela vážně se o ní debatuje, neboť je tu nezpochybnitelná logika: Když tihle, tak proč ne tamti? Je snad KSČM svým působením v politice méně škodlivá než DS?

Inu – není, naopak, tím, že se etablovala bezmála před dvaceti lety a získává ve volbách pravidelně více než desetiprocentní výsledek, je KSČM pro demokracii v České republice neporovnatelně větším ohrožením než Dělnická strana, jež je skutečnosti pouhou prášky vyhnanou partou pár neo-nazi křiklounů.

Jen málo z lidí, kteří dnes aplaudují rozpuštění DS a požadují stejně ráznou státní intervenci proti komunistům, dohlíží důsledky takového vývoje. Restrikce práva vyslovit a propagovat potenciálně ohavné myšlenky omezuje nezadatelné a pro demokracii esenciální právo nesouhlasit. Přijmeme-li takový princip, jaký byl aplikován v kause DS, řetězec úředních zákazů lze pak už těžko přerušit: když dnes DS, pak logicky zítra KSČM, a když zítra KSČM, proč ne pozítří ČSSD? Ve vidění pravicového voliče není přece sociální demokracie ničím jiným než stranou pobertů, kteří své voliče uplácejí dárky z cizích kapes. Vyhovme těmto hlasům, a máme tu – vládu jedné strany, a cca 60 % voličů, kteří nesmějí své přesvědčení vyjádřit u volební urny.

A ještě jeden aspekt debata nad možným zákazem KSČM otevřela, totiž vztah mezi morálkou a politikou.

Není nejmenších pochyb o tom, že čtyřicet let komunistického vládnutí bylo provázeno zločiny, jimž není v dějinách této země rovno, a převážná část z nich zůstala – a už navždy zůstane – nepotrestána. Co nelegalisoval na počátku 90. let princip kontinuity právního řádu, to dovršil prostý běh času, provázený neschopností Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu dát dohromady jediný solidní a obžaloby-schopný spis. Máme ve vězení prokurátorku Brožovou-Polednovou a pár dní jsme tam měli aparátníka Karla Hoffmanna. Ne snad, že by tam oba dva nepatřili, ale – není to trochu málo, Antone Pavloviči?

Jde o to, že zatímco morálka a morální kritéria jsou inherentně subjektivní, demokracie je procedura, a ta musí být jedna a ta samá pro všechny, a když ne zcela bezhodnotová, pak aspoň v maximální možné míře hodnotově neutrální. Demokracie přívlastkové, ať už nechvalně známá demokracie lidová nebo demokracie bojující, jsou jen rouškou nebo předpokojem nedostatku demokracie, resp. totality.

Demokracie je systém pravidel, který zajišťuje všem možnost účastnit se správy veřejných věcí, a to tím větší měrou, čím větší veřejnou podporu daná koncepce získá. Vyloučení DS z politického boje znamená, že ostatním stranám byla odňata možnost porazit ji ve volbách a legitimisovat tak svou převahu nad ní jedinými relevantními, totiž politickými prostředky. Legitimace volebním výsledkem je tu nahrazována legitimací právně-argumentační, a ta je nutně vždy slabší.

Ještě patrnější je to u komunistů. Jejich ideologie je s demokratickým provozem a s respektem k základním právům občanů dlouhodobě neslučitelná, o tom jsem pevně přesvědčen, a možnost, že by byla znovu v této zemi realisována, mne děsí. Ovšem nedat voliči tuto variantu na výběr a chránit jej tak před možností vybrat si nesprávně, by znamenalo nikoli posílení, nýbrž faktickou destrukci demokracie v České republice. Morální argumenty, byť by byly podloženy sebelépe, patří do předvolebního boje, nikoli do volební místnosti. Tam musí dostat šanci všichni, praví i leví, poctiví i zkorupmovaní, morální i amorální; pokud by to tak nebylo, stal by se pánem kdosi jiný než suverén této země, volič.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)