Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Takto legračně odpověděl presidentský kandidát Jan Fischer na otázku Patrika Vondráka ohledně všech těch báječných slev, které dostává při své kampani (a na které nemá jeho sponsor Jaromír Soukup, jak Fischer tvrdí, ani ten nejmenší vliv):


Dovolím si ocitovat ustanovení § 37 odst. 2 zákona o volbě presidenta republiky:

Výdaje na volební kampaň nesmí přesáhnout částku 40 000 000 Kč včetně daně z přidané hodnoty, účastnil-li se kandidát pouze prvního kola volby, nebo částku 50 000 000 Kč včetně daně z přidané hodnoty, účastnil-li se kandidát prvního i druhého kola volby. Do této částky se započítávají částky, které kandidát na funkci prezidenta republiky uhradil nebo má uhradit, včetně částek, které uhradily nebo se zavázaly za kandidáta uhradit třetí osoby. Bylo-li plnění, které je součástí volební kampaně, poskytnuto bezplatně nebo za cenu nižší než obvyklou, započítá se do této částky jeho obvyklá cena.

Jestli tomu dobře rozumím, čtyřicetimilionový limit J. Fischer buď už překročil, anebo do konce kampaně zcela jistě překročí. Rozhodně dobrý námět na ústavní stížnost proti jeho zvolení.

Aktualisováno.
Fischera podporuje i Transparency International ČR. Kandidát na svých stránkách nabízí dokonce transparentní spisovnu, do které vás sice jen tak nepustí, ale zato, v rámci otevřenosti, vám nedovolí z materiálů pořizovat kopie. Škoda: právě ty bych nejvíc potřeboval ke své ústavní stížnosti.

22 komentářů
Kategorie: Volby
Počet zobrazení: 7775

Tento týden by měl zvláštní volební senát Nejvyššího správního soudu dokončit projednávání žalob neregistrovaných kandidátů do presidentské volby. Zamítavý verdikt se všeobecně neočekává, jde jen o to, jaké rozhodnutí padne.

Možnosti jsou dvě: přerušení řízení a derogační návrh Ústavnímu soudu (v takovém případě by se ovšem volby jen tak hned nekonaly, což je politicky nežádoucí, protože pak by se mohlo, inter alia, zjistit, že presidenta nikdo nepotřebuje) anebo rozsudek vyhovující, ovšem potom je otázkou, zda budou připuštěni všichni tři vyloučení kandidáti, kteří dodali petice s dostatečným počtem podpisů, nebo jen někteří z nich. Další varianta je, že Ústavní soud volby odloží a bude rozhodovat o derogaci na základě ústavní stížnosti některého z kandidátů, případně i jiných stěžovatelů-voličů.

V obou eventuálních řízeních se bude řešit několik otázek:

1. Je úprava přímé volby v Ústavě ústavní?

Přirozeně, že ustanovení Ústavy nemůže být protiústavní z definice, avšak některým vyloučeným kandidátům-zoufalcům mnoho jiného prostoru pro argumentaci nezbývá. Vést by ji šlo z hlediska objektivní nemožnosti/neefektivity zkontrolovat petici s 50 tisíci podpisů, avšak jak jsem uvedl, pro derogaci podmínky zakotvené v ústavě neexistuje jiná procedura než legislativní, parlamentní.

2. Je ústavně konformní způsob ověřování podpisů v prováděcím zákoně?

Není, z několika důvodů:

a) Zákonem stanovený postup je nejasný, dovoluje různé výklady, včetně fantasmagorických (Sobkův legal possibilism).

b) Procedura je zcela formální, není implementací kontroly Ústavou stanovené povinnosti v materiálním smyslu. Nekontroluje se pravost projevu vůle, pouze existence signatáře, a to ještě podle centrální evidence obyvatelstva, tedy referenční database pochybné kvality. Pochybilo i ministerstvo, které na vzor podpisových archů nevyznačilo, že je třeba zapisovat adresu trvalého (evidenčního) a nikoli faktického bydliště.

c) Zjištěné duplicity jsou započítány jako ostatní třídy chyb, takže jsou i v tomto případě odměňováni nepoctiví kandidáti na úkor poctivých (kandidát, který odevzdá 2×30 tisíc identických falešných podpisů, projde, ten, který odevzdá 50 tisíc skutečných, s jedinou chybou v adrese bydliště, bude odmítnut).

d) Poctivý kandidát nemá sám žádnou možnost ověřit si, zda jím sebraný soubor podpisů je korektní anebo má ve sběru pokračovat. Nepoctivý je na tom lépe, zejména pokud může pracovat s nelegálně získanou kopií centrální evidence obyvatel.

3. Jsou zákonná rozhodnutí o odmítnutí registrace?

V žádném případě. Ministerstvo se dopustilo frapantních porušení zákona:

a) Nesmyslný výklad ustanovení zákona (součet místo průměru) připravil o registraci Janu Bobošíkovou.

b) Jak bylo uvedeno sub 2(b) shora, vzorové archy byly nevhodně a zavádějícím způsobem navrženy.

c) Výběr archů ke kontrole byl – velmi mírně řečeno – netransparentní. Podvod dosud prokázán není, avšak až ministerstvo pošle seznam všech kontrolovaných čísel, může být situace jiná. Bez ohledu na to je již nyní zřejmé, že algorithmus pseudonáhodného výběru uváděný v rozhodnutích je jednak nejasný (není vysvětlen způsob namapování rozsahu 0 ÷ (N – 1) na čísla archů), jednak nebyl dodržen, a jednak ho může každý, kdo se o něm předem dozvěděl, využít ve svůj prospěch a očíslovat archy tak, aby bylo odhaleno co nejméně chyb.

d) Mnohé nasvědčuje tomu, že byly vyřazovány i některé podpisy, které vyřazeny být neměly, např. není jasné, zda takový osud nepostihl podpisy osob, které v době mezi signací a kontrolou změnily příjmení a/nebo adresu.

18 komentářů
Kategorie: Volby
Počet zobrazení: 4112

Ústavní soud zveřejnil nález sp. zn. III. ÚS 1250/12, jímž ve výroku o trestu zrušil rozsudek nad nejdeckou fridexovou travičkou. O ní jsme tu psali dvakrát, poprvé jsme se podivovali nad uložením výjimečného trestu za pouhý pokus trestného činu, podruhé jsme konstatovali, že i podle relativně přísných sazeb stanovených v TrZ/1852 by byl pachatelce uložen trest mírnější než 25 let vězení, který obviněná dostala u Krajského soudu v Plzni.

Odůvodnění soudce zpravodaje Jana Musila je přesvědčivé a kvalitní. Mám k němu toliko dvé doplňujících poznámek:

    1. Mám stále větší pochybnosti o tom, zda je ustanovení § 21 odst. 2 TrZ, podle kterého se pro pokus trestného činu použije stejná sazba jako pro trestný čin dokonaný, ústavní konformní. Další ustanovení TrZ jistě umožňují, případně i nařizují, trestat pokus mírněji, avšak pokus je jednáním od dokonaného trestného činu odlišným, z hlediska následků, o něž by v trestním právu mělo jít primárně, podstatně méně závažným, a jako takové by mělo být, podle mého soudu, při jeho posuzování užito i odlišného referenčního rámce. Je to podobné, jako kdybychom zrušili skutkové podstaty lehkého a těžkého ublížení na zdraví a vraždy a stanovili za všechny tyto skutky jedinou, širokou sazbu, z níž by si soudy mohly vybrat. To by byl prostor pro svévoli a omezení právní jistoty, stejně jako to, že neexistuje obligatorně nižší trestní sazba v případě pokusu.
    2. K přísnému trestu v daném případě přispělo nejen obecné přesvědčení o vhodnosti a účelnosti ukládání dlouholetých trestů vězení, zmiňované Ústavním soudem obiter dictum, ale v nemenší míře i mediální pozornost věnovaná trestnímu řízení po celou jeho dobu. Tato pozornost může být pro justici signálem o negativní společenské percepci a reprobaci daného trestného činu, avšak zvláště v případě, že pozornost přichází ze strany medií bulvárních a bulváru se blížících (Mladá fronta DNES), jde o signál s velmi omezenou vypovídací hodnotou. Není to problém pouze nesebevědomé postkomunistické justice, jak víme z historie (o níž často a zajímavě psává v příloze Lidových novin Václav Drchal), mediálně ovlivněné rozsudky nebyly výjimkou ani před obdobím poúnorového úpadku českého soudnictví.
3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2735

Ve filmu Gympl (2007) je rozkošná scena, v níž studenti, lehce společensky unaveni, poznávají v taxikáři, jehož služeb se rozhodnou využít, svého středoškolského učitele (profesora) fysiky. Její komika je založena na hluboce zakořeněném profesně-hierarchickém chápání evropské – zdaleka ne jen české – společnosti: učitel, příslušník (relativně) vyšší společenské vrstvy, je zesměšněn tím, že musí pro obživu sestoupit o úroveň níž, asi stejně, jako je v prvorepublikových filmech zesměšněn seriosní a zámožný měšťan, který se po opici probudí ráno v parku bez bot, bez peněženky a pro zvýšení uměleckého účinu eventuálně jen ve spodkách, jako nějaký bezdomovec.

Vzpomínám si na svého učitele z mathfysu, který si ještě za komunismu, v hloubi 80. let, zvyšoval své příjmy tím, že jako druhé zaměstnání řídil autobus, protože si předtím přivodil, způsobem snad příjemným, avšak v rozsahu jinak nezvládnutelném, alimentační povinnost vůči několika dependentům. Necítil se tím ponížen, naopak si to, myslím, užíval, ostatně člověk, který dokáže přednášet theoretickou fysiku na universitě, jen zřídka odvozuje svou společenskou prestiž obdobným způsobem jako gymnasiální fysikář (a legendární, charismatickou osobností zůstal dodnes).

Ústavní soud nám vzkázal, že manuální práce, minimálně tak, jak je nebo může být de lege lata vyžadována od recipientů určité třídy sociálních dávek, ponižuje. To je silné tvrzení, s jehož recepcí, natožpak akceptací, mám určitý problém.

Především jsem přesvědčen, že existuje poměrně ostrá dělicí linie mezi právem a politikou, a soudy by si měly hledět jednoho a to druhé ponechat k rozhodování tomu, kdo je k tomu povolán, tedy voliči: jen na něm je, zda si bude přát, aby potkával podporu pobírající nezaměstnané v reflexních vestách s košťaty a se zdaleka viditelným označením, že nejde o službu dobrovolnou a že pracující vrací společnosti část dluhu způsobeného tím, že nemá práci a žije tedy z veřejných prostředků, z peněz nás všech; do nichž arci možná do té doby i třicet let ze svých daní nepřetržitě přispíval.

Společnost, nebo minimálně její podstatná část, touží po tom vědět okamžitě, s kým má tu čest, a nebylo by jí proti mysli, kdyby si lidé museli na oděv našít viditelné označení příjemce sociálních dávek (jde-li o toužebníka pravicového) anebo naopak daňový dlužník, touží-li levičák.

Takové přání by rozhodně bez dalšího uspokojováno být nemělo. Po právní stránce však vidím zásadní rozdíl např. mezi povinností hlásit se pravidelně na poště, jejímž jediným účelem je ztížit příjemci dávky možnost vedlejšího nelegálního výdělku, a povinností plnit příležitostně ukládané pracovní úkoly ve veřejném zájmu. Zda si budu přát, aby nezaměstnaní museli takto pracovat, je arci věc jiná, a o ní mám právo rozhodnout já, volič. O toto právo se cítím nálezem Ústavního soudu připraven.

42 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 9613

Chcete-li, pusťte si pořad ČT24 Před půlnocí s advokátem Robertem Cholenským.

Nevím, podle jakých kriterií vybírá Česká televise moderátory pro své pořady, inteligence a vzdělání to rozhodně nebude; za ty tam spíše, řekl bych, dávají u konkursu trestné body. V každém případě dotaz moderátorky Pilařové, zda advokát nemusí mít pocit, že stojí na straně správné skupiny lidí (v dané situaci nesprávnou skupinou míněny aktivistky RWU), dává vzpomenout nejhorších tradic totalitní předchůdkyně české veřejnoprávní televise.

5 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2853