Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Je příjemné, když druzí dělají práci za mě, takže nemusím tak dlouze psát. Tentokrát tak učinila soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Dana Šindelářová, která do usnesení o své nepodjatosti napsala:

Je nutno konstatovat, že jakékoli odborné právní konzultace řešící odbornou problematiku, která není v praxi běžně řešena, a to na úrovni všech stupňů soudní soustavy, nejsou zákonem zakázány a z hlediska odborné činnosti a zaměření nejen v rámci soudní soustavy, ale i ve vztahu k odborným institucím zabývající se oborem práva, jsou v podstatě i nutným předpokladem pro správnou aplikaci příslušných právních norem na konkrétní praktický případ. Odborné konzultace jsou běžnou součástí ve všech odborných oblastech života a jsou nezbytnou součástí a i předpokladem odborného rozhledu, v tomto případě vedoucí ke správné aplikaci konkrétní právní normy na konkrétní praktický případ.

Jak by řekl profesor Hrbolek, to je velice svérázný výklad, ovšem tak tomu není. Je zcela zásadní rozdíl mezi obecným vzděláváním soudce (jež D. Šindelářové upřímně přejeme, s douškou Jen houšť a větší kapky!), a konsultací o tom, jak rozhodnout v konkrétní, soudem již řešené věci. Tam je konsultace s nadřízeným soudem jednoznačným porušením zásady soudcovské nezávislosti a ústavního práva obviněného na dvojinstanční řízení. Dovedeno do důsledku, kdyby se soudce okresního soudu o tom, jak má rozhodnout, poradil na Ústavním soudu, bylo by vymalováno, protože obviněný by hned věděl, jak na tom je a jak by v případě, že by podával opravné prostředky, nakonec dopadl. Jakékoli konsultace v konkrétní rozhodované věci jsou nepřípustné a protiústavní, a všichni soudci, kteří se na nich podíleli, jak konsultující, tak konsultovaní, jsou jejich uskutečněním z projednávání věci vyloučeni.

Soudkyni Šindelářovou za její osobité pojetí soudcovské nezávislosti nemůže minout zasloužená odměna, prestižní cena tohoto blogu za příspěvek českému právu Osel měsíce, s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů. Gratulujeme!

4 komentáře
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Samolepkový proces
Počet zobrazení: 4340

Ne, opravdu neporuším svůj slib a nenapíši nic o presidentské volbě (nepopíraje arci, že se novým sledem událostí výborně bavím: jak říkám už roky, čtyři největší nepřátelé každého právníka jsou sčítání, odčítání, násobení a dělení).

Věnovat se chci thematu jinému, neméně aktuálnímu, presidentskému nepodpisu zákona o církevních restitucích. Historické pozadí osvětluje na svém blogu Pavel Hasenkopf, k čemuž dodávám dvojí: 1. podle mého hlubokého přesvědčení nemůže nepodepsaný zákon vstoupit v platnost; a 2. podepsat zákon je presidentovou ústavní povinností, nikoli právem, jejíž případné nesplnění je důvodem pro ústavní obžalobu z velezrady (impeachment).

Současná praxe, založená ještě za presidentury Klausova předchůdce, podle níž president zákon, který vetoval nebo se kterým jinak vnitřně nesouhlasí, nepodepíše, aniž by to mělo jakékoli právní důsledky, devalvuje tento důležitý ústavně notářský akt na pouhý úkon nejvyššího státního dekoratéra: president svým podpisem nepotvrzuje, president jím pouze zdobí.

Představme si totéž v kontextu správního řízení: podle stejné logiky by nám mohlo přijít rozhodnutí ministra o rozkladu bez podpisu a bez razítka, a kdybychom se domáhali vysvětlení, dozvěděli bychom se, že ministr se sice s návrhem rozkladové komise neztotožnil, ale rozhodnutí je přesto platné a můžeme se jím řídit. Podpis by mohl chybět i jinde, na řidičském průkazu (zkoušky jsme složili, ale pan úředník si přesto myslí, že řídit neumíme), na maturitním vysvědčení (ředitel školy měl jiný názor než maturitní komise), na rozsudku (předseda senátu byl přehlasován).

O roli hlavy demokratického státu se nedávno několikrát rozepsal Václav Žák (nejdůležitější text je zde), a já dodávám, že president je toliko nejvyšším státní úředníkem, nikoli zeměpánem, od jehož autonomních pravomocí by se odvíjela práva jeho poddaných, občanů (právo amnestie je v tomto smyslu nesystémovou výjimkou). President, který dle rozmaru parlamentem řádně přijatý zákon – bez ohledu na to, zda součástí procesu jeho přijímání bylo nebo nebylo jeho přehlasované veto – podepíše nebo podepsat odmítne, je zhruba stejně směšný, jak herec představující krále Leara, který se z moci své funkce domáhá uvěznění divadelního publika.

Uvažujme, co o naší zemi říká takový nepodepsaný-a-přesto-platný zákon: asi tolik, že zde vládne nikoli demokracie, nýbrž anarchie, a že jsme se doposud nebyli schopni ztotožnit s republikánským státním zřízením a jeho základními náležitostmi, mezi něž patří to, že souverainem je lid; president republiky je pouhým symbolem státu a poddaným tohoto souveraina.

6 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3414

Ani po řadě měsíců není jasné, jaké důvody stály za odvoláním Jiřího Pospíšila z úřadu ministra spravedlnosti. Po zvážení všech alternativ se přikláním k názoru, že vůbec nejdůležitějším z řady důvodů bylo, že se Pospíšil pokusil o reformu systému přidělování agendy soudcům.

Ač se taková věc může na první pohled jevit jako banalita, ve skutečnosti je možnost nechat počítačem vybrat vhodného soudce nebo senát právě tím, co pro mnohé soudce, a zejména předsedy soudu, představuje vítaný vedlejší příjem. Kdyby bylo přidělení věci skutečně náhodné a nezmanipulovatelné, korupci v justici by to sice nevymýtilo, ale nikoli nepodstatně by ji to omezilo, neboť zdaleka ne všichni soudci berou a zdaleka ne každého je možné ovlivnit decentně intimovaným přáním shora, jak má ten-který proces dopadnout.

Přidělování agendy vybranému soudnímu oddělení je krví justiční korupce a ve svém důsledku tím, co umožňuje mít justici pod kontrolou v tom smyslu, jak o tom v pamětihodné nahrávce hovoří poslankyně Kristýna Kočí.

Bezprostředně po nástupu nového ministra Pavla Blažka následovalo to, co se očekávalo, tedy stažení příslušného návrhu, a odložení iniciativy k ledu – a konservace současného stavu, kdy o tom, kdo který spis dostane, rozhoduje nikoli počítač, nýbrž předseda příslušného soudu, a to na všech úrovních justice, od okresního soudu po soud Ústavní. Nebo se skutečně domníváte, že kupř. politicky citlivou kausu vítkovských žhářů dostal osobní přítel zmocněnce poškozených Pavla Uhla a jeho šéf z AK Pavel Rychetský jen proto, že to tak v podatelně nalosoval počítač?

Jen pro úplnost dodávám, že se rozhodně neřadím k těm, kteří Jiřího Pospíšila adorují, a opakovaně jsem zdůrazňoval, že fakticky jde jen o boj různých mocenských skupin, podobně jako na Slovensku, kde je tento boj ještě o stupeň bezskrupulosnější a otevřenější. Přesto bychom neměli být k tomu, co se v justici děje, hluší a slepí, a ty informace, které se k nám přes mediální filtry přece jen dostanou, bychom se měli snažit správně dešifrovat a analysovat.

7 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3422

A máme tu písemnou podobu usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen prvoinstanční rozsudek nad Lucií Šlégrovou a jejími dvěma spoludržiteli, resp. spolumávateli praporem rozpuštěné Dělnické strany. Podrobné, přesvědčivé, nepojednán a nevyvrácen nezůstal ani jediný z odvolacích bodů, prostě právě takové rozhodnutí, jaké se od soudruhů soudců Stuchlíka, Pytlouna a Junkové očekávalo. Bojující demokracie opět zvítězila na celé čáře, a odsouzeným nezbývá než pokusit se o zvrat v loterii zvané dovolací řízení. Velké věci bych neočekával, i trestněprávní kolegium Nejvyššího soudu připomíná spíš stranickou buňku KSČ po 30 letech, a i tam vědí, že s politickou oposicí se nesmí jednat v glacé rukavičkách.
2 komentáře
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Lucie Šlégrová
Počet zobrazení: 2345

Zajímavá debata k případu bývalého autobusáka a současného profesionální vězně Romana Smetany se rozvinula na Jiném právu ([1], [2]). Přestože jsme o smetanovské sáze na tomto blogu již psali, stalo se tak v době, kdy ještě nebylo o stížnosti pro porušení zákona podané v kreslířův prospěch rozhodnuto. Nyní Nejvyšší soud svým usnesením o návrhu ministra Pospíšila rozhodl a jeho judikát, který se z hlediska kvality rozhodně nestane perlou české jurisprudence, citovatelnou i po desetiletích, staví Smetanův případ do poněkud jiného světla, než ve kterém byl dosud komentován a vykládán.

Nejvyšší soud uvedl, že u Smetanovy soudkyně Markéty Langerové nelze dovodit, že by její vztah k dané věci či účastníkům nesl rysy, pro což by vznikaly reálné pochybnosti o její způsobilosti ve věci nezávisle a nestranně rozhodovat. To je ovšem značně odvážné tvrzení: manžel osoby, jíž se trestný čin dotýká, ať přímo jako objektu pachatelova uměleckého zájmu nebo nepřímo jako významného regionálního představitele politické strany, která se k trestnímu řízení připojila jako poškozená, má k věci i ke straně řízení poměr přinejmenším ne zcela neutrální, který rozhodně nelze odbýt takto lakonickým a povšechným závěrem, který navíc není přesvědčivě odůvodněn: soud v judikátu flagrantně zaměnil objektivní a subjektivní test nestrannosti a absenci podjatosti v objektivním smyslu nesprávně dovodil ze závěrů subjektivního testu. Další jeho úvahy týkající se hypothetického vztahu Langerové k potykadlovaným plakátům jiné politické strany pak svou úrovní vůbec nejsou tohoto soudu hodny.

Pozoruhodná a nejvíce kontoversí vzbuzující je pasáž rozhodnutí týkající se faktu, že sám Smetana námitku podjatosti nevznesl, ač byl na vztah M. Langerové k politiku Langerovi soudem výslovně upozorněn. Většina diskutujících na Jiném právu, jak se ukázalo, dosud mentálně dlí v oblasti socialistické zákonnosti, bez větších změn přeživší, i v důsledku personální kontinuity komunistické justice, rok 1989, a proto faktu, že námitka podjatosti nebyla vznesena, nepřikládá žádný význam: od toho, aby rozhodnutí bylo spravedlivé, jsou tu soud a státní zástupce, co činí obžalovaný a jeho případný obhájce, je v zásadě irelevantní, a tak, přestože Smetana neuplatnil procesní prostředek, který měl k disposici, nesmí mu to být na újmu.

Doktrinou státně paternalistického trestního práva odchovaní právníci sice theoreticky vědí o tom, že na straně obviněného se účastní trestního řízení i obhájce, avšak k čemu tam ten člověk v taláru je, jim není jasné, jestliže přece trestní řád v § 2 odst. 5 říká jasně, že orgány činné v trestním řízení objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (což ovšem, jak se často zapomíná, po poslední velké novele TrŘ platí jen pro přípravné řízení; hlavní líčení je kontradiktorní a procesní iniciativa obviněného je v něm esenciální).

Ve skutečnosti má fakt, že námitka podjatosti nebyla vznesena, ač obžalovaný byl o jejích možných důvodech prokazatelně informován, kardinální důležitost, minimálně z hlediska efektivity jeho další procesní obrany. Vyjma případů, kdy by nesplnění povinnosti soudce rozhodnout o svém vyloučení bylo zjevným abusem, který nelze tolerovat s ohledem na ústavní imperativ spravedlivého procesu, by mělo platit, že soudce, jehož vyloučení nikdo nepožadoval, ač strany byly seznámeny s okolnostmi, pro které by tak učinit mohly, je nutno mít za nepodjatého, přesně podle zásady vigilantibus iura. Na soudech vyšších instancí pak je pouze to, aby posoudily, zda bylo nebo nebylo dosaženo oné shora zmíněné hranice zjevného abusu, a to, jak se domnívám, se v daném případě stát nemuselo.

15 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 5059