Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jak známo, řidiči, včetně spolujezdců, se v České republice běžně střílejí. Díky profesionalitě jihomoravské dálniční policie se tentokrát řidič zabil sám a hmotné škody na nezúčastněných vozidlech nebudou větší než několik milionů korun. Bravo, hoši!

51 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 6306

Zhruba dva týdny po uplynutí soudem stanovené patnáctidenní pariční lhůty splnilo policejní presidium rozsudkem stanovenou povinnost a poskytlo mi informace o odběrech genetického materiálu a snímání daktyloskopických otisků sprostým podezřelým (vyrozumění, přílohy: [1], [2], [3], [4]).

První analysa dokumentů ukazuje, že jejich obsah je šokující a policie je právem před veřejností tajila: zaveden je v nich, obrazně řečeno, institut sprostého nevinného: rozhodne-li státní zástupce nebo soud, že skutek se nestal nebo není trestným činem, policie přesto všechny osobní údaje obviněného, včetně citlivých dat, drží v archivu, a to v případě otisků prstů dalších 5–10 let, u genetických údajů (profilů DNA) fakticky trvale, po dobu 100 let od narození zproštěného. To je ve flagrantním rozporu s tím, co vyslovil Evropský soud pro lidská práva v rozsudku Marper v. UK z r. 2008, jakož i se zdravým (nepolicejním) rozumem, a svědčí to o zvrácenosti policejní mentality: pro policii neexistují nevinní, jen ti syčáci, kteří nám protentokrát vyklouzli.

Aktualisováno.
A dorazilo i nové rozhodnutí, opět odmítavé: právní názor soudu byl pro policii málo atraktivní a tak, necítíc se jím vázána, žádost o informace opět částečně odmítla. Přirozeně podávám další odvolání a zároveň prosím čtenáře, kteří předmětné odepřené části pokynu policejního presidenta mají k disposici, zda by mi příslušné dvě pasáže neposkytli např. prostřednictvím diskuse k tomuto postu: určitě by bylo lépe argumentovat před soudem se znalostí toho, co vlastně nemá občan právo vědět.
7 komentářů
Nadřazená kategorie: Informační právo
Kategorie: Národní database DNA
Počet zobrazení: 3703

Česká ústava je pozoruhodně málo zdařilé legislativní dílo, to je fakt, který popírají, vedle jejích autorů, jen ti nejkonformnější a nejservilnější ústavní právníci.

Nepodařila se ani úprava velezrady, specifického trestného činu, kterého se může dopustit toliko úřadující hlava státu. Ústava z r. 1993 přebrala bez kritické analysy původní feudalistickou koncepci, jež se traduje už od Hoetzelovy ústavy z r. 1920 a jež není ani ústavně-právně korektní, ani účelná, ba z dnešního hlediska ji můžeme označit za naprosto anachronickou a zastaralou.

Důvody, proč hlava státu jako jeho jediný občan měla podléhat individuálnímu trestnímu právu, jsou v zásadě dva: v některých jurisdikcích, např. ve Velké Británii, je formálně žalující stranou v trestním řízení úřadující monarcha (The Queen v. John Doe), který by tak žaloval sám sebe, a v jiných, kde pravomoc udělit milost nepodléhá kontrasignaci, by hlava státu mohla buď sama sebe omilostnit, anebo by jí takové právo muselo být – opět jako jedinému občanu – upřeno. Ani jeden z těchto důvodů není však dostatečně závažný, aby odůvodňoval vynětí presidenta republiky z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, a to bezpodmínečně, v rovině hmotného, nikoli procesního práva (z důvodu této distinkce se někdy hovoří o presidentské indemnitě, nikoli imunitě, jež přísluší některým jiným ústavním činitelům).

Co je velezradou, Ústava nestanoví, a nebylo to stanoveno ani ústavou z r. 1920. Ta odkazovala na zvláštní zákon, jenž byl ovšem přijat až o 14 let později; v něm byla velezrada vymezena dalším odkazem na ustanovení §§ 1 a 2 zákona na ochranu republiky z r. 1923. To znamenalo, že velezradou mohly být pouze tzv. úklady o republiku anebo jejich příprava.

De lege lata vymezuje skutkovou podstatu ústavního zločinu velezrady rovněž prostý zákon, konkrétně ustanovení § 96 zákona o Ústavním soudu, a to tak, že velezradou se rozumí jednání presidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.

Taková definice je zároveň velmi široká a pro praktické účely příliš úzká. Především se jí neřeší situace, kdy se president dopustí jednání, jež má znaky trestného činu: vraždy, krádeže, podvodu, zpronevěry, přijetí úplatku apod. Logickou úpravou by bylo, že takto si počínající president by byl nejprve v rámci procedury impeachmentu zbaven úřadu a poté postaven před soud, který by mu mohl uložit stejný trest jako kterémukoli jinému obviněnému. Tak je tomu např. ve Spojených státech, kde před vězením zachránila Richarda Nixona milost jeho nástupce Geralda Forda.

Podle stávající úpravy české není zločinec na Hradě za své skutky vůbec trestně odpovědný, dokud se nedopustí shora zmíněného jednání proti svrchovanosti a celistvosti státu nebo proti jeho demokratickému řádu.

Posledně jmenovaný demokratický řád republiky je na druhé straně značně vagní a jak ukazuje probíhající pokus Senátu obžalovat Václava Klause, lze tam subsumovat prakticky každé presidentovo jednání, které se ústavním žalobcům-senátorům nelíbí.

Za stavu nejasnosti zákonného ustanovení a absolutní absence judikatury (žádný český president dosud impeachován nebyl; nejblíže tomu měl Emil Hácha, jehož však státní orgány v souladu s fikcí legitimity londýnské exilové vlády a kontinuity Benešova presidentství za presidenta nepovažovaly) by byl na místě spíše restriktivní výklad, v souladu s historickým vymezením velezrady vyžadující, aby president-velezrádce svými činy usiloval o odstranění demokratického uspořádání a jeho nahrazení řádem nedemokratickým.

Ze všech bodů navrhované (dosud neveřejné) ústavní obžaloby k tomu má paradoxně nejblíž obvinění, že Václav Klaus nerespektoval rozsudek Městského soudu v Praze, jímž mu bylo nařízeno rozhodnout o jmenování justičního čekatele Petra Langra soudcem. President, který odmítne respektovat autoritu pravomocného soudního rozhodnutí, skutečně útočí na demokratické základy státu, a může být proto zbaven funkce.

Velezrádným jednáním by mohlo být i dlouhodobé nenavrhování ústavních soudců, avšak pouze v případě, že by tak byla činnost Ústavního soudu ochromena a nebylo by např. možné sestavit senát nebo rozhodovat v plenu o zrušení právních předpisů. To arci nenastalo, Ústavní soud má stále 12 soudců, a to zhruba jen měsíc, kdy vypršelo funkční období Jiřímu Muchovi.

Ostatní body obžaloby jsou slabé, a vůbec už nemůže být velezradou vyhlášení amnestie, již kontrasignoval premier a za niž je proto přímo z Ústavy odpovědná vláda.

Podle mého názoru by zvláštní soudnictví pro presidenta republiky by mělo být co nejrychleji opuštěno, a tak jako je možné trestně stíhat člena vlády, mělo by být bez dalšího možné postavit před soud i presidenta. Právo udělovat milost by pak mělo být podmíněno kontrasignací, takže by se eliminovala i možnost udělení samomilosti.

Taková změna Ústavy je arciť málo reálná, a vzhledem k naladění spojených sil Sociálního Státu a Pravdy a Lásky se po volební frašce můžeme nadít dalšího nepěkného divadla.

Ostatně soudím, že Václav Klaus byl mimořádně špatným presidentem, spolu s Benešem nejhorším, jakého kdy tato země, minimálně v demokratických dobách, měla; velezrádcem však přece jen Klaus není.

Aktualisováno.
Návrh ústavní obžaloby (o které z nepochopitelných důvodů Ústava hovoří jako o žalobě). Argumentačně vychází z ústavně-notářského pojetí presidentského úřadu, což je koncepce sice chvályhodná, leč s platným právem nesouladná.

25 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3922

Předposlední únorový den byl dalším špatným dnem pro vyznavače Pravdy a Lásky. Rudá záře nad Berounem notně pohasla, když tamní okresní soud samosoudcem Michalem Pařezem zastavil trestní stíhání Jana Šinágla pro popírání genocidia a shodil tak se stolu obžalobu státního zástupce Josefa Šebka.

Nebezpečný popírač tak – aspoň prozatím – uniká potrestání a já mohu konečně sepsat žalobu proti třetímu rozhodnutí o odmítnutí registrace našeho Sudetoněmeckého sdružení, v němž představoval argument tímto trestním stíháním korunní klenot.
7 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Jan Šinágl
Počet zobrazení: 2172

Spolumajitel vydavatelství guidemedia.cz Lukáš Novák zdá se být policejně popotahován za vydání sbírky Hitlerových projevů. Docela by mě zajímalo, jak hodlají p. t. policisté jeho případné trestní stíhání pojmout, zda jako podporu a propagaci zakázaného hnutí (tam by arci šli ostře proti uzavřené kause Michal Zítko, resp. vydání Mein Kampf), nebo za porušení autorských práv, na něž si činí nárok Svobodný stát Bavorsko. Tato druhá možnost je právně zajímavější

Primárním pramenem práva, který je nutno aplikovat, je Gesetz betreffend das Urheberrecht an Werken der Literatur und der Tonkunst (LUG) z r. 1901, který platil ještě v době Hitlerovy smrti a vztahoval se nejen na literární díla, ale i na projevy, anžto výslovně poskytoval ochranu [den] Urheber[n] von Schriftwerken und solchen Vorträgen oder Reden, welche dem Zwecke der Erbauung, der Belehrung oder der Unterhaltung dienen (§ 1 odst. 1 LUG; cf. též § 17 LUG).

Podle § 8 LUG, ist der Fiskus oder eine andere juristische Person gesetzlicher Erbe, so erlischt das Recht, soweit es dem Erblasser zusteht, mit dessen Tode (pro policii – přirozeně nikoli pro své vzdělané čtenáře! – přeložím: je-li dědicem ze zákona stát nebo jiná právnická osoba, právo svědčící zůstaviteli jeho smrtí zaniká).

Bavorský stát se tedy může domáhat práv k Hitlerovým projevům pouze jako testamentární dědic. Adolf Hitler ve své závěti ze dne 29. 4. 1945 napsal:
Was ich besitze, gehört – soweit es überhaupt von Wert ist – der Partei. Sollte diese nicht mehr existieren, dem Staat, sollte auch der Staat vernichtet werden, ist eine weitere Entscheidung von mir nicht mehr notwendig.
Hovoří-li Hitler o státu, má bezesporu na mysli stát nacionálně socialistický, Třetí říši, který porážkou ve válce zanikl, a pro případ jeho zániku není v závěti žádná další disposice.

Existují tedy dvě varianty: buď autorská práva k projevům zanikla Hitlerovou smrtí, anebo přešla na jeho zákonné dědice, fysické osoby, nikoli ovšem na stát.

Není divu, že je Bavorsko při uplatňování svých domnělých práv k Hitlerovým dílům tak zdrženlivé a např. v USA se s nárokem jít k soudu neodvážilo.
36 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Hitlerovy projevy
Počet zobrazení: 4424