Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Podle očekávání dopadlo v pátek jednání o žalobě pro zmatečnost, kterou podal Jan Šinágl ve svém sporu s vydavatelem Haló novin. Komunistický soudce Pavel Slavíček žalobu zamítl a v odůvodnění neopomněl vysvětlit, že na členství v této zločinné a zavrženíhodné organisaci nebylo vůbec nic špatného a bývalí komunisté mohou úplně objektivně nejen rozhodovat takové spory, jako je ten Šináglův, ale mohou si sami objektivně rozhodnout i o své nepodjatosti: soudruh soudce měl dokonce tu drzost prohlásit, že opak by byl nepřípustnou diskriminací.

Právní zástupce J. Šinágla Petr Kočí se stále nachází pod tlakem České advokátní komory, proto nemohl argumentovat ve prospěch svého klienta rasantně. Kdyby byl na jeho místě ne-advokát, musel by soudci Slavíčkovi říct něco podobného, co jsem řekl komunistickému senátu tohoto soudu před dvěma lety já ve sporu o registraci našeho spolku: členství v normalisační KSČ není legitimním vyjádřením politického přesvědčení, ale morálním selháním a demonstrací hodnotového systému, který je s tím demokratickým neslučitelný. Bývalí komunisté nemají právo obléknout talár; soudce nemusí být nutně špičkový právník, ale měl by to být slušný člověk.

2 komentáře
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Jan Šinágl
Počet zobrazení: 3794

Řečeno s Forrestem Gumpem, český Ústavní soud is like a box of chocolate: you never know what you're gonna get. Po otřesném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/12, jímž soud posvětil prokázané volební manipulace, které vedly k odmítnutí registrace Tomio Okamury pro volbu presidenta republiky, jsem neměl přehnaná očekávaní ani ve věci návrhu na zrušení části Klausovy lednové amnestie.

Soudce zpravodaj Vladimír Kůrka, obvykle jeden ze spíše méně nápadných ústavních soudců, nicméně mile překvapil a jím formulované většinové stanovisko odmítavého usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/13 je argumentačně i právně brilantní, a kvalitní jsou i všechny čtyři disenty (resp. tři disenty a jeden konkurent).

Jádro majoritní argumentace je vyjádřeno v § 23 rozhodnutí:

…Účelem amnestie v kontrolním mechanismu brzd a vyvažování, který je do dělby moci zabudován, není bránit řádnému výkonu moci soudní, ale modifikovat účinky nebo následky ukončeného anebo probíhající trestního stíhání za účelem naplnění (exekutivou nutně subjektivně definovaného) obecného dobra (skrze společenské milosrdenství, odpuštění či zapomenutí), případně reagovat, s ohledem na politické či trestněpolitické aspekty situace ve státě, na případné dysfunkce moci soudní při jeho dosahování. Svěřením tohoto mimořádného oprávnění exekutivní moci se ústavodárce rozhodl strukturálně omezit výkon mocí konstituovaných, tj. zde výkon moci soudní, a to vyvážením v podobě prerogativu hlavy státu učinit jistou výjimku z řádného pořadu práva v trestních věcech. Institut amnestie tak z povahy věci sám nemůže podléhat těm pojistkám vyvažování a křížení dělby moci, které jinak mají zaručit, že přehmaty exekutivy jsou korigovatelné rozhodováním soudů [srov. obdobně ve vztahu k individuálním milostem usnesení německého Spolkového ústavního soudu ze dne 23. 4. 1969 sp. zn. 2 BvR 552/63 (BverfGE 25, 352 ff)], a bylo by i logicky protismyslné, kdyby si vyvažovaná moc soudní mohla zásah proti sobě samé odstranit tím, že by příslušný akt prostě zrušila. Ustanovení čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy na jedné straně vytváří pravomoc exekutivy k vyhlášení amnestie, na druhé straně jí rovněž poskytuje (vzhledem k povaze aktu jako prerogativu) ochranu před zásahy dalších mocí. Soudcovské zásahy v případě stanovení rozsahu pravomocí a kompetencí představují ústavněprávní rizika, jelikož by mohly vést až ke zkreslení či faktickým posunům v oblasti dělby moci.

Proti tomu stojí disent Pavla Rychetského, který – shodně s námi – tvrdí, že v právním státě je nepřijatelné, aby kterékoli rozhodnutí exekutivy stálo mimo sferu soudního přezkumu (poněkud kuriosním se jeví, že i v mé analyse je reflektována zásada dělby moci, avšak se zcela opačným závěrem, než k jakému dospěla majorita), což lze sice označit za soudcovský aktivismus, resp. náběh k soudcokracii, avšak v rovině úvah politických je tato these podložena velmi fundovaně, totiž otázkou, zda je vůbec přípustné, aby exekutiva byla soudní moci nadřazena, byť jen ve zcela výjimečných případech, takovým způsobem, jako tomu je v absolutistické monarchii, tzn. jako conductum Boží milosti (tento termín by atheista Rychetský nikdy neužil, avšak jde právě o to).

Podobně argumentuje, rovněž shodně s námi, ve svém disentu Vojen Güttler, který se staví za meritorní projednání (a zamítnutí) návrhu.

Majoritní stanovisko je blízké klausovsko-hasenkopfovské představě o pojmové nepřezkoumatelnosti amnestie (akt milosrdenství je výronem spravedlnosti ve vyšším, transcendentálním smyslu, a proto není možné zkoumat, zda je materiálně odůvodněn), avšak, jak velice případně argumentuje Ivana Janů v úvodu disentního stanoviska, misericordia sine iustitia mater est dissolutionis.

Tam bych hledal východisko a řešení složitých otázek, které problém excesivního využívání presidentských pravomocí přináší: soudní moc by neměla zasahovat tam, kde je dobrodiní milosti integrální součástí systému trestní spravedlnosti, avšak musí být schopna korigovat takové excesy, jakým byla lednová abolice dopadající na případy nejzávažnější hospodářské kriminality.

Proto, ačkoli se před argumentační silou majoritního vota v úctě a uznání skláníme, přesto zůstáváme na straně disentorů.

38 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4651

A prestižní cena tohoto blogu za mimořádné počiny na poli českého práva právem patří… Josefu Šebkovi, státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Berouně za toto útlé, leč hodnotné právnické dílko.

Že politickou objednávku je třeba splnit na maximum, chápeme, ale proč, proboha, si ten člověk po sobě ten strašlivý text aspoň nepřečetl!? Nebo si opravdu myslí, že následující věta je česky?
Okresní soud v rozporu s výše citovanými znaleckými posudky sklouzává do hodnocení událostí, které jsou v současné době moderní, a to dívat se na historii dnešníma očima, ačkoliv toto je značně zkreslující, neboť historii lze hodnotit pouze v souhrnu historických skutečností, které se tehdy staly a dívat se na ně z tehdejšího pohledu.
Schopnost udržet myšlenku aspoň mezi dvěma vedlejšími větami, když už ne přes celé souvětí, by, myslím, měla patřit k základní intelektuální výbavě státního úředníka v obdobné posici.

Věcně se s blábolem polemisovat arci nedá, J. Šebek patrně míní, že pražský krajský soud, mimochodem jedna z posledních bašt komunistického soudnictví, stížnosti vyhoví bez ohledu na jeho argumentaci.

K ocenění blahopřejeme. Oslí uši ve tvaru paragrafů si šťastný laureát může vyzvednout na adrese tohoto blogu.
27 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Jan Šinágl
Počet zobrazení: 5116

Policie splnila další politickou objednávku a navrhla obžalovat chrastavského atentáníka Pavla Vondrouše z výtržnictví. Jeho skutek byl bezesporu protiprávním jednáním, ale nešlo o trestný čin, nýbrž o přestupek podle § 49 odst. 1 písm. c) PřZ. Ostatně soudím, že gumové paragrafy jako výtržnictví by měly z právního řádu co nejrychleji zmizet.

29 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 4805

Je obecnou lidskou vlastností, že konfrontováni s absurdní situací nejprve nevěříme, poté si namlouváme, že to přeci není možný, tohleto a někdo tu blbost musí zastavit, a když se ukáže, že je to možné a nenajde se nikdo, kdo by dokázal učinit valícímu se nesmyslu přítrž, jen nevěřícně kroutíme hlavou a snažíme se pochopit, jak k tomu došlo, což ovšem obvykle nelze, neboť definující vlastností iracionality je právě to, že ji nepodkládá žádný rozumem seznatelný racionální řetěz příčin a následků. Baže, jednou bude pro historiky těžkým oříškem vysvětlit, jak se mohlo stát, že tehdy, v roce 2013, byl v posledním týdnu svého funkčního období obžalován dosluhující president Klaus z velezrady.

A může být i hůř, protože arogantní vystupování, řeči o třetích komorách a soudcokracii a neustálé peskování mohou způsobit, že bohyně Νεμεσις vezme vrch i u Ústavního soudu a odplata, byť jen ve formě odebrání luxusní pense, bude nakonec na Joštově sladká. Shora zmíněným historiografům poté nezbude, než krčit rameny a událost v dějepravných spisech popsat vzletnými, leč nejasnými slovy, k nimž jsou právě oni profesně výtečně vybaveni, jako kolektivní přechodnou ztrátu soudnosti a smyslu pro míru věcí.

Nicméně toto je právnický blog a věnujme se události po právní stránce:

Nemá pravdu Pavel Hasenkopf, že hlasování o ústavní obžalobě bylo neplatné pro formální vadu spočívající v tom, že mu nemohla být přítomna veřejnost. Veřejnost hlasování ve smyslu ustanovení § 139 jednacího řádu Senátu je třeba vykládat a contrario, tedy jako opak hlasování tajného, nikoli tak, že by hlasování nemohlo proběhnout za zavřenými dveřmi, nota bene je-li celá schůze neveřejná. Podobně je tomu při zasedání výborů, která, jsou-li neveřejná, se také kvůli každému netajnému hlasování neotevírají a po něm není jednací místnost znovu na několik minut, do dalšího hlasování, vyklizena. Na druhou stranu mi není proti mysli představa, že by Ústavní soud prohlásil právě z tohoto důvodu obžalobu za neplatně přijatou a tudíž věcně neprojednatelnou. V zemi ovládnuté emocemi šílenců stačí člověku k vděčnosti věru málo!

Půvabná je subsidiarita použití trestního řádu. Z té mimo jiné vyplývá, že hned v pátek o půlnoci může být Václav Klaus, pronese-li další ze svých obvyklých průpovídek o emigraci, vzat Ústavním soudem do vazby, neboť je zjevné, že ústavně obžalovaný má jak možnost, tak úmysl vyhýbat se trestnímu stíhání, a stačí už jen málo k tomu, aby se naplnila jedna z exempčních podmínek § 68 odst. 3 TrŘ a Václav Klaus vyměnil Hradčany za Ruzyň, porušiv tím tradici a stávaje se tak po Háchovi druhým českým presidentem, který byl uvězněn nikoli před zvolením, ale až po skončení mandátu. Ústava nic ohledně nemožnosti uplatnit tento zajišťovací prostředek nepraví, a mezi ústavními soudci by se jistě našel nejeden, jemuž by tato modalita řízení byla libou.

Dále je tu potenciální milost, kterou si zřejmě nemůže Václav Klaus udělit sám (taková možnost by byla popřením smyslu stíhání pro velezradu), ale mohl by mu ji udělit jeho nástupce, právě na základě subsidiarity použití trestního řádu. Že má na velezrádnou affairu podobný názor jako my, Miloš Zeman už ostatně avisoval.

Další otázkou je časová působnost Ústavy ve znění před a po novele. Z hlediska hmotného práva je jasné, že aplikováno musí být znění stávající, avšak kterou použít procesní úpravu, není zdaleka tak jednoznačné. Nejvýrazněji by tento problém vystoupil na povrch, kdyby Klaus abdikoval, a nebylo by tak už vůbec možné vycházet z these Jana Kudrny o tom, co se z hlediska intertemporálních účinků uděje o půlnoci ze čtvrtka na pátek (jeho argumentaci mám arci i tak za spornou, o čemž podrobněji níže). Nevím, za možnost zachránit si výsluhu možná presidentovi, který např. neměl zábrany říkat si za soukromé přednášky v zahraničí o honorář, takové gesto stojí.

Je-li primárním účelem stíhání pro velezradu zbavit zemi neloyalního presidenta – a nikoli zbavit neloyalního presidenta jeho doživotních prebend – jeví se málo smysluplným stíhat presidenta funkce zbaveného, a když už to ústavodárce přesto dovolil, musí nastoupit uplatnění pravidla, že žádná změna trestněprávní legislativy nesmí působit retroaktivně ke zhoršení postavení obviněného, a rozšíření možnosti vést trestní stíhání i po skončení funkčního období takovým zhoršením určitě je. Domnívám se proto, že, ač je to teleologicky prima facie nepatřičné a dává to presidentovi v posledních dnech mandátu volnost k velezrádným rejdům, Václava Klause skutečně nelze počínaje pátkem stíhat a Ústavní soud by měl řízení o obžalobě zastavit.

50 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4812