Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

V podnětné polemice, která vznikla na Lucerně wikipedie, bych rád pokračoval poněkud obšírněji, proto ji přesouvám sem.

Je možné porazit mafii ve volbách? Klasická poučka říká, že ne, protože mafie počká, jak volby dopadnou, a koupí si vítěze.

V tom je hluboká logika, protože zatímco volební úspěch je na čtyři roky, mafie znamená peníze a majetek, které přetrvají nejen jednotlivá volební období, ale i samotné režimy. Nebyla žádná náhoda, že Kočkova mafie přijela na pohřeb luxusními automobily, v některých případech bez registračních značek, a ostentativně je před zraky policistů zaparkovala na trávníku, protože mafie, to neznamená jen vydírání, zbraně a teror, ale především peníze a vliv. Mafián, který by jezdil ve škodovce, by byl všem pro smích.

Je zřejmě něco pravdy na tom, jestliže současnou českou společnost označuji jako Bony a klid po dvaceti letech: lidé a jejich role se změnili jen minimálně, nová doba pouze umožnila rozvinout určité individuální disposice jiným směrem, než v jakém se mohly rozvíjet za vlády komunistů.

V České republice se čistý "model Palermo", tedy totální ovládnutí společnosti organisovaným zločinem, který prorostl do státní správy, do policie i do justice, vyskytuje jen výjimečně. Takto charakterisovat se dají snad je některá jednotlivá města a regiony, jako Příbram, Karlovy Vary nebo Kladno. Většinové fungování české mafie je méně nápadné a navenek se projevuje jinak.

Město, kde je u moci organisovaný zločin, poznáte tak, že je zchátralé, jakoby od r. 1989 naprosto neudržované. Lidé o svém bydlišti pravidelně říkají "tady je chudý kraj" a vysoká bývá i statisticky vykazovaná (nikoli nutně realitě odpovídající) míra nezaměstnanosti.

Politický boj na místní úrovni zdánlivě ustrnul, časté bývají velké nebo "duhové" koalice, vlády všech se všemi. Pravidlem bývá, že na některého z členů zastupitelstva, často přímo na starostu, je napojena velká stavební společnost, která jakoby zázrakem získává všechny veřejné zakázky, jejichž kvalita je o to misernější, oč jsou tyto projekty na papíře bombastičtější a nákladnější. Vytváří se dojem, že na nic nejsou peníze, ačkoli ve skutečnosti bývají tyto regiony příjemcem vysokých dotací ze státního rozpočtu. Místní rozpočtové prostředky jsou ovšem spolehlivě kanalisovány do rukou těch, kteří ve městě fakticky vládnou.

Když se chcete do takového města přistěhovat a otevřít si např. kadeřnický salon nebo cukrárnu na náměstí, můžete, ale záhy se ukáže, že to nebude tak jednoduché. Hned na počátku je vám naznačeno, že stavební firmu, která bude vaši budoucí provozovnu rekonstruovat, si můžete vybrat podle svého gusta, ale pokud byste snad chtěli získat stavební povolení, máte na výběr právě jen jednu, "starostenskou" firmu, která práce předraží klidně troj- až pětinásobně. Nyní si musíte vybrat, zda chcete systém akceptovat nebo s ním hodláte bojovat. V případě první možnosti, budete-li rozumní, se zařadíte do místní hierarchie, v případě druhé zmiňované volby skončíte nikoli snad v rakvi – přece jen nejsme na Sicilii – ale potíže, které vám nastanou, od finančního úřadu, který si na vás jakoby náhodou "zasedne", po prostou nemožnost získat povolení zřídit si u své restaurace zahrádku (ač všichni ostatní podnikatelé v ulici ho mají), váš počáteční elán rychle otupí.

S mafií nelze bojovat na místní úrovni, aby tak činil, je primárním úkolem státu a jeho orgánů. Je-li ovšem mafie součástí politiky i na celostátní úrovni, lze očekávat nejvýš boj na předvolebních plakátech, a ani tam nijak intensivní, protože voliči, opíjení mediálním obrazem "členské země Evropské unie", už v nějakou mafii ani nevěří a myslí si, že co vidí kolem sebe, je anomálie z jinak normálního stavu: dospěli do pro politiky optimálního stavu, kdy více věří tomu, co čtou a vidí v televisi, než čeho jsou svědky kolem sebe.

2 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1877

Obdržel jsem rozsudek, jímž Nejvyšší správní soud (NSS) vyhověl mé kasační stížnosti a zrušil jako vadný rozsudek Městského soudu v Praze.

Ve věci jde o prostý spor o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. a tedy nic zajímavého, avšak zaujal mne argument NSS, podle kterého nezakládá nicotnost správního aktu, není-li nikým podepsán a obsahuje pouze otisk podpisového razítka.

Jakkoli je rozlišování správních aktů na nicotné a nezákonné skurilní, arkánní a svým vypjatým formalismem zcela kontraproduktivní a anachronické, je-li už tato dichotomie moudrostí našeho zákonodárce vtělena do soudního řádu správního, je nutno přistupovat k ní s elementárním stupněm porozumění podkladovým právním konceptům.

Správní akt činí veřejnou listinou nikoli text, kterým je vyjádřen, nýbrž ty prvky, jejichž authenticitu je možno ověřit, tzn. razítko správního úřadu, který ji vydal, a podpis osoby, která rozhodla, anebo (podle nového správního řádu, který na rozhodovanou věc ještě nedopadal) která odpovídá za správnost písemného vyhotovení, tj. za shodu účastníkům rozesílaného druhopisu s prvopisem, který je součástí správního spisu.

Závěr Nejvyššího správního soudu, že absence podpisu by zakládala nicotnost rozhodnutí pouze v případě, že by tato absence "odrážela fakt, že rozhodnutí bylo vydáno zcela bez vědomí osoby" oprávněné je vydat, je hrubě nesprávný, a to jak v procesní, tak i v hmotněprávní rovině (nehledě na to, že NSS směšuje judikovanou situaci zákonem nepřepodkládané doložky "Za správnost" a absolutní absence podpisu v případě rozhodovaném):

Obdrží-li účastník nepodepsané rozhodnutí, nemá žádnou možnost, jak zjistit, která z popisovaných modalit nastala, a musí na tuto listinu nahlížet duálně jako na rozhodnutí potenciálně nicotné a zároveň jako na platný správní akt, a podle toho musí koncipovat i opravné prostředky proti němu.

Jediným prvkem prokazujícím authenticitu veřejné listiny nemůže být otisk razítka, protože z takové listiny není vůbec zřejmé, kdo na ni razítko otiskl a zda byl k tomu oprávněn. Vada spočívající v absenci jakéhokoli podpisu způsobuje tak i hmotněprávní důsledky spočívající např. v tom, že z nepodepsané listiny nelze pořídit úředně ověřenou kopii.

Závěr Nejvyššího správního soudu je tudíž neudržitelný a lze jen doufat, že bude v budoucnu revidován buď samotným NSS, anebo Ústavním soudem.

4 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2660

Český rozhlas 6 ve svém vynikajícím seriálu Portréty, věnovaném osobnostem 20. století, představil JUDr. Kamila Resslera, známého pražského advokáta a bibliofila, který se proslavil zejména odvážnou obhajobou K. H. Franka.

Mezi jinými pozoruhodnostmi se dozvíme, že Resslera ještě před válkou málem vyloučili z vinohradského Sokola za to, že přijal obhajobu sudetoněmeckého klienta (v jejímž důsledku byla obžaloba stažena ještě před hlavním líčením); obhajoba Němce se podle sokolských vašnostů neslučovala s národními povinnostmi dobrého Čecha.

Jak vypadaly poválečné procesy s kolaboranty a zrádci, si můžeme učinit představu z oznámení Národního výboru advokátní komory pro Čechy č. 28/45, kde stojí doslova: "Národní výbor Advokátní komory [uložil] všem advokátům důtklivě, aby v jednotlivých případech postupovali co nejopatrněji a přejímali zastoupení jen v případech, o nichž jsou přesvědčeni, že převzetí takového zastoupení a obhajoba neodporuje národní cti." V ostatních případech měl mít obviněný právo pouze na obhájce ex offo.

Čarodějnické procesy, které se v minulých letech odehrály na české části wikipedie a při kterých byli wikipedisté na straně "arbitrážně obviněného" za tento svůj postoj běžně trestáni a blokováni, někdy i na více než týden, jsou tedy zřejmě jen komickým pokračováním něčeho, co má v českém národě hluboké kořeny.

3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2837

Mezi četné apologety udavačství Milana Kundery se zařadil někdejší Klausův vrchní podržtaška a neúspěšný politik Milan Uhde, a učinil tak způsobem nečekaně odpudivým.

Z rozhovoru se například dozvídáme, že v době, kdy měl Kundera udání učinit, se o zrůdnosti komunistického režimu ještě nevědělo: "To bylo před politickými procesy. Zapálený intelektuál ještě neměl mnoho důvodů měnit svoje přesvědčení. Komunisté tehdy ještě neukázali zuby," říká Uhde. Sancta simplicitas! Pokud mne historická paměť neklame, akční výbory Národní fronty začaly řádit krátce po únoru 1948. To ale mladému básníku Uhdemu jako nedemokratická totalitní praxe patrně nepřišlo.

Působivá je i reprodukce jeho údajného rozhovoru s Jaroslavem Šabatou, jeho učitelem marxismu-leninismu (a dnešním předním antikomunistou, dodávám, naštěstí jen lokálního formátu).

Na otázku, proč tvrdí, že Kundera nebyl udavač, Uhde odpověděl:

Prosím vás pěkně, ten socialistický newspeak to nazývá oznámením o nepřátelské činnosti. Z našeho dnešního hlediska je to udavačství. Ale já se ptám: "Máme právo z dnešního hlediska soudit smýšlení člověka z roku 1950?" Rozumějte, já jsem autor básně o Klementu Gottwaldovi! Byl jsem sociálně zanedbaný, strašně omezený, ale nebyl jsem darebák. To odmítám! Já vážně věřil, že Gottwald je důstojný nástupce Masarykův. Ne, neslouží mi to ke cti, ale být omezenec je něco jiného než být lump. Dnes se říká, že Kundera selhal. Jak selhal? V čem selhal?


Já jsem sice rovněž přesvědčen, že Gottwald byl důstojným nástupcem Masarykovým, ale z jiného důvodu, v duchu zásady "jeden za osmnáct…", nicméně tento způsob alibistického sebeočišťování shledávám nadmíru nevkusným a nedůstojným kvalit, které Milan Uhde jako umělec bezesporu prokázal.

3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2811

Zdá se, že moje včerejší noticka o plánované censuře internetového obsahu v Austrálii, resp. zdroje, na který odkazovala, nebyly správně pochopeny.

Internet, který se ve své moderní podobě zrodil jako akademická síť, dostal díky této své genesi do vínku princip síťové neutrality: tomu, kdo poskytuje internetové připojení, není nic do toho, k čemu je síť využívána, jaká zařízení jsou k ní připojována a jaká data se po síti přenášejí. ISP je pouhým dodavatelem media, asi tak, jako vodárenská společnost dodává domácnosti vodu a elektrorozvodné závody elektřinu.

Filtrace, a to i dobrovolná, na přání zákazníka, je porušením tohoto fundamentálního principu, a jejím zavedením Internet v podobě, jak jsme ho během posledního desetiletí poznali, prakticky zaniká.

Velkým problémem je i tzv. "dobrovolnost" filtrace. Nejagresivnější internetoví censoři, jako čínská vláda nebo česká pobočka společnosti Vodafone, obsah filtrují všem, aniž by se jich zeptali, zda si to přejí. Není dostupný ani seznam blokovaných IP adres, takže tito provozovatelé mohou blokovat prakticky vše, co jim není po chuti: rozdíl je jen v tom, jak rozsáhlý je tento neveřejný blacklist.

Téměř stejně nebezpečný je i systém umožňující opt-out: filtrace je aktivována všem, ale kdokoli může požádat, aby pro něj byla vypnuta. Ovšem kolik lidí bude mít odvahu požádat o takovou službu, jestliže je filtrace, aspoň v případě Vodafonu, inserována jako blokování ilegálního a nevhodného obsahu, přičemž exemplifikace hovoří o dětské pornografii, o neonacistických webech nebo o stránkách podporujících mezinárodní terorismus?

Jen o trochu lepší by byl systém opt-in. Každý zákazník by byl při podpisu smlouvy dotázán, zda si blokaci dětské pornografie "a podobných nechutností" přeje čili nic. A z nevinného zákazníka, který se odmítne zachovat jako ovce, je tu rázem sprostý podezřelý.

Příliš mne nepřekvapuje, že systém bude nejprve testován v Austrálii. Ve východní Evropě by narazil na příliš čerstvé reminiscence na komunistickou censuru (krok Vodafonu byl v České republice přijat s takovou mírou nelibosti, že zatím žádný jiný operátor neměl odvahu k filtrování se připojit), v USA nebo v západní Evropě jsou zase příliš silné "watchdog" NGOs typu Statewatch. Austrálie, se svou pasivní a otupělou občanskou společností, je pro takové experimenty ideálním výchozím bodem. Co bude dál, ukáže výsledek australského "pilotu".

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2626