Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

O politováníhodné praxi policie, která s sebou na shromáždění tzv. "extremistů" vodí soudní znalce a žádá po nich, aby přímo na místě posoudili, nejsou-li některé výroky řečníku v rozporu s právem, jsme na tomto blogu již psali.

Není příliš divu, že tito novodobí bretschneidrové se necítí bezpečni a požadují větší míru ochrany, a pokud jim policie nemůže vyhovět, svého znaleckého oprávnění se vzdávají.

Moje zkušenost se znalci z oboru extremních hnutí je smíšená. Zatímco pražský znalec sociolog Zdeněk Zbořil se přece jen pokouší pojmout problematiku v jejím kontextu, tzn. posoudit nejen to, co kdo řekl nebo si na sebe oblékl, ale i jakou historii má určitý myšlenkový směr a jaká je jeho reálná nebezpečnost, Miroslav Mareš z Brna byl za své znalecké kariéry typickým fachidiotem, tím nejhorším druhem soudního znalce, který posuzoval věci jen podle zevnějšku, tak aby uspokojil společenskou poptávku po co nejtvrdší kriminalisaci vyznavačů neonacistické ideologie. Svoboda projevu, svoboda myšlení a svoboda politického přesvědčení vždy byly pro Mareše, vystudovaného právníka a politologa, neznámými, právně irelevantními pojmy, jeho zásadou bylo, že když se kácí les, musejí létat třísky. Proto byl ostatně Mareš u policistů tolik oblíben a vyhledáván – mentálně byl jedním z nich.

V Haškově stylu tedy můžeme uzavřít: Soudního znalce, paní Müllerová? Já znal dva, ale vobou není žádná škoda!

3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2490

Krajský soud v Brně dnes soudcem Michalem Ryškou přiznal lyžařce Kateřině Neumannové za neoprávněné užití její fotografie na letáku peněžitou satisfakci ve výši 450 tisíc korun. U vědomí toho, jak české soudy v těchto případech běžně rozhodují, mě okamžitě napadlo: "Ta má ale kliku, kdyby jí zlomili ruku, vysoudí stěží 20 tisíc!"; ostatně v zemi, kde je občanským zákoníkem stanovená "cena" za usmrcení člověka 240 tisíc korun pro každého z nejbližších příbuzných, nelze nic jiného očekávat.

O neudržitelné praxi kompensací za osobnostní újmy spočívající v poškození zdraví psal před nedávnem velmi zasvěceně na Jiném právu soudce Krajského soudu v Praze Vojtěch Cepl ml.

Právě případy jako je tento odhalují pokrytectví, které v české justici panuje. Výše zadostiučinění – bez nejmenších pochyb spravedlivého – byla v daném případě stanovena na základě alternativní úvahy, jakou částku by žalovaná společnost musela zaplatit za použití mediálně známé tváře podle smlouvy sjednané v podmínkách smluvní volnosti, takže jde fakticky nikoli o satisfakci, ale o vydání bezdůvodného obohacení. Protože nelze očekávat, že zlomená ruka by mohla být výsledkem kontraktace "za kolik si od nás necháte zlomit ruku", nelze podobnou úvahu aplikovat a soudy v takovém případě rozhodují na základě vlastní, nikým a ničím neukotvené "volné úvahy" – a nepřiznají obvykle téměř nic, nad rámec zanedbatelné částky tzv. bolestného (tento dnes již naprosto anachronický institut pochází z doby, kdy komunisté, ve snaze minimalisovat náhrady za pracovní úrazy, stanovili pro odškodnění za bolest pevné a vesměs velmi nízké částky).

Setkal jsem se s případem, kdy Krajský soud v Ústí n. Labem, pobočka Liberec, přiznal šestiletému dítěti za více než půlroční léčbu zlomené nohy, jež si vyžádala dvě operace v celkové anesthesii, směšnou kompensaci 15 tisíc korun; pod rozsudek se nestyděla podepsat soudkyně Jitka Kalfeřtová. Odvolací soud rozhodnutí potvrdil, věc je proto nyní u Nejvyššího soudu, úspěch nicméně nečekám: chlapec měl smůlu, není to celebrita a "pouze" si zlomil v důsledku nedbalosti své učitelky nohu.

Naopak si můžeme představit situaci, že by nebyla použita podoba mediálně známé Kateřiny Neumannové, ale zcela bezvýznamného pana X. Přiznal by mu soud náhradu ve stejné výši? Velmi o tom pochybuji, alternativní marketingová smlouva by měla charakter smlouvy komparsní a náhrada by byla v nejlepším případě desetinová.

Výsledek je ovšem krajně nemravný, neboť nelze než dospět k závěru, že v optice českého soudce má podoba celebrity třicetinásobně vyšší hodnotu než zlomená noha vašeho dítěte. A to by mělo být důvodem k zamyšlení.

Aktualisováno.

5 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1994

Kdyby mi někdo v roce 1990 řekl, že za 18 let bude na veřejná shromáždění chodit znalec, aby posoudil, zda se tam neřeklo něco zakázaného, pokládal bych to za hodně špatný vtip. Jedním z důvodů pádu komunistického režimu byla právě jeho flagrantní neúcta k individuálním svobodám, mimo jiné ke svobodě slova.

Bohužel, popsané je dnes realitou a nezdá se, že by tento stav někomu vadil:

Mluvčí pražské policie Tomáš Hulan ČTK řekl, že na místě byl soudní znalec, který výroky řečníků vyhodnotil jako protiprávní. Jedním z řečníků byl Erik Sedláček, proti němuž policie podle Hulana zřejmě zahájí úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka. Sedláček byl před nedávnem za tento trestný čin nepravomocně odsouzen k tříletému vězení.

Vzpomněl jsem si na první komunisty tolerované občanské shromáždění na Škroupově náměstí v Praze 3, konané, tuším, v r. 1988 ke Dni lidských práv. Nevím, zda tam měli také znalce, v každém případě shromáždění, na němž padala na jejich adresu velmi nelichotivá slova, nerozpustili.

5 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1867

Jak informovala Česká tisková kancelář, Zdena Mašínová odmítla převzít vyznamenání udělené ministryní obrany Vlastou Parkanovou (KDU-ČSL) jejímu otci, legendě odboje za 2. světové války a jednomu ze "tří králů", generálu Josefu Mašínovi. Své odmítnutí odůvodnila tím, že zároveň byla vyznamenána předsedkyně Konfederace politických vězňů (KPV) MUDr. Naděžda Kavalírová.

Nutno předeslat, že předsedkyně KPV Kavalírová je osobností s minulostí stejně neprůhlednou, jako jsou neprůhledné některé aktivity samotné KPV. Fakt, že prakticky ihned po předčasném propuštění z vězení (usnesení o svém propuštění Kavalírová není ochotna zveřejnit) tato dáma nastoupila na komunistické ministerstvo, kde setrvala přes celou normalisaci až do pense, rozhodně není součástí typického životopisu komunistickým režimem pronásledovaného politického vězně.

Podobně podivné je počínání KPV. Ta mimo jiné hospodaří s prostředky kanadského mecenáše Ing. Miroslava Emingera. Tyto finance, v celkové výši přes 20 milionů korun, jsou deponovány v nadačním fondu, který původně nesl Emingerovo jméno, avšak ihned po mecenášově smrti jej činovníci konfederace nechali přejmenovat a jméno dárce z názvu vypustili.

Jak vypadá hospodaření fondu, lze posoudit podle toho, že se z něj před dvěma lety ztratila finanční hotovost přes 200 tisíc korun a vybavení za 40 tisíc; rádcové – společně s policií – hledají a hledají, doposud však nenašli.

Samotným politickým vězňům, vesměs již mužům a ženám pokročilého věku, se počínání jejich konfederace nezdá vadit, a spokojeny jsou s ním patrně i státní orgány, které povedený spolek každoročně dotují osmimilionovým přídělem ze státního rozpočtu.

Zdeně Mašínové patří dík, že na podivné poměry v Konfederaci politických vězňů upozornila aspoň tímto způsobem, přestože tím riskovala, že se pro establishment stane nepohodlnou. Některé věci by ale slušný člověk dělat neměl, už proto, že skvrny na vlastní pověsti patří k těm, které nelze odstranit bez porušení podstaty látky.

PS: Úžasná je formulace, jíž se funcionáři KPV s chybějícím majetkem vypořádali: "Problém je však definován a bylo podáno trestní oznámení." Přesně jak zpívá Nohavica: "Trochu se vraždilo / trochu se kradlo / pereme, pereme / špinavé prádlo."

Přidat komentář
Kategorie: Naše případy
Počet zobrazení: 1827

Zajímavý právní problém se objevil dnes u Obvodního soudu pro Prahu 2. V řízení, v němž se žalobkyně domáhá po státu náhrady škody plus nemajetkové újmy, v součtu ve výši několika milionů korun, za nezákonné provedení exekuce, navrhlo ministerstvo, aby do řízení na jeho straně přistoupil soudní exekutor, neboť by mohl být dotčen ve svých právech, kdyby mu byla uložena povinnost k regresní úhradě.

Tvrdíme, že je to nepřípustné, protože stát již jednou v řízení je a nemůže proto přistoupit jiným svým orgánem jako vedlejší účastník, a navíc je velmi pochybné, že jsou exekutorova práva skutečně ve hře: jednak žádné řízení o regresní úhradě nebylo ještě zahájeno a není známo, zda a proti komu bude regres uplatňován, a dále, což je ještě důležitější, podle ustanovení § 18 odst. 6 zákona č. 82/1998 Sb. ten, proti němuž byl uplatněn nárok na regresní úhradu, má proti subjektu, který po něm regresní úhradu požaduje, právo uplatnit všechny námitky, které tento subjekt mohl uplatnit vůči poškozenému v řízení o náhradě škody. Samotným výsledkem našeho řízení tudíž nemůže být sféra exekutorových práv dotčena.

Dovedeno ad absurdum, do řízení o náhradě za průtahy by mohli takto přistoupit všichni soudci, zapisovatelé a vyšší, střední i nižší soudní úředníci, kteří se řízením měli co do činění…

4 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2149