Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Možná vůbec nejkuriosnější případ v historii polistopadového restitučního soudnictví měl další kolo.

Ve věci jde o to, že syn komunistické političky Gertrudy Sekaninové-Čakrtové (vdovy po komunistickém novináři Ivanu Sekaninovi; 1908–1986) Michal Čakrt se domáhá v restitucích vydání nemovitostí, jež připadly státu poté, co jeho matka – v té době náměstkyně ministra zahraničí – v r. 1952 odmítla dědictví. M. Čakrt tvrdí, že politička jednala v tísni a pod hrozbou persekuce.

Stát se totéž v běžném soukromoprávním sporu, soud by bezesporu aplikoval ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ a nárok by zamítl, neboť svou nemravností je Čakrtův požadavek srovnatelný s hypothetickým nárokem velitele koncentračního tábora na majetek v táboře zavražděných Židů (pomiňme, že v jiných případech české právo nároky podobného druhu podporuje, příkladmo v otázce majetku konfiskovaného emigrantům).

Sekaninová-Čakrtová stála na jednom z nejvyšších pater, ne-li při samém vrcholu utlačovatelské moci a představa, že by byla sama předmětem mocenského nátlaku, je absurdní. V restitučním sporu, který je svou povahou veřejnoprávní, však takový důvod místo mít nemůže, a tak se soudy musely pokusit o něco tvořivějšího.

První pokus královéhradeckého krajského soudu, založený na tvrzení, že Sekaninová-Čakrtová jako věřící komunistka odmítala soukromé vlastnictví a nemohla tudíž jednat v tísni, ale dědictví se vzdala dobrovolně, zrušil Nejvyšší soud a je nutno poznamenat, že naprosto oprávněně: soudu nemůže být nic známo z jeho vlastní úřední činnosti, neboť v té době v dnešní podobě vůbec neexistoval, informace o vztahu političky k soukromému vlastnictví nejsou ani skutečností známou všeobecně (všeobecně je naopak známo, že mnozí komunisté měli vztah k majetku, zejména cizímu, více než vřelý) a zejména není správná inference, že z důvodu takového názoru nemohlo být její rozhodnutí skutečně učiněno v tísni nebo pod hrozbou persekuce.

Co vymyslel krajský soud napodruhé, z novinářského pojednání seznatelné není, takže si zřejmě budeme muset počkat na nové rozhodnutí Nejvyššího soudu: bohužel, opět se ukázalo, že českými žurnalisty vytvářené zpravodajství ze soudní síně je na stejné úrovni, jako když nám pětileté dítě reprodukuje děj Hamleta.

(O Gertrudě Sekaninové-Čakrtové, která jako jeden ze čtyř poslanců odmítla v r. 1968 vyslovit souhlas s "dočasným" pobytem sovětských vojsk a poté byla aktivní v disidentském hnutí, odvysílal v loňském roce v cyklu Portréty zdařilý pořad Český rozhlas 6.)

6 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3118

Nikoli nečekaně zamítl Nejvyšší správní soud i poslední volební stížnost, na niž jsme na tomto blogu upozorňovali a jíž se neúspěšný kandidát Vladimír Hučín domáhal vyslovení neplatnosti volby svého protikandidáta s odůvodněním, že mu kdosi hromadně přelepil plakáty hanlivým článkem Tomáše Hradílka Ve svém kritickém postoji k Hučínovi jsem se utvrdil, který vyšel 2. 8. 2007 v Lidových novinách.

S některými argumenty Nejvyššího správního soudu se bezesporu lze ztotožnit, např. s tím, že Vladimír Hučín měl proti Hradílkově textu brojit prostředky, které mu poskytuje tiskový zákon (je však, jak říkají Slováci, "otázne", zda by mu to u voličů mohlo prospět, když by nebyl schopen ani tiskovou odpověď, ani případnou omluvu stejně účinným způsobem komunikovat – ledaže by snad měl V. Hučín tyto přelepky přelepit protipřelepkami).

Ne zcela se již lze ztotožnit s tvrzením, že v článku šlo o pouhý názor Hradílka na Hučína. T. Hradílek napsal: "Když jsem zjistil, že Hučín je stíhán oprávněně, tak jsem se rozhodl, a to znovu opakuji, že svůj názor nezveřejním, protože by to mělo jistou váhu a mohlo by to Hučínovi přitížit," a dále: "Když vidím, že tak vzácný člověk, jakým je evangelický farář Jan Šimsa bezesporu je, není kvůli banálnímu a směšnému incidentu, starému téměř 30 let, plně rehabilitován a Hučín za celou plejádu činů z doby normalizace, z nichž některé mají ryze kriminální charakter, je očištěn do podoby bílé lilie, jsem znechucen."

Obě věty obsahují skutková tvrzení, jež představují vůči Hučínovi difamaci nejhrubšího zrna: uvážíme-li, že V. Hučín byl všech svých obvinění pravomocně zproštěn, je výrok o oprávněnosti jeho trestního stíhání naprosto nepřípustný, a stejně tak je nepřípustné tvrdit, že některé z Hučínových činů, pro které byl rehabilitován, měly ryze kriminální charakter. Ačkoli ve věci patrně nebyla podána žaloba na ochranu osobnosti, NSS byl povinen posoudit neoprávněnost tohoto zásahu do Hučínových osobnostních práv jako předběžnou otázku: podání žaloby na ochranu osobnosti nebo žádosti o tiskovou opravu/dodatečné sdělení je právem, nikoli povinností poškozeného, takže ačkoli se Hučín proti Hradílkově difamaci jistě bránit měl, nelze z toho, že tak neučinil, dovozovat závěry kriticky relevantní pro rozhodovanou věc.

Jako zcela nemístný je nutno hodnotit odkaz na judikaturu týkající se vyššího prahu tolerance u zásahu do osobnostních práv veřejně činných osob. Ani osoba veřejně činná nemůže být nucena strpět verbální útoky takového druhu, k jakému ze strany T. Hradílka došlo.

Stejně tak nelze přijmout subsidiární (a posléze opuštěný) argument Nejvyššího správního soudu, že má význam, zda k narušení volební kampaně došlo přičiněním zvoleného kandidáta: je-li poctivost kampaně narušena do té míry, že je tím ovlivněno výsledné pořadí relevantních (postupujících) kandidátů, je bez významu, kdo protiprávní zásah inicioval nebo kdo za něj odpovídá.

Základní argument, který nakonec NSS použil, je, že rozdíl v počtu hlasů mezi Vladimírem Hučínem (3753) a druhým postupujícím kandidátem, MUDr. Eduardem Solichem, MBA (7406), byl tak velký, že incident s přelepenými plakáty nemohl výsledek volby ovlivnit.

Tuto otázku nelze posoudit exaktně, neboť nikdo nedokáže určit, nakolik byly volební preference jednotlivých kandidátů plakátovou aférou skutečně ovlivněny. Vzhledem k tomu, že tyto preference jsou zvlášť v kandidátů, za nimiž nestojí etablovaná (parlamentní) politická strana, značně volatilní, shledávám závěr Nejvyššího správního soudu sice plausibilním, ale nepřezkoumatelným. K rozhodnutí této otázky by bylo třeba opatřit si minimálně průzkumy veřejného mínění a posoudit, zda v časovém souběhu s přelepováním plakátů došlo k poklesu volebních preferencí V. Hučína, a pokud ano, zda je tento pokles porovnatelný s počtem hlasů, které Hučínovi nakonec chyběly k postupu do druhého kola, a až na základě takto zjištěného skutkového stavu by bylo možno s určitou mírou věrohodnosti argumentovat, že přelepování plakátů volby v přerovském senátním obvodu neovlivnilo. Pokud by žádné takové průzkumy nebyly k disposici, bylo nutno dovodit, že k ovlivnění výsledku voleb dojít mohlo, a volební stížnosti vyhovět.

Ačkoli tedy rozhodnutí NSS není typickým materiálem "na oslí uši", ztotožnit se s ním nelze. A vzhledem k předpokládanému výsledku ústavní stížnosti není vyloučeno, že případ vzbudí zájem štrasburských soudců, protože snaha odbýt volební stížnost bez ohledu na skutečně závažné tvrzení stěžovatele z usnesení NSS čouhá jako sláma z bot.
32 komentářů
Kategorie: Volby
Počet zobrazení: 3439

Jako jeden velký zrakový výtěr zatím vypadá to, co bylo avisováno jako jeden z hlavních "časných" výstupů projektu elektronisace (fakticky spíš informatisace) české justice.

Po několikaměsíční zkušenosti musím konstatovat, že portál infoSoud, což by mělo být internetové rozhraní k informačnímu systému soudů, má ve své stávající podobě minimální užitečnost a je pro účastníky řízení a jejich zástupce, kterým by měl sloužit, spíš zdrojem nejasností a zmatků.

Mezi hlavní výhrady (je možné, že některé jsou již v tuto chvíli neaktuální, nesleduji infoSoud natolik detailně) patří:

  • Systém stále nezahrnuje krajské a vrchní soudy (používají odlišný informační systém než okresní soudy), takže záznam o stavu věci často skončí informací o odeslání spisu odvolacímu soudu s opravným prostředkem. Rozsáhlou prvoinstanční agendu krajských soudů, vyjma insolvenčních řízení, která mají vlastní portál, není zatím možné sledovat vůbec.
  • HTML formulář je naprogramován špatně, ba hrubě amatérsky. Pole z neznámých důvodů ztrácejí předchozí hodnoty; není ostatně vůbec zřejmé, proč nelze spisovou značku zadávat do jediného textového pole a systém si nezajistí její parsing sám.
  • Není vůbec vyřešena návaznost jednotlivých věcí, což znamená, že lze sice vyhledat stav věci u Nejvyššího soudu, avšak nelze nijak zjistit, jaká spisová značka byla té-které věci přidělena. Jedinou možností je telefonický nebo e-mailový dotaz Nejvyššímu soudu, tedy postup, jehož nutnost měl infoSoud eliminovat.
  • Údaje jsou neaktuální, takže z infoSoudu nelze zjistit např. ani to, zda soud vyhověl návrhu na odročení jednání. Data jsou aktualisována jednou denně, což by samo o sobě nemuselo být zdrojem neřešitelných obtíží, avšak aktualisace se neprovádějí okamžitě, ale s odstupem často i několika dnů poté, co k nim dojde ve spisu.
  • Řada procesních úkonů, např. výzvy účastníkům, se v systému neeviduje.
  • Anonymisace často nefunguje.
  • Mnohé zápisy jsou nepřesné. Příkladmo si můžeme přečíst, že žalobce podal odvolání proti usnesení, jímž mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Ve skutečnosti však žalobce podal odvolání proti jinému výroku tohoto usnesení.
  • [Donedávna nebylo možné hledat v rejstřících Ro a ERo, to se však změnilo a zobrazuje se, včetně hyperlinku, i navazující spisová značka po podání odporu.]

Celkem vzato, na infoSoudu by bylo potřeba ještě velmi intensivně zapracovat, a nejsem si zcela jist, že použitelný výsledek bude schopen nabídnout aktuální dodavatel, který se, jak je patrné, technologii učí "za pochodu".

Jak jsem si zvykl na tomto blogu psát, úplatek za tohle výběrové řízení nemohl být malý!

Přidat komentář
Kategorie: Právnické výpočty
Počet zobrazení: 1394

Ještě jednou si dovoluji ctěné čtenářstvo (i nečtenářstvo a vůbec veškerenstvo) pozvat na jednání Městského soudu v Praze o mé správní žalobě, jíž se po ministerstvu spravedlnosti domáhám seznamu soudců, kteří byli členy KSČ.

Jednání se koná tento čtvrtek, tzn. 27. 11. 2008, v 9.00 hod, u Městského soudu v Praze, Hybernská 18, jednací síň č. 260.

Přidat komentář
Nadřazená kategorie: Informační právo
Kategorie: Komunističtí soudci
Počet zobrazení: 1772

Pod článkem o náhradě škody na zdraví na Jiném právu se rozproudila živá debata, ze které vyplynul jednak absolutní nesoulad mezi právní úpravou a (minimálně judikaturou nejvyšších soudů předpokládanou) praxí, jednak existence rozporů ohledně řady důležitých otázek i uvnitř samotné soudcovské komunity.

Není jasné, zda újmu na zdraví žalovat u okresního soudu a domáhat se podstatně vyšší náhrady, než kolik předpokládá vyhláška č. 440/2001 Sb. o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (všeobecná shoda panuje toliko v tom, že náhrady stanovené touto vyhláškou jsou směšně nízké), anebo žalovat o ochranu osobnosti, případně podat obě žaloby současně.

Jeden extrémní názor je, že žaloba na ochranu osobnosti by měla být zamítnuta, protože náhrada je komplexně upravena v § 444 et seq. ObčZ a domáhat se náhrady dvěma žalobami protiřečí zásadě ne bis in idem (resp. vytváří conditio litis pendentis), druhým extrémem je posice, zastávaná např. senátem Nejvyššího soudu 30 Cdo, že jde o dva zcela samostatné, disparátní nároky, a je proto nutné žalovat obojí současně, protože jeden typ náhrady nemůže suplovat druhý. Praxe je nejednotná, záleží vždy na úvaze konkrétního soudce nebo senátu, nakolik vyslyší volání Ústavního soudu po větší soudcovské odvaze a nakolik se bude držet – i z hlediska odůvodnění jednodušší – cesty aplikace odškodňovací vyhlášky.

Objevil se též názor, že relutární satisfakce může mít sankční složku (obdoba institutu punitive/exemplary damages známého z angloamerického práva). S tímto názorem se však neztotožňuji, protože postrádá oporu v platném právu, jež konstruuje satisfakci výhradně jako prostředek poskytující zadostiučinění poškozenému. Pokud by mu byla připsána další funkce, zákonem nepředpokládaná, jednalo by se o vykročení z principu legality a takové rozhodnutí by stěží mohlo obstát v testu ústavnosti.

Jakkoli je žádoucí princip sankční kompensace do českého práva zavést (jen ten je totiž dostatečně účinným prevenčním nástrojem, jiné modely nejsou s to učinit protiprávní jednání pro škůdce dostatečně neatraktivním), musí se tak stát legislativní a nikoli judikatorní cestou.

Další nejastnosti panují ohledně toho, které faktory zahrnout do stanovení výše relutární satisfakce. Ani zde není praxe soudů jednotná.

Závěrem se dá říct, že v současné době není problematika náhrady za škodu na zdraví uspokojivě zpracována ani v nauce, ani v zákoně, ani v judikatuře. Světlem na konci tunelu by mohl být Eliášův návrh nového občanského zákoníku, avšak ten začíná být vnímán spíše jako lex non ferenda, jako zajímavý theoretický pokus či hříčka, vhodná nejvýš pro oživení diskuse. Navíc problém, který praxi těchto sporů tíží jako koule na noze, totiž různá věcná příslušnost pro oba shora zmíněné žalobní typy, jím vyřešena není – a ani být nemůže.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1538