Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Právní mocí rozsudku odvolacího soudu končí jeden z mých sporů s Britskými listy. Největší kuriositou tohoto sporu není ovšem samotný výsledek, nýbrž to, že od podání žaloby týkající se ochrany autorských práv, tedy problematiky nijak extrémně komplikované, do právní moci rozsudku uplynulo téměř na den přesně pět let.

Mimořádný výkon obou soudů ocenil, zatím nepravomocně, Obvodní soud pro Prahu 2, který mi přiznal jako satisfakci za průtahy v řízení od České republiky – Ministerstva spravedlnosti ČR částku 15 000 Kč.

Přidat komentář
Kategorie: Naše případy
Počet zobrazení: 1469

Jak informovala ČTK, velký senát Nejvyššího soudu včera rozhodl o promlčování nároku na relutární satisfakci za zásah do osobnostních práv ve tříleté promlčecí době.

Rozhodnutí zatím není v písemné podobě k disposici, budeme zvědavi, zda se soud nějak vypořádal s aspektem starších případů, tzn. žalobců, kteří spoléhali na závaznost dosavadní judikatury Nejvyššího soudu v opačném smyslu a s podáním žaloby proto z nejrůznějších důvodů vyčkávali. Pokud ne, věc je zralá na kritický přezkum Ústavním soudem, případně Evropským soudem pro lidská práva ve Štarsburku.

Na tomto blogu jsem se otázkou promlčování těchto nároků shodou okolností obšírněji zabýval před týdnem.

Aktualisováno.
Rozhodnutí Nejvyšší soud již zveřejnil a je ještě méně přesvědčivé, než jsem předpokládal. Velký senát se v podstatě omezuje na konstataci, že Nejvyšší soud není vázán svou vlastní prejudikaturou.

Jakkoli lze souhlasit s názorem, že právo na relutární satisfakci by promlčení podléhat mělo, je nutno vypořádat se s námitkou, že Nejvyšší soud nejméně od r. 2003 konstantně judikoval v opačném smyslu, takže potenciálním žalobcům (ale i žalovaným) vzniklo oprávněné očekávání ohledně nepromlčitelnosti tohoto práva.

Námitkou se proto bude muset místo Nejvyššího soudu zabývat Ústavní soud.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1343

Ne, tahle mýdlová opera hned tak neskončí.

Trestní oznámení Marcely Urbanové na jihlavského státního zástupce JUDr. Arifa Salichova a několik dalších osob, jakkoli zmateně bylo právní zástupkyní Urbanové Klárou Veselou-Samkovou formulováno, naznačuje další velmi závažná pochybení, kterých se záchranný tým ve snaze dosáhnout zastavení trestního stíhání Jiřího Čunka dopustil.

Aby se divák nenudil, do děje vstupuje několik nových postav, jmenovitě "spřátelený ředitel nemocnice" MUDr. Radomír Maráček a "advokát pochybné pověsti" JUDr. Jiří Novák.

Osobně by mě opravdu zajímalo, jak to s Čunkem a jeho úplatkem bylo, příslušné orgány však zatím činí vše pro to, abychom se tuto odpověď nikdy nedozvěděli.

Protože cosi o fungování české justice vím, nedělám si žádné iluse o tom, jak se to celé seběhlo. Nemám pochybnost, že "justiční mafiáni" v čele s nejvyšší státní zástupkyní (a "kmotrou" této naší cosy nostry) Veseckou vyšetřování ovlivňovali způsobem, který by jim v normální zemi vynesl poukázku na několikaletý pobyt za mřížemi.

Zároveň je mi jasné, že anomálie způsobená rozsudkem Krajského soudu v Praze, který tuto všem zjevnou, ale přesto tabuisovanou skutečnost konstatoval, bude postupem času zatušována, buď přímo reversním rozsudkem vrchního soudu, anebo hrou o čas a opakovaným vracením věci krajskému soudu s fakticky nesplnitelnými pokyny. Dobro vítězí možná pohádkách, v české justici zvítězí ten, kdo si v ní již od doby komunismu vybudoval pevnou posici a kdo dokáže být svou flexibilitou a úplatností užitečný každé politické representaci.

2 komentáře
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 2489

Některá soudní rozhodnutí se čtou jako detektivka, jiná jako melodrama, a konečně jsou taková, která svým obsahem evokují humoristickou povídku nebo román.

Třeba takový nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 1408/08.

Vše začalo tím, že jistý V. H. – nebo minimálně někdo, kdo se za něj vydával – jel v Praze načerno městskou hromadnou dopravou. Dopravní podnik jej proto u místně příslušného Okresního soudu v Příbrami zažaloval o 950 Kč s příslušenstvím. Soud poté, co zjistil, že na adrese trvalého pobytu se žalovaný nezdržuje, touto skutečností nijak neznepokojen vydal rozsudek, a aby tento rozsudek mohl "zpravomocnit", ustanovil žalovanému, fakticky pouze pro účely doručení rozsudku, proti němuž nebylo s ohledem na bagatelní povahu sporu odvolání přípustné, opatrovníka, advokáta JUDr. F. M.

Takový postup, jak obiter dictum konstatuje Ústavní soud, je samozřejmě protiústavní, ustanovit opatrovníka účastníku neznámého pobytu měl soud již k projednání žaloby, ale nic neobvyklého, české soudy to tak prostě dělají, když se někdo nezdržuje v místě trvalého pobytu, v chápání obecných soudů se tím připravuje o všechna procesní práva.

Ustanovený opatrovník byl ovšem advokát "všemi mastmi mazaný" a rozhodl se, že i na tomto jediném úkonu je možno vydělat, a přišel s nápadem, že se dá sám zastoupit advokátem. S tvrzením, že funkce opatrovníka nepředpokládá poskytování specialisovaných právních služeb, proto udělil plnou moc k zastupování své kolegyni, advokátce Mgr. D. V. Ta rozsudek se vší specialisovanou péčí převzala a oba společně se začali po soudu domáhat odměny za tento úkon.

Soud ovšem odmítl vyhovět, a když jiného názoru nebyl ani odvolací Krajský soud v Praze, podal JUDr. F. M. za svého opatrovance i za sebe ústavní stížnost. Pasáž, jíž advokátův nápad i podanou ústavní stížnost Ústavní soud ohodnotil, si nikdo ze zúčastněných asi za rámeček nedá:

Za alarmující však Ústavní soud považuje skutečnost, že stěžovatel 2) [tj. advokát JUDr. F. M.; pozn. TP] napadá rozhodnutí civilních soudů v situaci, kdy jediné, co v řízení vykonal, bylo udělení procesní plné moci advokátce Mgr. V.; ani stěžovatel 2) sám, ani Mgr. V. již v řízení žádný další úkon ve prospěch stěžovatele 1) [tj. opatrovance V. H.; pozn. TP] – jenž byl v civilním řízení žalovaným, jehož pobyt nebyl znám – neučinili. Ochrana zájmů stěžovatele 1) tedy byla v konečném důsledku přesně taková, jaká nemá být, tj. formální, a nikoliv skutečná. Za těchto okolností – kdy účelem udělení plné moci Mgr. V. zjevně nebyla ochrana práv a oprávněných zájmů stěžovatele 1) – se argumentace stěžovatele jeví jako troufalá a cynická. V materiálním právním státě nejde pouze o dodržování práva bez dalšího, ale především o dodržování takových pravidel chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován; to však stěžovatel 2) zcela zjevně přehlíží.

Nám nezbývá než Ústavnímu soudu zatleskat.

Aktualisováno.
Podle dostupných databasí se zdá, že výtečníkem je dobříšský advokát JUDr. Filip Matouš, se symptomatickým registračním číslem ČAK 408 (tzn. jeden z těch, kteří s advokacií započali ještě před r. 1989).

4 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3576

Jako bumerang se do českého mediálního diskursu vrátil problém udavačské minulosti ve Francii žijícího spisovatele českého původu Milana Kundery, tentokrát v juxtaposici s jiným podobným případem, s prokázaným obviněním "udavače z Těšína", písničkáře Jaromíra Nohavici.

Sešla se tu v kuriosním propletnci tři paradigmata uvažování a jednání českého národa: obsedantní hrůza z těch, kteří by mohli "našince" udat "jim", odmítnutí role náboženství a církve a hledání náhrady za ni v národním umění a v umělcích, a snaha omlouvat poklesky elit jejich potřebností "pro národ".

S udavači mají Češi dlouhou historickou zkušenost, od Karla Sabiny, jehož jméno muselo být po několik desetiletí vynecháváno na plakátech Prodané nevěsty, jejíž libreto se jakoby "napsalo samo", přes – bezpochyby ohavnou – postavu udavače neexistujícího hnutí Omladina Rudolfa Mrvy a Julia Fučíka, který se pokusil ospravedlnit svou zbabělost zvláště sofistikovanou konstrukcí, po stotisícovou armádu estebáckých agentů, tajných spolupracovníků a důvěrníků.

Obvinění z konfidentství znamená v české společnosti nucenou neexistenci: tak se stalo např. Vladimíru Škutinovi, spisovateli a "osobnímu vězni" presidenta Novotného, jedné z nejvýznamnějších kulturních person období Pražského jara. Viděl jsem jeho spis, který má téměř tisíc stran, připouštím, že to byl nejen Pan Spisovatel a Pan Novinář, ale taky Pan Udavač, přesto cítím jistou nepatřičnost toho, jak rázně byl Škutina v 90. letech vymazán z národní paměti a z mediálních reflexí.

Druhý princip, který lze lapidárně označit "co je české, to je hezké", brání v tom, aby národ s Kunderou "zúčtoval" tak jako se Škutinou: je to přece jen mezinárodně uznávaný spisovatel, jeden z několika Čechů, jejichž jméno bylo v 70. a 80. letech známo průměrnému Evropanovi, a díky proslulosti Nesnesitelné lehkosti i leckterému Američanovi. Nelibá fakta o zasloužilých našincích se tají, to je postup uplatněný s úspěchem v případě mnoha národních velikánů, a Kundera, zdá se, bude nakonec zařazen do této škatulky.

Za třetí jak v případě Kundery, tak Nohavici působí přesvědčení, že umělec musí být zároveň mravním vzorem. Počátek tohoto nahlížení na umělce je opět v národním obrození, které bylo směřováno mimo jiné i proti katholické církvi, v níž Češi logicky viděli jednu z hlavních opor stávajícího mocenského uspořádání. Namísto kněze nastoupil proto umělec – a výsledkem jsou – se stoletým zpožděním – desítky písničkářů, kteří jsou již od konce 60. let pro moderní český národ víc duchovními vůdci než umělci, od pěvců kvalit méně než prostředních (bratři Nedvědi) po umělce skutečně talentové a výjimečné, jejichž prototypem byl Karel Kryl a z nichž patrně nejvýraznějším příkladem je právě "ostravský bard" Jaromír Nohavica.

Tyto tři navzájem protichůdné vlivy se dostávají do hry, jestliže má dnešní Čech odpovědět na otázku, jaký význam má pro něj zjištěné udavačství Milana Kundery a Jaromíra Nohavici; proto je kolem celé aféry tolik emocí, frustrace a pokrytectví.

Pro mne osobně je těžko představitelné, že bych měl písničkáře, které mám rád, tímto způsobem kádrovat. Leonard Cohen, Johnny Cash, Suzanne Vega nebo Serge Gainsbourg byli nebo jsou vynikající umělci, a jací jsou to lidé, je otázkou zcela podružnou, zajímavou nejvýš pro kunsthistoriky. Což samozřejmě neznamená, že bych chtěl jejich případnou vinu snižovat: tyto dva aspekty jejich osobnosti spolu prostě nesouvisejí.

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2389