Některá soudní rozhodnutí se čtou jako detektivka, jiná jako melodrama, a konečně jsou taková, která svým obsahem evokují humoristickou povídku nebo román.

Třeba takový nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 1408/08.

Vše začalo tím, že jistý V. H. – nebo minimálně někdo, kdo se za něj vydával – jel v Praze načerno městskou hromadnou dopravou. Dopravní podnik jej proto u místně příslušného Okresního soudu v Příbrami zažaloval o 950 Kč s příslušenstvím. Soud poté, co zjistil, že na adrese trvalého pobytu se žalovaný nezdržuje, touto skutečností nijak neznepokojen vydal rozsudek, a aby tento rozsudek mohl "zpravomocnit", ustanovil žalovanému, fakticky pouze pro účely doručení rozsudku, proti němuž nebylo s ohledem na bagatelní povahu sporu odvolání přípustné, opatrovníka, advokáta JUDr. F. M.

Takový postup, jak obiter dictum konstatuje Ústavní soud, je samozřejmě protiústavní, ustanovit opatrovníka účastníku neznámého pobytu měl soud již k projednání žaloby, ale nic neobvyklého, české soudy to tak prostě dělají, když se někdo nezdržuje v místě trvalého pobytu, v chápání obecných soudů se tím připravuje o všechna procesní práva.

Ustanovený opatrovník byl ovšem advokát "všemi mastmi mazaný" a rozhodl se, že i na tomto jediném úkonu je možno vydělat, a přišel s nápadem, že se dá sám zastoupit advokátem. S tvrzením, že funkce opatrovníka nepředpokládá poskytování specialisovaných právních služeb, proto udělil plnou moc k zastupování své kolegyni, advokátce Mgr. D. V. Ta rozsudek se vší specialisovanou péčí převzala a oba společně se začali po soudu domáhat odměny za tento úkon.

Soud ovšem odmítl vyhovět, a když jiného názoru nebyl ani odvolací Krajský soud v Praze, podal JUDr. F. M. za svého opatrovance i za sebe ústavní stížnost. Pasáž, jíž advokátův nápad i podanou ústavní stížnost Ústavní soud ohodnotil, si nikdo ze zúčastněných asi za rámeček nedá:

Za alarmující však Ústavní soud považuje skutečnost, že stěžovatel 2) [tj. advokát JUDr. F. M.; pozn. TP] napadá rozhodnutí civilních soudů v situaci, kdy jediné, co v řízení vykonal, bylo udělení procesní plné moci advokátce Mgr. V.; ani stěžovatel 2) sám, ani Mgr. V. již v řízení žádný další úkon ve prospěch stěžovatele 1) [tj. opatrovance V. H.; pozn. TP] – jenž byl v civilním řízení žalovaným, jehož pobyt nebyl znám – neučinili. Ochrana zájmů stěžovatele 1) tedy byla v konečném důsledku přesně taková, jaká nemá být, tj. formální, a nikoliv skutečná. Za těchto okolností – kdy účelem udělení plné moci Mgr. V. zjevně nebyla ochrana práv a oprávněných zájmů stěžovatele 1) – se argumentace stěžovatele jeví jako troufalá a cynická. V materiálním právním státě nejde pouze o dodržování práva bez dalšího, ale především o dodržování takových pravidel chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován; to však stěžovatel 2) zcela zjevně přehlíží.

Nám nezbývá než Ústavnímu soudu zatleskat.

Aktualisováno.
Podle dostupných databasí se zdá, že výtečníkem je dobříšský advokát JUDr. Filip Matouš, se symptomatickým registračním číslem ČAK 408 (tzn. jeden z těch, kteří s advokacií započali ještě před r. 1989).

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)