Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Dosti šokující výsledek mělo hlavní líčení s "extremisty" z Národního odporu, neregistrovaného sdružení, které vloni na 1. máje uspořádalo v Brně rozpuštěnou demonstraci. Čtyři obvinění dostali nepodmíněné tresty, tři další podmínku.

Zdá se, že kvalita české demokracie se v tomto směru začíná znepokojivě přibližovat neblahému prvorepublikovému vzoru. Cituji: "Odsouzeni byli lidé, kteří nesli prapory nebo skandovali hesla propagující Národní odpor."

2 komentáře
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 1955

V článku Žaloby ve věcech vyvlastnění a příslušnost soudu (Právní rozhledy č. 20/2008, pp. 731–4) se zabývá Michal Ryška, soudce Krajského soudu v Brně, otázkou, zda nová úprava provedená § 28 et seq. zákona č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě (zákona o vyvlastnění; VyvlZ), která stanoví, že žaloby proti rozhodnutí správních úřadů budou projednávány podle části páté OSŘ, a to v I. stupni krajskými soudy, je ústavně konformní. V tomto smyslu byl podán Ústavnímu soudu návrh na zrušení příslušných částí VyvlZ.

Argumentaci v článku shledávám zčásti věcně nepřesnou, zčásti málo přesvědčivou.

Dlužno předeslat, že rozdělení příslušnosti soudů k projednání žalob směřujících proti rozhodnutím správních úřadů mezi správní a civilní soudnictví, jak bylo provedeno v souvislosti s přijetím SŘS, patří k nejméně šťastným legislativním počinům posledních let. Kompetenční spory, které se začaly objevovat a které daly vzniknout stále se nabalující sněhové kouli nové kompetenční judikatury, jež v některých případech, např. u sporů proti rozhodnutím katastrálních úřadů, nabyla komplexnosti a struktury hodné lepších věcí, jsou naprosto zbytečnou a neproduktivní zátěží soudního systému: oč jednodušší by byla prostá úprava, která by žaloby proti rozhodnutím správních úřadů svěřila jednotně správnímu soudnictví…

Zatímco úprava soudního řízení správního se v praxi ukázala jako celkem uspokojivá a funkční, její komplement, řízení o soukromoprávních sporech svěřených výkonné moci, vykazuje značné deficity. Tato úprava především neumožňuje kasaci správního rozhodnutí; soud může rozhodnutí buď potvrdit, anebo nahradit vlastním rozsudkem. To je v českém procesním právu značně neobvyklé řešení, avšak samo o sobě není prosto logiky: správní úřad zde není nucen rozhodovat v rozporu se svým právním názorem a řízení se tak i urychluje (podobnou úpravu známe z oblasti kanonického procesního práva a není neobvyklá ani v zahraničí). Co však je skutečným problémem, je nemožnost kasace v případě namítaných procesních vad. Fakticky tak stačí, aby se správní úřad návrh nesprávně zamítl z procesních důvodů, a celé potenciálně velmi složité řízení se tím bez přiměřeného a racionálního důvodu přesouvá na bedra soudu.

Další vadou, a to podle mého soudu zcela zásadní, je nemožnost změnit v řízení před soudem, vyjma případů procesní sukcese, okruh účastníků (§ 250b odst. 2 OSŘ). Jestliže tedy správní úřad tento okruh vymezil chybně – a to není v České republice nijak neobvyklá vada řízení – soudu nezbývá než nahradit vyhovující rozhodnutí správního úřadu rozhodnutím zamítavým, jímž jedině není zasaženo do ničích práv, a vrátit tak řízení na začátek. Navrhovatel poté musí svůj návrh podat u správního orgánu znovu, v naději, že vzhledem k okolnostem nebude uplatněna překážka rei iudicatae. Je-li ve hře navíc lhůta k podání návrhu a opakovaný návrh je tudíž nemožný, dostupuje zmíněný deficit OSŘ ústavní dimense.

V řízení před soudem není správní orgán, který rozhodl, účastníkem řízení, pouze předkládá soudu své vyjádření. Mýlí se však M. Ryška, pokud vytýká VyvlZ, že neumožňuje zavázat k náhradě nákladů řízení správní úřad, který vydal chybné rozhodnutí. Protože rozsudek soudu nahrazuje správní rozhodnutí v celém rozsahu, soud nově rozhodne i o nákladech správního řízení. Stejně jako v jiných případech kontradiktorních řízení nenese náklady chybného rozhodování orgánů veřejné moci stát, nýbrž neúspěšná strana řízení, v daném případě tedy vyvlastňovatel nebo vyvlastňovaný. Nejde tudíž o vadu, nýbrž o logický rys – vlastnost – dané procesní úpravy.

Podobně nelze přisvědčit M. Ryškovi ani v jeho dalších námitkách. Úprava, která svěřuje přezkum vyvlastňovacích rozhodnutí civilnímu soudu, je bezesporu nevhodná (tak jako je nevhodná samotná dualita projednávání žalob proti správním rozhodnutím), její nevhodnost však podle mého názoru nemůže založit její neústavnost.

Konkrétně ad a): Nesoulad s dosavadní judikaturou, který M. Ryška namítá, je přirozeným důsledkem novosti právní úpravy; nemůže být legitimní námitkou v řízení před Ústavním soudem.

Ad b) a c): V ústavní rovině neexistuje nic jako "dělba veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů". Z ústavněprávního hlediska je zcela lhostejné, bude-li určitá věc projednána přímo soudem nebo nejprve správním úřadem, důležité je toliko to, aby základní práva, jsou-li ve hře, stála pod soudní ochranou, a tento imperativ danou úpravou porušován zjevně není.

Ad d) a e): Zákaz retroaktivity a princip zákonného soudce zde rovněž nemají místo. Nepřípustnost retroaktivity se stricte omezuje na oblast hmotných práv, na procesní práva vůbec nedopadá: nelze např. vytýkat neústavnost zákonu, který mění věcnou příslušnost správního úřadu nebo soudu, a to, jak je v procesním právu pravidlem, i s účinky na starší agendu, pokud je příslušné řízení zahajováno nově. Neústavní není ani změna příslušnosti v průběhu řízení, jak se to stalo např. právě v souvislosti s počátkem účinnosti SŘS. Obdobně právo na zákonného soudce vykládá Ústavní soud konstantně jako zákaz svévolného přidělování věcí, nikoli zákaz změny příslušnosti soudu zákonem.

Ad f): Námitka zbytečných průtahů v důsledku předání agendy civilním soudům je legitimní, nicméně nemůže uspět s ohledem na to, že vzhledem k odkladu právní moci i vykonatelnosti vyvlastňovacího rozhodnutí je zásah do právní sféry účastníků řízení relativně omezený.

Celkově mám tedy za to, že návrh Krajského soudu v Brně na zrušení částí VyvlZ je dobrým pláčem na špatném hrobě; nevhodnost stávající úpravy je nutno řešit legislativní cestou v parlamentu, nikoli derogačním návrhem Ústavnímu soudu.

Aktualisováno.
Protože se v diskusi i v některých pramenech objevily názory, že ustanovení § 28 VyvlZ lze vykládat i jinak, než v textu předpokládám, upozorňuji na znění důvodové zprávy k tomuto zákonu. Uvádí se v ní doslova (k § 29, ze kterého se v důsledku pozměňovacích návrhů stal v konečném znění § 28): "Upravuje se soudní přezkum pravomocného vyvlastňovacího rozhodnutí soudem, příslušnost k řízení v těchto věcech a vzhledem k tomu, že vyvlastnění představuje závažný zásah do základního práva se stanoví, že podáním žaloby se odkládá právní moc vykonatelnost rozhodnutí." Zcela obdobně k § 30 a 31.

Nelze mít proto rozumných pochybností, který výklad sporného ustanovení odpovídá authentickému záměru zákonodárce a který je pouhou účelovou konstrukcí, jež nemůže obstát.

12 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2720

K sepsání této úvahy mne inspirovala tisková zpráva Ligy lidských práv, která presumuje nepříznivý výsledek řízení o peněžité zadostiučinění za zásah do osobnostních práv žalobkyně, klientky Ligy (v daném případě v souvislosti s neoprávněně provedenou sterilisací), protože protistrana uplatnila námitku promlčení.

Dovolím si nesouhlasit s tímto posouzením věci; mám naopak za to, že námitka promlčení nemůže obstát, protože změna judikatury, která by to umožnila, jednak u Nejvyššího soudu neproběhla, jednak i poté, co by se tak stalo, bude mít žalobce k disposici tak silné argumenty, že se svým nárokem stejně uspěje.

Rekapitulujme, že zatímco část nauky trvá na thesi o promlčitelnosti nároku na relutární satisfakci, zejména s ohledem na majetkovou povahu tohoto práva (§ 100 odst. 2 ObčZ), dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3592/2006, 30 Cdo 154/2007, 30 Cdo 739/2007, 30 Cdo 744/2007, 30 Cdo 792/2007, 30 Cdo 997/2007 a 30 Cdo 1522/2007; všechna dostupná v databasi rozhodnutí Nejvyššího soudu) je opačná a dovozuje, že nárok na zadostiučinění v penězích se nepromlčuje. Argumentace Nejvyššího soudu má přitom svou logiku: právo na tento druh náhrady nevzniká samotným zásahem ani okamžikem, kdy se o něm poškozený dozví, nýbrž je konstituováno až právní mocí rozhodnutí soudu (cf. § 13 odst. 3 ObčZ), takže úvahy o promlčení toho práva by nutně předpokládaly, že se promlčuje pohledávka dosud nekonstituovaná. Navíc je dosti bizarní rozdělovat jediné právo na reparaci zásahu do osobnostních práv na dvě složky a ty posuzovat v odlišném režimu promlčení.

V loňském roce proběhly v občanskoprávním kolegiu Nejvyššího soudu debaty ohledně této otázky, které vyústily v to, že v listopadu bylo rozhodnuto nepublikovat v "zelené" sbírce recentní judikaturu senátu 30 Cdo, nýbrž starý rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 1 Co 63/2003, jenž přisvědčil názoru o promlčitelnosti nároku na relutární satisfakci (publikováno in R 4/2008).

Jak je však zřejmé z database rozhodnutí Nejvyššího soudu, ten dosud svůj právní názor nezměnil, neboť od 1. 11. 2007 nerozhodl ani o jednom dovolání, kde žalovaný námitku promlčení uplatnil; za rok 2007 bylo takových rozhodnutí sedm, proto je stěží uvěřitelné, že by šlo o nahodilý pokles nápadu této agendy.

Dále je zde ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, které předpokládá pro změnu judikatury NS eskalační proceduru: věc musí být v takovém případě postoupena k rozhodnutí velkému senátu. Eskalace sice není nezbytná, pokud jde o procesní otázku (§ 20 odst. 2) – a promlčení je procesním institutem – nicméně i tam se uplatní, jestliže senát jednomyslně dospěje k závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam; jen těžko si přitom lze představit procesní otázku, která by měla s ohledem na své zásadní a bezprostřední hmotněprávní dopady větší význam.

I kdyby však Nejvyšší soud začal rozhodovat podle publikovaného rozsudku vrchního soudu, není třeba házet flintu do žita, neboť je tu legitimní očekávání žalobců, že se jejich nárok nepromlčí, a toto očekávání by bylo nečekanou změnou judikatury zmařeno. A nejde tu vůbec jen o případy, kdy žalobce byl liknavý, nýbrž typicky se může jednat o situace, kdy obviněný pravomocně zproštěný obžaloby žaluje media, která jej ostouzela během jeho trestního stíhání. Prodleva mezi mediální kampaní a právní mocí zprošťujícího rozsudku přitom může být i více než deset let (tak tomu bylo např. u kurdského lékaře Uzunoglu, jenž byl v letech 1994–6 v mediích v několika po sobě následujících kampaních označován za nebezpečného násilníka a mafiána; zprošťující rozsudek si přitom vyslechl až v létě 2007).

Judikát je, jak s oblibou zdůrazňuje Ústavní soud, zákonem v materiálním smyslu, na rozdíl od zákonodárce novelisujícího zákon však Nejvyšší soud nemá možnost při změně judikatury kodifikovat intertemporální ustanovení, jimiž by se podobné případy řešily. Ani to však neznamená, že by situace byla černobílá: buď promlčení, nebo nepromlčitelnost, tertium non datur.

Existuje několik možností, jak ze současné komplikované situace ven:

  1. Soudy mohou rozhodovat, že k námitce promlčení u starších případů nepřihlédnou s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ; nejen žalobci, ale i žalovaní byli totiž až do ledna 2008 oprávněně přesvědčeni o nepromlčitelnosti tohoto druhu nároků. Promlčovat se tak efektivně začnou až ty nároky, které budou uplatněny později než v lednu 2011.
  2. Nejvyšší soud může ve velkém senátu rozhodnout, že nárok na relutární satisfakci je nepromlčitelný; toto rozhodnutí bude nadále určující, bez ohledu na dosud publikovanou judikaturu.
  3. Soudy budou k námitce promlčení přihlížet, ale zároveň budou v takových případech přiznávat žalobci právo na náhradu od státu podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stát bezesporu pochybil, pokud Nejvyšší soud změnil svou judikaturu s retroaktivními účinky, a za tento nesprávný úřední postup musí poškozené odškodnit. Jakkoli nesystémové je takové řešení, má svou zřetelnou legitimitu i logiku a nelze je a priori vylučovat.
  4. Soudy budou striktně trvat na tom, že žalobci měli v souladu se zásadou vigilantibus iura uplatnit svůj nárok včas. Věc se tak dostane k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který tradičně nemá pro kapriciosní chování českých soudů velké pochopení (ESLP tak např. nepřisvědčil názoru českých soudů, že civilní dovolání musí být uplatněno zároveň s ústavní stížností; viz nález ve věci Zvolský et Zvolská v. Česká republika, č. 46129/99).

V každém případě se mi skepse Ligy lidských práv jeví předčasnou: žalobci ve sporech o ochranu osobnosti, kteří z nejrůznějších důvodů svůj nárok neuplatnili v promlčecí době, nemusejí prozatím ztrácet naději.

2 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1851

Tak nám zase chtějí zakázat komunisty. Jelikož Konservativní strana (jejímž údem…, no, však víte) má cosi podobného v programu, ba přesnější by bylo napsat, že zákaz KSČM je tím jediným, co má KonS v programu natolik zřetelně, že informaci o tom se podařilo rozšířit i mimo úzký a vybraný okruh jejího váženého členstva, cítím, že je čímsi jako mou občansko-stranickou povinností k senátnímu podnětu se vyjádřit.

Mám za to, že celkem přesně situaci vystihl Bohumil Doležal: "Je to už jakýsi folklor. To, co zapomněli udělat po převratu, chtějí dohonit teď. Opětovně upozorňuji, že potrat je povolen jen do několika týdnů po početí (přiznám se, že nevím přesně, do kolika). Když je dotyčnému devatenáct a je to poměrně silné chlapisko, je na potrat už pozdě. Přesněji řečeno: může se o tom populisticky žvanit, ale technicky je to neproveditelné."

Komunistická strana Československa – minimálně v posledních 20 letech své existence – nebyla politickou stranou v tom smyslu, jak ji definují normy ústavního práva, ale šlo o společenství oportunistů (česky: vyžírků), kteří využili situace, že země byla v područí agresivní a pretensivní imperialistické mocnosti, a na této porobě se aktivně přiživovali. Takové jednání je hanebné a trestuhodné a pokládám za velkou chybu, že nebylo v zájmu Velké Listopadové Kontinuity (některými blouznivci mylně označované za revoluci) potrestáno.

Na straně druhé je tu Komunistická strana Čech a Moravy. Nezastírejme si, že jediným účelem existence této organisace je podpora a prosazování ruských zájmů, ale čistě formálně, tato strana vznikla a prosadila se ve svobodné soutěži politických sil, čímž získala nezpochybnitelnou legitimitu. Fakt, že cca 10 % mých spoluobčanů touží po tom, aby se Česká republika stala znovu ruským satelitem (byť mnozí si představují, že tentokrát půjde o otroctví luxusní a privilegované, o vězení s mřížemi o poznání pozlacenějšími, než byly ty normalisační, husákovské), mne může naplňovat upřímným žalem, ale nechci-li do politiky vnášet ty methody, jimiž se právě komunismus diskreditoval, nezbývá mi než tento názor tolerovat, respektovat a dát mu prostor k existenci.

Myšlenku na zákaz KSČM je proto nutné vyloučit z principiálních důvodů jako nemravnou a nepřijatelnou. Fakt, že zákaz strany prosazují osoby, které kdysi samy byly členy KSČ, navíc celý nápad posouvá do polohy naprosté frašky: jestlipak by si dnešní "ryzí a celoživotní antikomunista" senátor Štětina troufl prosazovat zákaz KSČ v době, kdy – pochopitelně s přivolením stranického vedení – jezdil jako reportér mládežnického tisku po Sovětském svazu? Spíše ne, tehdy se to nesmělo, a hlavně by to nebylo tak výhodné a populární jako dnes!

Aktualisováno.
Celá zpráva senátní komise stále k disposici na Internetu není, ale byla zveřejněna alespoň její závěrečná kapitola.

3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1889

A je to tady znovu, jeden z evergreenů českého mediálního diskursu, po požadavku zpřísnění trestní represe možná číslo dvě v celkové oblibě mezi novináři – další zpřísnění podmínek pro držení zbraně. Tentokrát dokonce s anketou, v níž na otázku "Povede zpřísnění držení zbraní ke snížení kriminality?" většina respondentů podle očekávání odpovídá "Ne, ale je to správný krok".

Rozčiluje mne prostoduchost, s níž novináři podobná tisková prohlášení přebírají. Ztížený přístup k právu nosit na svou obranu střelnou zbraň sice sníží podíl trestné činnosti páchané legálně drženými zbraněmi (a zvýší trestnou činnost páchanou zbraněmi drženými ilegálně), ale na druhé straně bude méně trestných činů, které se podařilo odvrátit díky tomu, že oběť byla ozbrojena. A zejména – a to žádné statistiky nezjistí – dále stoupne trestná činnost policistů, kteří budou udělovat z těchto podmínek výjimky, eventuálně za vhodné "protiplnění" to nebo ono u žadatele přehlédnou.

Korupce v oblasti vydávání zbrojních průkazů je už nyní alarmující, a nový zákon ji dále zvýší, aniž by cokoli hmatatelně positivního přinesl. Je to celé prostě jen – vábnička na novináře.

3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2007