K sepsání této úvahy mne inspirovala tisková zpráva Ligy lidských práv, která presumuje nepříznivý výsledek řízení o peněžité zadostiučinění za zásah do osobnostních práv žalobkyně, klientky Ligy (v daném případě v souvislosti s neoprávněně provedenou sterilisací), protože protistrana uplatnila námitku promlčení.

Dovolím si nesouhlasit s tímto posouzením věci; mám naopak za to, že námitka promlčení nemůže obstát, protože změna judikatury, která by to umožnila, jednak u Nejvyššího soudu neproběhla, jednak i poté, co by se tak stalo, bude mít žalobce k disposici tak silné argumenty, že se svým nárokem stejně uspěje.

Rekapitulujme, že zatímco část nauky trvá na thesi o promlčitelnosti nároku na relutární satisfakci, zejména s ohledem na majetkovou povahu tohoto práva (§ 100 odst. 2 ObčZ), dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3592/2006, 30 Cdo 154/2007, 30 Cdo 739/2007, 30 Cdo 744/2007, 30 Cdo 792/2007, 30 Cdo 997/2007 a 30 Cdo 1522/2007; všechna dostupná v databasi rozhodnutí Nejvyššího soudu) je opačná a dovozuje, že nárok na zadostiučinění v penězích se nepromlčuje. Argumentace Nejvyššího soudu má přitom svou logiku: právo na tento druh náhrady nevzniká samotným zásahem ani okamžikem, kdy se o něm poškozený dozví, nýbrž je konstituováno až právní mocí rozhodnutí soudu (cf. § 13 odst. 3 ObčZ), takže úvahy o promlčení toho práva by nutně předpokládaly, že se promlčuje pohledávka dosud nekonstituovaná. Navíc je dosti bizarní rozdělovat jediné právo na reparaci zásahu do osobnostních práv na dvě složky a ty posuzovat v odlišném režimu promlčení.

V loňském roce proběhly v občanskoprávním kolegiu Nejvyššího soudu debaty ohledně této otázky, které vyústily v to, že v listopadu bylo rozhodnuto nepublikovat v "zelené" sbírce recentní judikaturu senátu 30 Cdo, nýbrž starý rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 1 Co 63/2003, jenž přisvědčil názoru o promlčitelnosti nároku na relutární satisfakci (publikováno in R 4/2008).

Jak je však zřejmé z database rozhodnutí Nejvyššího soudu, ten dosud svůj právní názor nezměnil, neboť od 1. 11. 2007 nerozhodl ani o jednom dovolání, kde žalovaný námitku promlčení uplatnil; za rok 2007 bylo takových rozhodnutí sedm, proto je stěží uvěřitelné, že by šlo o nahodilý pokles nápadu této agendy.

Dále je zde ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, které předpokládá pro změnu judikatury NS eskalační proceduru: věc musí být v takovém případě postoupena k rozhodnutí velkému senátu. Eskalace sice není nezbytná, pokud jde o procesní otázku (§ 20 odst. 2) – a promlčení je procesním institutem – nicméně i tam se uplatní, jestliže senát jednomyslně dospěje k závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam; jen těžko si přitom lze představit procesní otázku, která by měla s ohledem na své zásadní a bezprostřední hmotněprávní dopady větší význam.

I kdyby však Nejvyšší soud začal rozhodovat podle publikovaného rozsudku vrchního soudu, není třeba házet flintu do žita, neboť je tu legitimní očekávání žalobců, že se jejich nárok nepromlčí, a toto očekávání by bylo nečekanou změnou judikatury zmařeno. A nejde tu vůbec jen o případy, kdy žalobce byl liknavý, nýbrž typicky se může jednat o situace, kdy obviněný pravomocně zproštěný obžaloby žaluje media, která jej ostouzela během jeho trestního stíhání. Prodleva mezi mediální kampaní a právní mocí zprošťujícího rozsudku přitom může být i více než deset let (tak tomu bylo např. u kurdského lékaře Uzunoglu, jenž byl v letech 1994–6 v mediích v několika po sobě následujících kampaních označován za nebezpečného násilníka a mafiána; zprošťující rozsudek si přitom vyslechl až v létě 2007).

Judikát je, jak s oblibou zdůrazňuje Ústavní soud, zákonem v materiálním smyslu, na rozdíl od zákonodárce novelisujícího zákon však Nejvyšší soud nemá možnost při změně judikatury kodifikovat intertemporální ustanovení, jimiž by se podobné případy řešily. Ani to však neznamená, že by situace byla černobílá: buď promlčení, nebo nepromlčitelnost, tertium non datur.

Existuje několik možností, jak ze současné komplikované situace ven:

1. Soudy mohou rozhodovat, že k námitce promlčení u starších případů nepřihlédnou s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ; nejen žalobci, ale i žalovaní byli totiž až do ledna 2008 oprávněně přesvědčeni o nepromlčitelnosti tohoto druhu nároků. Promlčovat se tak efektivně začnou až ty nároky, které budou uplatněny později než v lednu 2011.
2. Nejvyšší soud může ve velkém senátu rozhodnout, že nárok na relutární satisfakci je nepromlčitelný; toto rozhodnutí bude nadále určující, bez ohledu na dosud publikovanou judikaturu.
3. Soudy budou k námitce promlčení přihlížet, ale zároveň budou v takových případech přiznávat žalobci právo na náhradu od státu podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stát bezesporu pochybil, pokud Nejvyšší soud změnil svou judikaturu s retroaktivními účinky, a za tento nesprávný úřední postup musí poškozené odškodnit. Jakkoli nesystémové je takové řešení, má svou zřetelnou legitimitu i logiku a nelze je a priori vylučovat.
4. Soudy budou striktně trvat na tom, že žalobci měli v souladu se zásadou vigilantibus iura uplatnit svůj nárok včas. Věc se tak dostane k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který tradičně nemá pro kapriciosní chování českých soudů velké pochopení (ESLP tak např. nepřisvědčil názoru českých soudů, že civilní dovolání musí být uplatněno zároveň s ústavní stížností; viz nález ve věci Zvolský et Zvolská v. Česká republika, č. 46129/99).

V každém případě se mi skepse Ligy lidských práv jeví předčasnou: žalobci ve sporech o ochranu osobnosti, kteří z nejrůznějších důvodů svůj nárok neuplatnili v promlčecí době, nemusejí prozatím ztrácet naději.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)