Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jako bumerang se do českého mediálního diskursu vrátil problém udavačské minulosti ve Francii žijícího spisovatele českého původu Milana Kundery, tentokrát v juxtaposici s jiným podobným případem, s prokázaným obviněním "udavače z Těšína", písničkáře Jaromíra Nohavici.

Sešla se tu v kuriosním propletnci tři paradigmata uvažování a jednání českého národa: obsedantní hrůza z těch, kteří by mohli "našince" udat "jim", odmítnutí role náboženství a církve a hledání náhrady za ni v národním umění a v umělcích, a snaha omlouvat poklesky elit jejich potřebností "pro národ".

S udavači mají Češi dlouhou historickou zkušenost, od Karla Sabiny, jehož jméno muselo být po několik desetiletí vynecháváno na plakátech Prodané nevěsty, jejíž libreto se jakoby "napsalo samo", přes – bezpochyby ohavnou – postavu udavače neexistujícího hnutí Omladina Rudolfa Mrvy a Julia Fučíka, který se pokusil ospravedlnit svou zbabělost zvláště sofistikovanou konstrukcí, po stotisícovou armádu estebáckých agentů, tajných spolupracovníků a důvěrníků.

Obvinění z konfidentství znamená v české společnosti nucenou neexistenci: tak se stalo např. Vladimíru Škutinovi, spisovateli a "osobnímu vězni" presidenta Novotného, jedné z nejvýznamnějších kulturních person období Pražského jara. Viděl jsem jeho spis, který má téměř tisíc stran, připouštím, že to byl nejen Pan Spisovatel a Pan Novinář, ale taky Pan Udavač, přesto cítím jistou nepatřičnost toho, jak rázně byl Škutina v 90. letech vymazán z národní paměti a z mediálních reflexí.

Druhý princip, který lze lapidárně označit "co je české, to je hezké", brání v tom, aby národ s Kunderou "zúčtoval" tak jako se Škutinou: je to přece jen mezinárodně uznávaný spisovatel, jeden z několika Čechů, jejichž jméno bylo v 70. a 80. letech známo průměrnému Evropanovi, a díky proslulosti Nesnesitelné lehkosti i leckterému Američanovi. Nelibá fakta o zasloužilých našincích se tají, to je postup uplatněný s úspěchem v případě mnoha národních velikánů, a Kundera, zdá se, bude nakonec zařazen do této škatulky.

Za třetí jak v případě Kundery, tak Nohavici působí přesvědčení, že umělec musí být zároveň mravním vzorem. Počátek tohoto nahlížení na umělce je opět v národním obrození, které bylo směřováno mimo jiné i proti katholické církvi, v níž Češi logicky viděli jednu z hlavních opor stávajícího mocenského uspořádání. Namísto kněze nastoupil proto umělec – a výsledkem jsou – se stoletým zpožděním – desítky písničkářů, kteří jsou již od konce 60. let pro moderní český národ víc duchovními vůdci než umělci, od pěvců kvalit méně než prostředních (bratři Nedvědi) po umělce skutečně talentové a výjimečné, jejichž prototypem byl Karel Kryl a z nichž patrně nejvýraznějším příkladem je právě "ostravský bard" Jaromír Nohavica.

Tyto tři navzájem protichůdné vlivy se dostávají do hry, jestliže má dnešní Čech odpovědět na otázku, jaký význam má pro něj zjištěné udavačství Milana Kundery a Jaromíra Nohavici; proto je kolem celé aféry tolik emocí, frustrace a pokrytectví.

Pro mne osobně je těžko představitelné, že bych měl písničkáře, které mám rád, tímto způsobem kádrovat. Leonard Cohen, Johnny Cash, Suzanne Vega nebo Serge Gainsbourg byli nebo jsou vynikající umělci, a jací jsou to lidé, je otázkou zcela podružnou, zajímavou nejvýš pro kunsthistoriky. Což samozřejmě neznamená, že bych chtěl jejich případnou vinu snižovat: tyto dva aspekty jejich osobnosti spolu prostě nesouvisejí.

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2687

K těžko uvěřitelnému vývoji došlo v kause pracovníků energetického monopolu ČEZ, kteří byli některými odběrateli obviňováni z nátlakových method, které si nezadají s praktikami sicilské mafie. Dvaatřicet zaměstnanců dceřiné společnosti ČEZu bylo nyní skutečně obviněno z trestného činu vydírání; podle policejních informací byly při domovních prohlídkách u obviněných nalezeny součásti policejních uniforem.

Tolik zápalu pro svou práci, to se v dnešním Česku nevidí!

3 komentáře
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 3602

Nepravidelná cena tohoto blogu Osel měsíce za mimořádný intelektuální výkon na poli práva putuje do Hradce Králové, za brilantní dovolání, které pro svého klienta formuloval tamní osel (pardon: advokát) JUDr. Vladislav Kusala.

Nejvyšší soud neměl pro osmistránkový výtvor hradeckého výtečníka pochopení a dovolání brutálně odmítl, když – jistě k nemalému advokátovu překvapení – konstatoval, že dovoláním se nenapadá prvoinstanční rozsudek, nýbrž zásadně rozhodnutí odvolacího soudu, takže i kdyby sebevíc chtěl, zabývat se jím meritorně nemůže. Celá věc měla naštěstí happy ending, protože Nejvyšší soud následně vyhověl stížnosti pro porušení zákona, kterou ve prospěch obviněných podal ministr spravedlnosti.

Cenu, oslí uši ve tvaru paragrafů, si šťastný výherce může vyzvednout na adrese tohoto blogu.

Přidat komentář
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Příběh z Pardubic
Počet zobrazení: 2606

Na blogu Jiné právo zveřejnil Zdeněk Kühn, jinak soudce Nejvyššího správního soudu, text týkající se právních aspektů jednání vojáků Pohraniční stráže, kteří v době komunismu stříleli po "narušitelích hranic", a to v mezinárodní komparaci české a německé praxe. Je dobré přečíst si všechna odkazovaná soudní rozhodnutí a bez zajímavosti není ani následná diskuse pod článkem.

Podle mého názoru jsou tyto arkánní debaty přirozeným a nevyhnutelným důsledkem principu kontinuity právního řádu komunistického a postkomunistického Československa, resp. Česká republiky. Není-li zlo označeno jako zlo a zločin jako zločin jinak než v bezzubém zákoně č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, musí nutně docházet k tomu, že za zvrhlou praxi střelby na hranicích jsou stavěni před soud a odsuzováni ti, kteří jsou jí nejméně vinni, poslední v řetězci mocenské zvůle a bezpráví, vojáci tehdejší Pohraniční stráže.

Jsem dalek představy o jejich nevině – v okamžiku, kdy stiskli spoušť, dobře věděli, co činí a čeho se tím dopouštějí – pokládám nicméně za neakceptovatelné, aby zůstávali beztrestní ti, kteří uváděli zločinnou mašinérii v život a kteří těmto vojákům povinnost střelby uložili.

5 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2094

Spíše jako dokument doby zveřejňuji volební stížnost Vladimíra Hučína, neúspěšného senátního kandidáta v Přerově, jemuž přičinliví protikandidáti nechali přelepit volební plakáty hanopisnými přelepkami.

Výsledek je jasný předem, volební soudnictví je v této zemi naprostou imitací toho, čím by být podle zákona mělo.

Sám jsem se o střet s ním pokusil před dvěma lety, a dojem který jsem si odnesl, byl, že patrně hovořím hotentotsky: tak nezřetelný byl vztah mezi mou argumentací a odůvodněním, či spíše parodií na ně, z pera Nejvyššího správního a poté v ještě silnější míře i Ústavního soudu.

Upozorňuji, že je to četba jen pro otrlé:
Přidat komentář
Kategorie: Volby
Počet zobrazení: 1589