Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Kromě toho, že čestí úředníci mají světově unikátní právo stříhat občanům rohy jejich občanských průkazů, přibyla nyní další rarita: místo historického názvu místa narození se zapisuje název současný, a navíc úředníci toto místo svévolně změní na jiné v případě, že příslušná obec zanikla.

Zatímco až do r. 2004 se jako místo narození zásadně zapisoval údaj uvedený v rodném listu, sociálnědemokratičtí technokrati, aniž by se obtěžovali uvést jakékoli přiměřené vysvětlení v důvodové zprávě, nově nařídili, že se bude zapisovat současný název obce, kde se držitel občanského průkazu narodil. Realita ustoupila fikci: stokrát jste se mohli narodit v Gottwaldově, v občanském průkazu je místem vašeho narození Zlín, okres Zlín.

Přesto však postup, kdy úředníci zapisují místo neexistující obce název obce blízké, není v souladu se zákonem: katastrální území zaniklé obce se sice stalo součástí jiné obce nebo obcí (případně, což bude častý případ, vojenského újezdu), avšak název neexistující obce se tím nezměnil.

Jestliže se tedy agenturní zprávou zmiňovaný pan Štětina narodil v Přísečnici, má právo na to, aby toto místo bylo vyznačeno v jeho občanském průkazu jako místo narození: z Přísečnice se Kryštofovy Hamry nikdy nestaly. Pokud půjde za svým právem a podá správní žalobu, uspěje.

Protože identicky bylo upraveno zapisování místa narození do cestovních dokladů, napadá mne, že by mohly vznikat kuriosní spory v případě, kdyby zahraniční orgány odmítly uznat identitu takového občana s osobou, která dříve předložila cestovní pas vydaný před r. 2004: nikde v civilisovaném světě se totiž místo narození nemění a cizímu úředníkovi může být nepochopitelné, proč se jeden a ten samý občan najednou narodil ve zcela jiné obci.

9 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1988

Jsou-li přesné informace ČTK, ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil v diskusním pořadu TV Prima odmítl návrh tzv. nerozlučitelného manželství s odůvodněním, že nikdo se nemůže vzdát předem svého práva.

Nesledoval jsem onen pořad, nicméně pokud tento výrok skutečně z ministrových úst vyšel, svědčí o povážlivém zmatku v jeho hlavě.

Budoucího práva se lze platně vzdát, možné není pouze vzdát se práva, o němž není jisto, zda vůbec kdy vznikne (např. práva na náhradu budoucí škody).

Příslušné ustanovení § 574 odst. 2 ObčZ není v mezinárodním kontextu příliš obvyklé a není výkladově právě jednoduché; mnozí je odmítají jako nepřiměřený státní paternalismus a zasahování do principu smluvní volnosti. Účelem tohoto ustanovení je, aby kontrahenti nemohli – ať z lehkomyslnosti, z nevědomosti nebo pod tlakem – uzavírat taková smluvní ujednání, jimiž by omezovali nebo vylučovali ty povinnosti protistrany, jejichž dodržení je pokládáno za věc dobrých mravů, typicky odpovědnosti prodávajícího za vady prodané věci nebo práva dárce domáhat se v určitých případech vrácení daru.

Podmínkou této ochrany je, že právo nesmí v okamžiku, kdy se jej smluvník vzdává, existovat, a zároveň musí být nejisté, zda vůbec kdy vznikne (incertus an a pravidelně též incertus quando). Přesto se i takového práva lze vzdát, pokud to zákon výslovně dovoluje. Příkladem jsou smlouvy o zcizení věci jak stojí a leží (in Pausch und Bogen; as is) podle § 501 ObčZ, kde se výslovně stanoví, že nabyvatel nemůže (vyjma speciálních případů) vůči zciziteli uplatňovat práva z odpovědnosti za vady věci.

V případě manželství, které je tradičně pojímáno jako smlouva upravená, s výjimkou otázek majetkových a práva na volbu společného příjmení a příjmení dětí, ve všech svých aspektech kogentně, by zamýšlená varianta rozšířila smluvní volnost v tom směru, že snoubenci by si mohli zvolit dvě různé možnosti, za jakých podmínek by smlouva byla zrušena (manželství rozvedeno). Tento krok směrem k dispositivní úpravě by v žádném případě neznamenal porušení obecného principu, že se nelze vzdát budoucího práva – už proto, že žádný takový obecný princip neexistuje – a vyšel by vstříc těm snoubencům, kteří stávající úpravu umožňující relativně snadný rozvod manželství pokládají za nevhodnou a cítí se tak právem být omezováni ve své smluvní volnosti. Navzdory obecným představám totiž není mezi občanským a církevním sňatkem po právní stránce žádný rozdíl a snadnému rozvodu tak nelze zabránit ani svatbou v kostele, čímž navíc vzniká nežádoucí disparita mezi nahlížením na osobní stav z hlediska světského a kanonického práva.

11 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2046

Jedním z důvodů, proč je česká wikipedie takovou Biafrou ducha a dystopií (a po stránce obsahu mezi ostatními wikipediemi takovou popelkou), je absolutní neúcta tamních potentátů k základním právním principům.

Ve sporu wikipedistů Cinika a Vrby namítl první z nich, že jeden z "arbitrů" sporu, Beren, je vůči němu podjatý. Ten námitku sám objektivně zvážil a se zdvořilostí charakteristickou pro styk wikipedických "elit" s plebsem Cinikovi sdělil, že námitku zamítá. Odvolání proti tomuto rozhodnutí možné není, o námitce podjatosti podle tamějších pravidel rozhoduje s konečnou platností ten, koho se týká.

Jeden z nejstarších právních principů zní nemo iudex in causa sua, tedy že nikdo nesmí být ve vlastním sporu soudcem. Konečné rozhodnutí, je-li Beren vůči Cinikovi podjatý, musí tudíž vynést někdo jiný než sám Beren, protože i kdyby snad nebyl podjatý vůči Cinikovi, je vždy, z definice, podjatý při rozhodování o vlastní nepodjatosti.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1531

(Polemika s článkem na Lucerně Wikipedie.)

Formou pozměňovacího návrhu se do sněmovnou schválené novely trestního řádu dostalo ustanovení § 8c, jehož účelem je zabránit zveřejňování policejních odposlechů v mediích. Takové jednání by mohlo být nově posuzováno jako trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji se sazbou do pěti let odnětí svobody.

Kriminalisace zveřejňování odposlechů jde proti dvěma důležitým právním principům, proti principu subsidiarity trestního práva, jež by mělo nastupovat jako prostředek ultima ratio až v situaci, kdy se soukromoprávní sankce nejeví být přiměřenými a dostačujícími, a principu veřejné kontroly nad výkonem státní moci, která musí být zajištěna bez ohledu na to, že přípravné řízení trestní je v České republice zásadně neveřejné a tato kontrola normálně nastupuje až v řízení před soudem. Nelze totiž zapomínat, že právo veřejně hájit svá práva, a to i formou zveřejnění odposlechu, musí mít i obviněný.

Navržená úprava, kterou v současné době projednává Senát, ve svém důsledku znamená, že media nebudou moci přiměřeně referovat ani o některých trestních rozsudcích: příkladmo o aféře s "kapříky" bychom se nyní mohli dozvědět pouze to, že obvinění fotbaloví rozhodčí a bafuňáři se dopustili korupčního jednání, které jim bylo soudem prokázáno. Že se tak stalo na základě telefonních odposlechů, je již za hranicí ustanovení § 8c TrŘ – zveřejnit se nesmí totiž ani to, že byl nějaký odposlech nařízen. Chce-li se občan tyto podrobnosti dovědět, nezbude mu než vyrazit k hlavnímu líčení osobně, v naději, že na něj v jednací síni vybyde volné místo.

O tom, kým byli využíváni a "zaléváni" I-čko a T-čko, bychom se samozřejmě nesměli dozvědět vůbec nic, podobně jako o celé řadě dalších korupčních afér, které vyšly najevo jen díky zvejnění odposlechů.

Takové legislativní řešení zcela jistě není v souladu s rolí medií v demokratické společnosti. Excesy při zveřejňování odposlechů (stejně jako dalších údajů z trestních spisů) musí být primárně postihovány prostředky soukromého práva, tedy na základě prostředků ochrany osobnostních práv. Zákaz publikace musí zahrnovat pouze ty informace, jejichž utajení je nezbytně nutné pro fungování státu, a k takovým informacím by se media vůbec neměla dostat.

Paušální zákaz jakékoli publikace údajů o odposleších, jakkoli se prima facie jeví posilovat ochranu individuálních práv na úkor oprávnění státní moci, nemohu proto než označit jako zákaz nevhodný, nesprávný a s funkcí demokratických medií neslučitelný.

13 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1952

Státní zástupce podal obžalobu na poslance za KSČM Josefa Vondrušku, který měl na počátku 80. let minulého století ve věznici Liberec-Minkovice bít politického vězně Jiřího Wolfa.

Výsledek hlavního líčení si lze celkem živě představit: jen velmi neschopný advokát by nedosáhl zprošťujícího rozsudku za situace, kdy celá obžaloba týkající se události 25 let staré stojí na několika svědeckých výpovědích osob, které mají tisíc a jeden důvod vypovídat v neprospěch obžalovaného. Pravda a láska tak zase jednou nezvítězí nad lží a nenávistí, a výjimečně zcela po právu.

1 komentář
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 2843