Jsou-li přesné informace ČTK, ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil v diskusním pořadu TV Prima odmítl návrh tzv. nerozlučitelného manželství s odůvodněním, že nikdo se nemůže vzdát předem svého práva.

Nesledoval jsem onen pořad, nicméně pokud tento výrok skutečně z ministrových úst vyšel, svědčí o povážlivém zmatku v jeho hlavě.

Budoucího práva se lze platně vzdát, možné není pouze vzdát se práva, o němž není jisto, zda vůbec kdy vznikne (např. práva na náhradu budoucí škody).

Příslušné ustanovení § 574 odst. 2 ObčZ není v mezinárodním kontextu příliš obvyklé a není výkladově právě jednoduché; mnozí je odmítají jako nepřiměřený státní paternalismus a zasahování do principu smluvní volnosti. Účelem tohoto ustanovení je, aby kontrahenti nemohli – ať z lehkomyslnosti, z nevědomosti nebo pod tlakem – uzavírat taková smluvní ujednání, jimiž by omezovali nebo vylučovali ty povinnosti protistrany, jejichž dodržení je pokládáno za věc dobrých mravů, typicky odpovědnosti prodávajícího za vady prodané věci nebo práva dárce domáhat se v určitých případech vrácení daru.

Podmínkou této ochrany je, že právo nesmí v okamžiku, kdy se jej smluvník vzdává, existovat, a zároveň musí být nejisté, zda vůbec kdy vznikne (incertus an a pravidelně též incertus quando). Přesto se i takového práva lze vzdát, pokud to zákon výslovně dovoluje. Příkladem jsou smlouvy o zcizení věci jak stojí a leží (in Pausch und Bogen; as is) podle § 501 ObčZ, kde se výslovně stanoví, že nabyvatel nemůže (vyjma speciálních případů) vůči zciziteli uplatňovat práva z odpovědnosti za vady věci.

V případě manželství, které je tradičně pojímáno jako smlouva upravená, s výjimkou otázek majetkových a práva na volbu společného příjmení a příjmení dětí, ve všech svých aspektech kogentně, by zamýšlená varianta rozšířila smluvní volnost v tom směru, že snoubenci by si mohli zvolit dvě různé možnosti, za jakých podmínek by smlouva byla zrušena (manželství rozvedeno). Tento krok směrem k dispositivní úpravě by v žádném případě neznamenal porušení obecného principu, že se nelze vzdát budoucího práva – už proto, že žádný takový obecný princip neexistuje – a vyšel by vstříc těm snoubencům, kteří stávající úpravu umožňující relativně snadný rozvod manželství pokládají za nevhodnou a cítí se tak právem být omezováni ve své smluvní volnosti. Navzdory obecným představám totiž není mezi občanským a církevním sňatkem po právní stránce žádný rozdíl a snadnému rozvodu tak nelze zabránit ani svatbou v kostele, čímž navíc vzniká nežádoucí disparita mezi nahlížením na osobní stav z hlediska světského a kanonického práva.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)