Možná vůbec nejkuriosnější případ v historii polistopadového restitučního soudnictví měl další kolo.

Ve věci jde o to, že syn komunistické političky Gertrudy Sekaninové-Čakrtové (vdovy po komunistickém novináři Ivanu Sekaninovi; 1908–1986) Michal Čakrt se domáhá v restitucích vydání nemovitostí, jež připadly státu poté, co jeho matka – v té době náměstkyně ministra zahraničí – v r. 1952 odmítla dědictví. M. Čakrt tvrdí, že politička jednala v tísni a pod hrozbou persekuce.

Stát se totéž v běžném soukromoprávním sporu, soud by bezesporu aplikoval ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ a nárok by zamítl, neboť svou nemravností je Čakrtův požadavek srovnatelný s hypothetickým nárokem velitele koncentračního tábora na majetek v táboře zavražděných Židů (pomiňme, že v jiných případech české právo nároky podobného druhu podporuje, příkladmo v otázce majetku konfiskovaného emigrantům).

Sekaninová-Čakrtová stála na jednom z nejvyšších pater, ne-li při samém vrcholu utlačovatelské moci a představa, že by byla sama předmětem mocenského nátlaku, je absurdní. V restitučním sporu, který je svou povahou veřejnoprávní, však takový důvod místo mít nemůže, a tak se soudy musely pokusit o něco tvořivějšího.

První pokus královéhradeckého krajského soudu, založený na tvrzení, že Sekaninová-Čakrtová jako věřící komunistka odmítala soukromé vlastnictví a nemohla tudíž jednat v tísni, ale dědictví se vzdala dobrovolně, zrušil Nejvyšší soud a je nutno poznamenat, že naprosto oprávněně: soudu nemůže být nic známo z jeho vlastní úřední činnosti, neboť v té době v dnešní podobě vůbec neexistoval, informace o vztahu političky k soukromému vlastnictví nejsou ani skutečností známou všeobecně (všeobecně je naopak známo, že mnozí komunisté měli vztah k majetku, zejména cizímu, více než vřelý) a zejména není správná inference, že z důvodu takového názoru nemohlo být její rozhodnutí skutečně učiněno v tísni nebo pod hrozbou persekuce.

Co vymyslel krajský soud napodruhé, z novinářského pojednání seznatelné není, takže si zřejmě budeme muset počkat na nové rozhodnutí Nejvyššího soudu: bohužel, opět se ukázalo, že českými žurnalisty vytvářené zpravodajství ze soudní síně je na stejné úrovni, jako když nám pětileté dítě reprodukuje děj Hamleta.

(O Gertrudě Sekaninové-Čakrtové, která jako jeden ze čtyř poslanců odmítla v r. 1968 vyslovit souhlas s "dočasným" pobytem sovětských vojsk a poté byla aktivní v disidentském hnutí, odvysílal v loňském roce v cyklu Portréty zdařilý pořad Český rozhlas 6.)

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)