Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jedním ze skrytých půvabů zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím po novele z r. 2006 je, že neposkytne-li povinný subjekt informace, získá žadatel relativně rychle exekuční titul, na jehož základě může "úřad" poslat do exekuce.

Dojde-li k tomu, pereniální vztah mezi občanem a úředníkem se jaksi otočí a z arogantního úředníka se stává inkoherentně blekotající osoba, pokoušející se svým nadřízeným vysvětlit, proč kvůlí její indolenci nemůže obec nakládat s nemovitým majetkem a kdo desetitisícové náklady exekutora – a advokáta oprávněného – zaplatí. Pro většinu takto postižených, řekl bych, motivační zážitek na celý zbytek úřednické kariéry.

Tento měsíc posílám do exekuce za neposkytnutí informací hned dvě veřejnoprávní korporace, obec Žďár u Mnichova Hradiště a město Karlovy Vary.

8 komentářů
Kategorie: Informační právo
Počet zobrazení: 2045

Nad textem k případu Uhl v. Vesecká mne napadly tři další poznámky, kterými jsem již nechtěl svůj blogpost zatěžovat, ale které přesto pokládám za důležité.

Za prvé, nelze bez dalšího akceptovat závěr rozsudku, že "by se měl v hrubém odhadu shodovat okruh těch, kdo mohli výroky slyšet v televizním pořadu[,] a těch, kterým by bylo adresováno sdělení přes službu ČTK". Difamaci "mohl slyšet" každý, kdo může sledovat televisní vysílání a příslušný kanál si na něm naladit (v tomto směru nebyla žaloba dostatečně určitá, neuváděla například, zda se tyto pořady ČT24 se v noci reprisují na analogově šířeném kanálu – domnívám se, že ano –, ani neobsahovala informaci o počtu diváků, kteří pořad sledovali, ač tyto údaje Česká televise bez problémů každému sdělí). Podstatné je však, kdo pořad skutečně sledoval, přičemž omluva musí být zveřejněna takovým způsobem, aby se o ní, je-li to možné, podstatná část těchto osob dozvěděla, jinak bude její reparační účinek nedostatečný. U deníků obvykle postačí publikace omluvy ve formátu, který je o stupeň výraznější než sama difamace, u elektronických medií, kde bývá okruh recipientů volatilní, je třeba volit náhradní zveřejnění, a to takové, o němž se dozví typově stejný okruh osob v počtu několikanásobně převyšujícím skutečný počet diváků nebo posluchačů. Vtip je totiž v tom, že při úvahách o společenském dopadu difamace a jeho odčinění nelze presumovat, že omluva, o níž se dozví osoba, která o difamaci předtím nevěděla, bude poškozeného automaticky hodnotit lépe než dříve, takže tyto kladné účinky mohou kompensovat pověst poškozenou u osob, které se dozvěděly o difamaci, ale nikoli o omluvě. Dokonalá náprava je nemožná, je však třeba dosáhnout rozumného kompromisu, přičemž publikace na Protextu se mi jako takový přijatelný kompromis jeví.

Za druhé, je otázkou, ve kterých případech vylučuje možnost domáhat se náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení § 31a ZOŠ po novele zákonem č. 160/2006 Sb. žalobu na ochranu osobnosti. Je celkem zjevné, že v těch případech, kde o nesprávný úřední postup nešlo (např. škoda na zdraví způsobená policejním vozidlem), je žaloba na ochranu osobnosti nadále přípustná. V jiných případech, např. když policejní mluvčí sdělí o obviněném difamující informaci, je na místě ochrana podle ZOŠ, avšak jde-li o mediální vystoupení státního úředníka v diskusním pořadu, lze o "nesprávném úředním postupu" hovořit stěží. Na jednom konci spektra možností je tu tedy přímá odpovědnost fysické osoby podle § 420 odst. 2 ObčZ a contrario, na druhém odpovědnost státu podle § 31a ZOŠ, a mezi nimi existuje těžko definovantelná zona, kde podle mého názoru zůstává – relativně úzký – prostor pro žalobu na ochranu osobnosti s analogickým užitím § 420 odst. 2 ObčZ.

Za třetí se mi jeví ne zcela rozumé, jestliže Petr Uhl pověřil zastupováním advokátku, která ve své profesi teprve začíná. JUDr. Ing. Helena Svatošová (již, předesílám, znám dlouho a dobře osobně a jsem tedy podjatý) sice na svých stránkách tvrdí, že ochrana osobnosti je její specialisací, na místě Petra Uhla bych si však pro tento složitý spor vybral advokáta, který má o něco více zkušeností a který by mu na příklad poradil, jak správně a nenapadnutelně formulovat žalobní petit. Sorry, ale spor s nejvyšší státní zástupkyní, navíc se značně kontroversním skutkovým základem, to není případ, na kterém by si advokát mohl dovolit luxus správné postupy se teprve učit.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1295

Zdeněk Kühn upozornil na blogu Jiné právo, že na adrese http://spor.uhl.cz jsou vystaveny dokumenty k dosud neskončenému sporu o ochranu osobnosti, v němž se novinář Petr Uhl domáhá po nejvyšší státní zástupkyni Renatě Vesecké omluvy za její výrok, pronesený v televisní debatě Václava Moravce.

Rozsudek samosoudkyně Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Věry Adámkové je poměrně obsáhlý, věcný a vyjma pasáže o způsobu publikace omluvy, kde soudkyně zjevně nepochopila, jak funguje placená služba ČTK Protext, i dosti přesvědčivý.

Se zamítavým výrokem se ztotožňuji, nikoli však zcela s důvody, na jejichž základě k němu soud dospěl.

Hned na počátku řízení žalovaná namítla nedostatek pasivní věcné legitimace a navrhla, aby z toho důvodu soud řízení zastavil. Tomuto návrhu přirozeně vyhovět nešlo, neboť nedostatkem podmínky řízení a důvodem k zastavení je toliko absence legitimace procesní, nikoli věcné, nicméně námitka samotná je závažná: R. Vesecká vystupovala v televisi z titulu své funkce, hovořila tam o případu, který se jí dotýká (a to, jak se později ukázalo, více, než jí je nyní asi milo), a kriticky hodnotila Uhlovy novinové články týkající se její činnosti právě v souvislosti s touto kausou. Odkaz na judikaturu o vztahu politické strany a jejího předsedy (nedávno rozhojněnou i analogickým judikátem v případu Šinágl v. Grebeníček) není zcela případný, neboť vztah mezi státem a jeho vysokým úředníkem je naprosto jiného druhu než vztah mezi stranou a jejím funkcionářem.

Rozsudek dovozuje, že "k plnění činnosti [NSZ] jistě nenáleží hodnocení obsahu komentáře v denním tisku", avšak to je nedostatečné, neboť stejnou logikou by bylo možno vyloučit odpovědnost podle § 420 odst. 2 ObčZ ve všech ostatních případech protiprávního jednání zaměstnance: činnost, jíž je pověřen, téměř nikdy nespočívá v porušování práva, podstatné však je, zda k tomuto porušení došlo v přímé, bezprostřední souvislosti s plněním jeho pracovních úkolů, a presentace postojů NSZ k mediálně bedlivě sledovanému případu Čunek je bezesporu činností, již lze podřadit ustanovení § 8a TrŘ. Na rozdíl od hradeckého soudu zde proto exces, který by mohl stát vyvinit, nespatřuji, a žalobu bych proto z důvodu absence žalobní legitimace na straně žalované bez dalšího dokazování zamítl, byť s vědomím, že judikatura v některých dalších případech, včetně známých kaus jako Ivan Brezina v. Miloš Zeman, se kloní spíše k variantě přímé odpovědnosti politika než odpovědnosti státu.

Soud I. stupně dále rozebírá napadený výrok z hlediska toho, zda jde o skutkové tvrzení, připouštějící důkaz pravdy, nebo pouhý hodnotící úsudek, a cituje (v mírně bizarním překladu) z nálezu ESLP ve věci Lingens v. Rakousko (č. 9815/82), § 46: "In the Court’s view, a careful distinction needs to be made between facts and value-judgments. The existence of facts can be demonstrated, whereas the truth of value-judgments is not susceptible of proof." Rozsudek poté správně poukazuje na to, že k naříkanému výroku nebyly doloženy žádné podklady, a ani nelze předpokládat, že by se tak v podobném televisním formátu mohlo stát.

Stejně tak soudkyně Adámková zcela správně konstatuje, že nepřípustně kritisovat fysickou osobu ze šíření nepravd, lží a desinformací je nesporně neoprávněným zásahem do osobnostních práv. Poté ovšem, poněkud neorganicky, postuluje relativitu "nepravdivosti" a, zjednodušeně řečeno, uzavírá, že protože předmětný výrok nelze prokázat ani vyvrátit, nemůže se žalobce domáhat, aby byl tento výrok v omluvě prohlášen za nepravdivý.

Závěr rozsudku, že je-li difamační výrok pouhým hodnotícím úsudkem, nelze se domáhat zveřejnění omluvy v podobě, jakou žalobce navrhl, je správný (a je hrubou chybou žalobce, že takto svůj petit formuloval), je však závislý i na vyřešení otázky, zda tento výrok nemá verifikovatelný skutkový základ, a této otázce soud nevěnoval náležitou pozornost (na okraj dlužno poznamenat, že žalobce ve svém odvolání této pasáži vůbec neporozuměl a argumentuje mimoběžně).

Osobně mám za to, že výrok R. Vesecké přezkum z hlediska pravdivosti nevylučuje, a to minimálně v té části, kde Vesecká Uhla viní ze šíření desinformací, což je dostatečně "tvrdý" a určitý pojem. A i kdyby tomu tak nebylo, je třeba vyjít ze závěru, který ESLP učinil v nálezu ve věci De Haes et Gijsels v. Belgie (č. 19983/92), § 47: "[…]the accusations in question amount to an opinion, whose truth, by definition, is not susceptible of proof. Such an opinion may, however, be excessive, in particular in the absence of any factual basis." Tak postupoval Krajský soud v Praze v kause Justiční mafie a tak měl postupovat i hradecký soud: poté, co by případně vyzval žalobce k úpravě petitu, ověřit, nakolik lze výrok Vesecké ospravedlnit skutečnými chybami a nepřesnostmi v Uhlových článcích.

Při tom měl přihlížet k závěru, k němuž dospěl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 453/03: "Představitelé státní moci jsou proto povinni zveřejňovat jen skutkově důkladně prověřené informace, které se navíc vztahují toliko k věcem, které spadají do jim kompetenčně vymezené oblasti. Nemá-li ústavní činitel svá tvrzení faktů důkladně prověřena co do pravdivosti, není oprávněn je zveřejnit."

Při posuzování, zda byl výrok Vesecké podložený, pak je třeba vyřešit i otázku, nakolik jsou závažné případné nepřesnosti v Uhlových textech. Vyjít lze z rozsudku Sněmovny lordů ve věci Horrocks v. Lowe [1975] (A.C. 135, 149), z něhož bych si dovolil příslušnou pasáž pro její jazykovou i myšlenkovou eleganci ocitovat in extenso: "In ordinary life it is rare indeed for people to form their beliefs by a process of logical deduc­tion from facts ascertained by a rigorous search for all available evidence and a judicious as­sessment of its probative value. In greater or in less degree according to their tempera­ments, their training, their intelligence, they are swayed by prejudice, rely on intuition instead of reasoning, leap to conclusions on inadequate evidence and fail to recognise the cogency of material which might cast doubt on the validity of the conclusions they reach. But despite the imperfection of the mental process by which the belief is arrived at it may still be 'honest', that is, a positive belief that the conclusions they have reached are true. The law demands no more."

Uplatnění zde může najít i známý třináctibodový test, formulovaný Benátskou komisí, a to jak ve vztahu k výroku Vesecké, tak k samotným Uhlovým komentářům.

Závěrem lze tedy konstatovat, že soud sice odvedl lepší práci než žalobcovi advokáti, kteří zvlášť zcela nevhodnou formulací požadované omluvy žalobcovu posici velmi ztížili, s odůvodněním rozsudku se přesto nelze v plné míře ztotožnit. Ale je to pokrok: proti dvěma předchozím rozhodnutím konečně něco, s čím se dá aspoň rozumně polemisovat…

21 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2524

Jak bylo velmi případně poukázáno v diskusi, dva poslední rozsudky, které jsme na tomto blogu komentovali, jsou si podobné jako vejce vejci: barokně pojatá, absurdně obsáhlá rekapitulace, pak citace použitých právních norem a na závěr minimalistické, alibistické odůvodnění, které se navíc v jednom případě ani nekryje s odůvodněním ústním.

Proč čeští soudci tak rádi rekapitulují a tak neradi zdůvodňují a vysvětlují? Proč mají strach vyjít z ulity toho, co vydávají za "platné právo", a jí nechráněni obhájit svůj názor? A proč jsou formulace vlastního odůvodnění tak kostrbaté a právnicky přikrčené?

Právě proto, že soudci mají strach – strach z toho, že vyjde najevo jejich vlastní neznalost práva, nedostatek sebevědomí nebo prostá neschopnost komunikovat se živými lidmi. Mnozí z nich se soudci stali kvůli soudcovské prestiži, nikoli proto, že by měli pro tuto profesi specifické vlohy nebo že by soudit chtěli. A jiné prostě soudnictví převzalo z předchozího režimu, kde byla prestiž soudce porovnatelná s prestiží příslušníka Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, ne-li přímo estebáka. Na soudce se v totalitě mnozí usmívali, ale jen proto, že nevěděli, zda je náhodou nebudou někdy potřebovat: ve skutečnosti jimi každý slušný člověk pohrdal.

Rekapitulace je teplé, jisté místo: rekapitulovat lze do alelujá, aniž by se, řečeno s klasikem, v soudcově hlavě pohnula šedá hmota mozková. I citace použitých pramenů práva jsou bezpečnou zonou, a patřičně pojatá pasáž citací může délce rozsudku přidat i několik stran.

Tyto dvě části tvoří jádro každého rozsudku, často dosahující i 80–90 procent jeho délky.

Prvním úskalím je pasáž hodnocení důkazů, ve které by soudce měl přesvědčivě vysvětlit, kterým svědkům uvěřil, kterým ne a proč, co z jejich výpovědí dovodil a jak se vypořádal s rozpory mezi nimi, a jak se dívá na znalecké posudky a na listinné a další objektivní důkazy.

To už bývá problém. Zejména v trestních rozsudcích se tato pasáž odbývá tím, že "soud obhajobě obžalovaného neuvěřil" nebo že "provedenými důkazy byla vina obžalovaného přesvědčivě prokázána", třebaže se pět z deseti vyslechnutých svědků zapřísahalo, že čin spáchal někdo jiný, a zbývajícím pěti by racionálně uvažující soudce nemohl uvěřit ani nos mezi očima. Králem v této kategorii je věta trestní soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1, která se s tím, že na videozáznamu je zachycen zcela jiný průběh děje, než co tvrdí obžaloba, vypořádala konstatací, že "videozáznam obžalovaného usvědčuje pouze částečně" – aniž by se, přirozeně, částečně usvědčenému obžalovanému zdráhala uložit úplný trest.

Hodnocení důkazů bývá pojato stroze, s jakýmsi úředním odstupem: jako by soudce chtěl naznačit, že právo hodnotit důkazy má jen on a jaké závěry si z nich učinil, není povinen nikomu vysvětlovat. Tento nešvar, bohužel, tolerují nebo přímo podporují i soudy odvolací. Právě minulý týden se mi dostalo na stůl usnesení Krajského soudu v Brně, v němž soud potvrdil trestní rozsudek a stran vadného hodnocení důkazů soudem I. stupně uvedl, že "hodnocení důkazů je výsadním právem soudu I. stupně" a že "soudu I. stupně není možno vnucovat jiné hodnocení důkazů, resp. takové, kterého se domáhá podané odvolání". Ale české odvolací soudy a jejich nakládání s odvolací argumentací, to už je zase jiná pohádka – také dost drsná.

Vůbec největší muka pro soudce představuje pasáž subsumpce a právního posouzení věci. Tam není před dotěrnou povinností rozhodovat úniku a tak se soudci snaží tuto nepříjemnost aspoň omezit na nezbytné minimum. Nezřídka se stává, že desetistránkový rozsudek věnuje kardinální otázce, o níž je třeba rozhodnout, jedinou větu, a věta to bývá leckdy zaznamenáníhodná – taková, jakou zkonstruovala Oslice měsíce Hrehorová, když měla posoudit konflikt dvou základních práv, a učinila tak fenomenálním zjištěním, že je třeba dodržovat zákon. V takových případech je nutno obsahovou střídmost odůvodnění spíše ocenit: kdyby se soudce podobných kvalit rozepsal obsáhleji, byla by četba rozsudku nebezpečím čtenářovu zdraví.

Pozoruhodné je, že přes hypertrofovanou citaci pramenů práva bývá běžné, že soudce právní předpisy čte po svém, a tak například soudkyně Hrehorová dospívá k závěru, že rozkladová komise je pouze poradním orgánem ministra, přestože z ustanovení § 152 odst. 3 SprŘ jednoznačně vyplývá, že komise pro ministra zpracovává přímo návrh rozhodnutí a vady v jejím složení mohou mít tudíž vliv na jeho zákonnost.

Stejný strach z odůvodňování a vysvětlování je patrný i v kause kapry nevypuštěného rybníka, tj. z rozsudku ve věci soudů-bývalých členů KSČ. Argumenty, které zazněly v ústním odůvodnění, např. že jde o politickou a nikoli právní otázku a že v publicitě minulosti soudců nelze vyjít nad rámec lustračního zákona, byly v odůvodnění opomenuty, zbyla pouze suchá citace zákonů, bez snahy jakkoli se vypořádat s jádrem žalobní argumentace. Být žalobcem někdo naivnější, možná by strávil čtrnáct dnů tím, že by si připravoval argumenty pro kasační stížnost a těšil se, jak to soudu "nandá" a jak obě these brilantně vyvrátí, a byl by teď zklamán, že musí svou práci zahodit, protože soud se zopakovat svou ústní argumentaci v písemném vyhotovení rozsudku neodhodlal.

Odůvodnění rozsudku, vysvětlení, proč soud dospěl k určitému závěru, je – po rozhodnutí samotném – hned druhou nejdůležitější povinností soudce. Za to je soudce placen a proto je jeho funkce tak důležitá. Soudce, který na tuto povinnost resignuje a svá rozhodnutí alibisticky nafukuje gargantuovskými rekapitulacemi nebo citacemi pramenů práva, je nedůvěryhodný a svou nedůvěrhodnost přenáší i na instituci justice jako takové. I to je jeden z důvodů, proč má česká justice mezi občany – a tedy svými klienty a platícími zákazníky – dlouhodobě tak misernou pověst.

11 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2915

A je to oslice, konkrétně soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Miroslava Hrehorová.

Cena za mimořádný výkon na poli práva, spojená s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů, byla udělena za rozsudek ve sporu občana Roudnice nad Labem s Úřadem pro ochranu osobních údajů. Vkusný a pertinentní doplněk svého taláru si soudkyně Hrehorová může vyzvednou na adrese tohoto blogu.

Předesílám, že udílím jen velmi nerad tuto cenu soudci, protože by se mohlo zdát, že tak činím pouze proto, že nesouhlasím s jeho právním názorem; mimořádnost výkonu soudkyně Hrehorové však nemůže zůstat oslyšena.

Ve věci jde o to, že před třemi lety vystavil žalobce, občan města Roudnice, na svých internetových stránkách zápisy z jednání městské rady týkající se jeho sporu s městem. Úřad pro ochranu osobních údajů, který byl pod vedením Igora Němce (ODS) v té době právě čerstvě transformován z úřadu na ochranu občanů před státem na úřad na ochranu státu před občany, mu za to uložil pokutu. Toto rozhodnutí nyní, po téměř třech letech průtahů, Městský soud v Praze samosoudkyní Hrehorovou potvrdil.

Žalobce mj. namítl, že podle ustálené judikatury musí být zápisy ze zasedání rady obce každému dostupné podle zákona č. 106/1999 Sb., že rozkladovou komisi, opět s odvoláním na konstantní judikaturu, nesmějí tvořit sami zaměstnanci ústředního úřadu, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, že je absurdní pokutovat zveřejňování zápisů, které mnoho obcí zveřejňuje na svých webových stránkách samo, a že publicita jednání rady je jediným prostředkem, jak předcházet korupci při alokaci veřejných prostředků. Nic z toho soud nevzal v úvahu a v odůvodnění, v němž M. Hrehorová svedla zjevně nelehký zápas nejen s platným právem, ale i s větnou stavbou češtiny, žádnému ze žalobních argumentů nepřisvědčil – v některých případech je, jak je dobrým zvykem českých soudů, pro jistotu ani nerekapituloval.

Pokuta za zveřejnění zápisu obecní rady je přitom něco tak mimořádného a s demokratickým fungováním územní samosprávy neslučiteného, že by se každý slušný soudce musel stydět, kdyby takové rozhodnutí potvrdil. U českých soudců se však, bohužel, práh studu zdá být povážlivě zvýšen.

Aktualisováno.

Další dokumenty k případu:

7 komentářů
Kategorie: Naše případy
Počet zobrazení: 2379