Zdeněk Kühn upozornil na blogu Jiné právo, že na adrese http://spor.uhl.cz jsou vystaveny dokumenty k dosud neskončenému sporu o ochranu osobnosti, v němž se novinář Petr Uhl domáhá po nejvyšší státní zástupkyni Renatě Vesecké omluvy za její výrok, pronesený v televisní debatě Václava Moravce.

Rozsudek samosoudkyně Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Věry Adámkové je poměrně obsáhlý, věcný a vyjma pasáže o způsobu publikace omluvy, kde soudkyně zjevně nepochopila, jak funguje placená služba ČTK Protext, i dosti přesvědčivý.

Se zamítavým výrokem se ztotožňuji, nikoli však zcela s důvody, na jejichž základě k němu soud dospěl.

Hned na počátku řízení žalovaná namítla nedostatek pasivní věcné legitimace a navrhla, aby z toho důvodu soud řízení zastavil. Tomuto návrhu přirozeně vyhovět nešlo, neboť nedostatkem podmínky řízení a důvodem k zastavení je toliko absence legitimace procesní, nikoli věcné, nicméně námitka samotná je závažná: R. Vesecká vystupovala v televisi z titulu své funkce, hovořila tam o případu, který se jí dotýká (a to, jak se později ukázalo, více, než jí je nyní asi milo), a kriticky hodnotila Uhlovy novinové články týkající se její činnosti právě v souvislosti s touto kausou. Odkaz na judikaturu o vztahu politické strany a jejího předsedy (nedávno rozhojněnou i analogickým judikátem v případu Šinágl v. Grebeníček) není zcela případný, neboť vztah mezi státem a jeho vysokým úředníkem je naprosto jiného druhu než vztah mezi stranou a jejím funkcionářem.

Rozsudek dovozuje, že "k plnění činnosti [NSZ] jistě nenáleží hodnocení obsahu komentáře v denním tisku", avšak to je nedostatečné, neboť stejnou logikou by bylo možno vyloučit odpovědnost podle § 420 odst. 2 ObčZ ve všech ostatních případech protiprávního jednání zaměstnance: činnost, jíž je pověřen, téměř nikdy nespočívá v porušování práva, podstatné však je, zda k tomuto porušení došlo v přímé, bezprostřední souvislosti s plněním jeho pracovních úkolů, a presentace postojů NSZ k mediálně bedlivě sledovanému případu Čunek je bezesporu činností, již lze podřadit ustanovení § 8a TrŘ. Na rozdíl od hradeckého soudu zde proto exces, který by mohl stát vyvinit, nespatřuji, a žalobu bych proto z důvodu absence žalobní legitimace na straně žalované bez dalšího dokazování zamítl, byť s vědomím, že judikatura v některých dalších případech, včetně známých kaus jako Ivan Brezina v. Miloš Zeman, se kloní spíše k variantě přímé odpovědnosti politika než odpovědnosti státu.

Soud I. stupně dále rozebírá napadený výrok z hlediska toho, zda jde o skutkové tvrzení, připouštějící důkaz pravdy, nebo pouhý hodnotící úsudek, a cituje (v mírně bizarním překladu) z nálezu ESLP ve věci Lingens v. Rakousko (č. 9815/82), § 46: "In the Court’s view, a careful distinction needs to be made between facts and value-judgments. The existence of facts can be demonstrated, whereas the truth of value-judgments is not susceptible of proof." Rozsudek poté správně poukazuje na to, že k naříkanému výroku nebyly doloženy žádné podklady, a ani nelze předpokládat, že by se tak v podobném televisním formátu mohlo stát.

Stejně tak soudkyně Adámková zcela správně konstatuje, že nepřípustně kritisovat fysickou osobu ze šíření nepravd, lží a desinformací je nesporně neoprávněným zásahem do osobnostních práv. Poté ovšem, poněkud neorganicky, postuluje relativitu "nepravdivosti" a, zjednodušeně řečeno, uzavírá, že protože předmětný výrok nelze prokázat ani vyvrátit, nemůže se žalobce domáhat, aby byl tento výrok v omluvě prohlášen za nepravdivý.

Závěr rozsudku, že je-li difamační výrok pouhým hodnotícím úsudkem, nelze se domáhat zveřejnění omluvy v podobě, jakou žalobce navrhl, je správný (a je hrubou chybou žalobce, že takto svůj petit formuloval), je však závislý i na vyřešení otázky, zda tento výrok nemá verifikovatelný skutkový základ, a této otázce soud nevěnoval náležitou pozornost (na okraj dlužno poznamenat, že žalobce ve svém odvolání této pasáži vůbec neporozuměl a argumentuje mimoběžně).

Osobně mám za to, že výrok R. Vesecké přezkum z hlediska pravdivosti nevylučuje, a to minimálně v té části, kde Vesecká Uhla viní ze šíření desinformací, což je dostatečně "tvrdý" a určitý pojem. A i kdyby tomu tak nebylo, je třeba vyjít ze závěru, který ESLP učinil v nálezu ve věci De Haes et Gijsels v. Belgie (č. 19983/92), § 47: "[…]the accusations in question amount to an opinion, whose truth, by definition, is not susceptible of proof. Such an opinion may, however, be excessive, in particular in the absence of any factual basis." Tak postupoval Krajský soud v Praze v kause Justiční mafie a tak měl postupovat i hradecký soud: poté, co by případně vyzval žalobce k úpravě petitu, ověřit, nakolik lze výrok Vesecké ospravedlnit skutečnými chybami a nepřesnostmi v Uhlových článcích.

Při tom měl přihlížet k závěru, k němuž dospěl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 453/03: "Představitelé státní moci jsou proto povinni zveřejňovat jen skutkově důkladně prověřené informace, které se navíc vztahují toliko k věcem, které spadají do jim kompetenčně vymezené oblasti. Nemá-li ústavní činitel svá tvrzení faktů důkladně prověřena co do pravdivosti, není oprávněn je zveřejnit."

Při posuzování, zda byl výrok Vesecké podložený, pak je třeba vyřešit i otázku, nakolik jsou závažné případné nepřesnosti v Uhlových textech. Vyjít lze z rozsudku Sněmovny lordů ve věci Horrocks v. Lowe [1975] (A.C. 135, 149), z něhož bych si dovolil příslušnou pasáž pro její jazykovou i myšlenkovou eleganci ocitovat in extenso: "In ordinary life it is rare indeed for people to form their beliefs by a process of logical deduc­tion from facts ascertained by a rigorous search for all available evidence and a judicious as­sessment of its probative value. In greater or in less degree according to their tempera­ments, their training, their intelligence, they are swayed by prejudice, rely on intuition instead of reasoning, leap to conclusions on inadequate evidence and fail to recognise the cogency of material which might cast doubt on the validity of the conclusions they reach. But despite the imperfection of the mental process by which the belief is arrived at it may still be 'honest', that is, a positive belief that the conclusions they have reached are true. The law demands no more."

Uplatnění zde může najít i známý třináctibodový test, formulovaný Benátskou komisí, a to jak ve vztahu k výroku Vesecké, tak k samotným Uhlovým komentářům.

Závěrem lze tedy konstatovat, že soud sice odvedl lepší práci než žalobcovi advokáti, kteří zvlášť zcela nevhodnou formulací požadované omluvy žalobcovu posici velmi ztížili, s odůvodněním rozsudku se přesto nelze v plné míře ztotožnit. Ale je to pokrok: proti dvěma předchozím rozhodnutím konečně něco, s čím se dá aspoň rozumně polemisovat…

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)