Nad textem k případu Uhl v. Vesecká mne napadly tři další poznámky, kterými jsem již nechtěl svůj blogpost zatěžovat, ale které přesto pokládám za důležité.

Za prvé, nelze bez dalšího akceptovat závěr rozsudku, že "by se měl v hrubém odhadu shodovat okruh těch, kdo mohli výroky slyšet v televizním pořadu[,] a těch, kterým by bylo adresováno sdělení přes službu ČTK". Difamaci "mohl slyšet" každý, kdo může sledovat televisní vysílání a příslušný kanál si na něm naladit (v tomto směru nebyla žaloba dostatečně určitá, neuváděla například, zda se tyto pořady ČT24 se v noci reprisují na analogově šířeném kanálu – domnívám se, že ano –, ani neobsahovala informaci o počtu diváků, kteří pořad sledovali, ač tyto údaje Česká televise bez problémů každému sdělí). Podstatné je však, kdo pořad skutečně sledoval, přičemž omluva musí být zveřejněna takovým způsobem, aby se o ní, je-li to možné, podstatná část těchto osob dozvěděla, jinak bude její reparační účinek nedostatečný. U deníků obvykle postačí publikace omluvy ve formátu, který je o stupeň výraznější než sama difamace, u elektronických medií, kde bývá okruh recipientů volatilní, je třeba volit náhradní zveřejnění, a to takové, o němž se dozví typově stejný okruh osob v počtu několikanásobně převyšujícím skutečný počet diváků nebo posluchačů. Vtip je totiž v tom, že při úvahách o společenském dopadu difamace a jeho odčinění nelze presumovat, že omluva, o níž se dozví osoba, která o difamaci předtím nevěděla, bude poškozeného automaticky hodnotit lépe než dříve, takže tyto kladné účinky mohou kompensovat pověst poškozenou u osob, které se dozvěděly o difamaci, ale nikoli o omluvě. Dokonalá náprava je nemožná, je však třeba dosáhnout rozumného kompromisu, přičemž publikace na Protextu se mi jako takový přijatelný kompromis jeví.

Za druhé, je otázkou, ve kterých případech vylučuje možnost domáhat se náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení § 31a ZOŠ po novele zákonem č. 160/2006 Sb. žalobu na ochranu osobnosti. Je celkem zjevné, že v těch případech, kde o nesprávný úřední postup nešlo (např. škoda na zdraví způsobená policejním vozidlem), je žaloba na ochranu osobnosti nadále přípustná. V jiných případech, např. když policejní mluvčí sdělí o obviněném difamující informaci, je na místě ochrana podle ZOŠ, avšak jde-li o mediální vystoupení státního úředníka v diskusním pořadu, lze o "nesprávném úředním postupu" hovořit stěží. Na jednom konci spektra možností je tu tedy přímá odpovědnost fysické osoby podle § 420 odst. 2 ObčZ a contrario, na druhém odpovědnost státu podle § 31a ZOŠ, a mezi nimi existuje těžko definovantelná zona, kde podle mého názoru zůstává – relativně úzký – prostor pro žalobu na ochranu osobnosti s analogickým užitím § 420 odst. 2 ObčZ.

Za třetí se mi jeví ne zcela rozumé, jestliže Petr Uhl pověřil zastupováním advokátku, která ve své profesi teprve začíná. JUDr. Ing. Helena Svatošová (již, předesílám, znám dlouho a dobře osobně a jsem tedy podjatý) sice na svých stránkách tvrdí, že ochrana osobnosti je její specialisací, na místě Petra Uhla bych si však pro tento složitý spor vybral advokáta, který má o něco více zkušeností a který by mu na příklad poradil, jak správně a nenapadnutelně formulovat žalobní petit. Sorry, ale spor s nejvyšší státní zástupkyní, navíc se značně kontroversním skutkovým základem, to není případ, na kterém by si advokát mohl dovolit luxus správné postupy se teprve učit.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)