Obdržel jsem rozsudek, jímž Nejvyšší správní soud (NSS) vyhověl mé kasační stížnosti a zrušil jako vadný rozsudek Městského soudu v Praze.
Ve věci jde o prostý spor o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. a tedy nic zajímavého, avšak zaujal mne argument NSS, podle kterého nezakládá nicotnost správního aktu, není-li nikým podepsán a obsahuje pouze otisk podpisového razítka.
Jakkoli je rozlišování správních aktů na nicotné a nezákonné skurilní, arkánní a svým vypjatým formalismem zcela kontraproduktivní a anachronické, je-li už tato dichotomie moudrostí našeho zákonodárce vtělena do soudního řádu správního, je nutno přistupovat k ní s elementárním stupněm porozumění podkladovým právním konceptům.
Správní akt činí veřejnou listinou nikoli text, kterým je vyjádřen, nýbrž ty prvky, jejichž authenticitu je možno ověřit, tzn. razítko správního úřadu, který ji vydal, a podpis osoby, která rozhodla, anebo (podle nového správního řádu, který na rozhodovanou věc ještě nedopadal) která odpovídá za správnost písemného vyhotovení, tj. za shodu účastníkům rozesílaného druhopisu s prvopisem, který je součástí správního spisu.
Závěr Nejvyššího správního soudu, že absence podpisu by zakládala nicotnost rozhodnutí pouze v případě, že by tato absence "odrážela fakt, že rozhodnutí bylo vydáno zcela bez vědomí osoby" oprávněné je vydat, je hrubě nesprávný, a to jak v procesní, tak i v hmotněprávní rovině (nehledě na to, že NSS směšuje judikovanou situaci zákonem nepřepodkládané doložky "Za správnost" a absolutní absence podpisu v případě rozhodovaném):
Obdrží-li účastník nepodepsané rozhodnutí, nemá žádnou možnost, jak zjistit, která z popisovaných modalit nastala, a musí na tuto listinu nahlížet duálně jako na rozhodnutí potenciálně nicotné a zároveň jako na platný správní akt, a podle toho musí koncipovat i opravné prostředky proti němu.
Jediným prvkem prokazujícím authenticitu veřejné listiny nemůže být otisk razítka, protože z takové listiny není vůbec zřejmé, kdo na ni razítko otiskl a zda byl k tomu oprávněn. Vada spočívající v absenci jakéhokoli podpisu způsobuje tak i hmotněprávní důsledky spočívající např. v tom, že z nepodepsané listiny nelze pořídit úředně ověřenou kopii.
Závěr Nejvyššího správního soudu je tudíž neudržitelný a lze jen doufat, že bude v budoucnu revidován buď samotným NSS, anebo Ústavním soudem.
Důležité upozornění!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Chybné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Úvahy a komentáře
- Počet zobrazení: 2628
Komentáře
Byť absenci podpisu rovněž považuji za pochybnou, nelze zapomínat na § 40 odst. 3 OZ. Ten sice platí jen v soukromém právu, ale domnívám se, že lze použít analogii iuris.
Ustanovení § 40 odst. 3 ObčZ hovoří o možnosti náhrady podpisu mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé, což je a nemusí být tento případ.
Ano, je a nemusí.
RSS kanál komentářů k tomuto článku