Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Nad událostmi 17. listopadu 2015 jsme se zamýšleli v článku Ať žije Zeman!; nyní se k jejich judikatornímu pojednání dostal i Nejvyšší správní soud, an v senátu složeném z Filipa Dienstbiera, Marie Žiškové a Lenky Kaniové vyhověl kasační stížnosti jednoho z účastníků demonstrace. Ten se domáhal zásahovou žalobou ochrany před postupem policie, která se po zkušenostech z předchozího roku rozhodla, že na dohled (dohod) od presidenta nikoho neprověřeného nepustí.

Soud zdůraznil, že soudy nesmějí akceptovat povšechná vysvětlení policie, že určité bezpečnostní opatření bylo nezbytné, ale musejí se každou takovou žalobou pečlivě zabývat.

Nyní bude ve věci znovu rozhodovat osmý senát Městského soudu v Praze a není vyloučeno, že odpověď na otázku, zda policie postupovala správně, obdržíme ještě do konce desetiletí.

Přidat komentář
Kategorie: Shromažďovací právo
Počet zobrazení: 2112

Nevinný

Policejní provocateur Jan Vyvial je nevinen, útočníkem byl Štepán Reich. Právě tak a nejinak musíme interpretovat sdělení policejní kontroly, která důkladným a zcela objektivním prověřením kompletního obsahu spisového materiálu dospěla k závěru, že vše bylo jinak, a navrhuje státní zástupkyni obnovu řízení v Reichův neprospěch.

Aktualisováno.
Pro úplnost, Vyvialovo chování pokrylo i Ištvanovo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Vše bylo v pořádku, policie smí na demonstracích beztrestně mlátit lidi. Přesně tak, jako před Listopadem. Stěžejní pasáž stojí za citaci in extenso:

Státní zástupkyně VSZ v Olomouci nezastírá, že jednání policisty Vyviala při demonstraci se podle videozáznamů jeví neprofesionálním a bez jednoznačné identifikace této osoby jako příslušníka Policie ČR by nebylo možno poznat, že nejde o agresivního účastníka demonstrace na straně jedné z na sebe útočících stran. V tomto směru lze naprosto souhlasit s výpovědí člena antikonfliktního týmu nprap. Daniela, že totožnost neznámého muže, který nebyl označen jako policista a proti němuž byl nucen zasáhnout, zjistil až následně. Nevhodné a agresivní chování, jakož i lidské selhání, však samo o sobě neznamená, že se policista Jan Vyvial dopustil trestného činu. I z videozáznamu samotného lze podle názoru státní zástupkyně VSZ vysledovat, že pprap. Vyvial podlehl atmosféře demonstrace gradující v konflikt mezi zástupci Dělnické mládeže a protestující částí demonstrantů na opačném názorovém pólu, což se projevilo razancí jeho jednání včetně konfliktu se Štěpánem Reichem. Nebylo však současně vyvráceno, že policista jednal v návaznosti na slovní a fyzický konflikt Štěpána Reicha před dodávkou s jednou z osob, která blokovala cestu mimo jiné pomocí jízdních kol, jak je zřejmé z úvodní části videozáznamů založených v předloženém spise. Za relevantní pak není možno považovat Vaši námitku o způsobu prezentace demonstrace ze strany mediálních prostředků, když pravidlem při informování o obdobných akcích je publikace mediálně nejpřitažlivější či nejkontroverznější části akce bez uvádění patřičných souvislostí. Orgány činné v trestním řízení však musejí při svém rozhodování vycházet pouze z informací, které lze prokázat jednoznačně.

Tedy např. výpovědí policisty, a ne záznamem z nějaké blbé kamery, že…

12 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Štěpán Reich
Počet zobrazení: 3679

Fikce náhradního doručení, to je česká specialita a jedna z věcí, které spolehlivě vylučují, aby mohla být justice v této zemi pokládána za výkon spravedlnosti v materiálním smyslu.

Budiž předesláno, že není řeč o náhradním doručení, k němuž dochází v případě, že nelze adresáta zastihnout v místě jeho bydliště a zásilku není možné předat ani některé z dospělých osob, které tam s ním bydlí: taková fikce existuje leckde jinde a není na ní v zásadě nic špatného. Hovoříme o případě, kdy se doručuje na adresu, kde adresát nebydlí, případně bydlí, ale o doručovacím pokusu se nemá jak dozvědět, protože neobdrží oznámení, že k němu došlo. Něco takového zní absurdně již prima facie, a o absurditu se vskutku jedná: doručovat tam, kde vím, že adresáta nemohu zastihnout, případně mu neoznámit, že mu přišla zásilka a kde si ji může převzít, je nepokrytým popřením práva, resp. výsměchem jakékoli spravedlnosti. Přesto je to de lege lata nejen možné, ale v praxi i velice časté.

Historicky se nejedná o úplnou novinku. Povšimněme si, že nejlepší civilní procesní předpis, který v této zemi kdy platil, civilní řád soudní z r. 1895, takové doručování nedovoloval: naopak první komunistický občanský soudní řád z r. 1950, produkt právnické dvouletky, se s účastníky řízení nemazal: k účinnému doručení veřejnou vyhláškou stačilo, že soudu nebyl pobyt účastníka znám, třeba kvůli tomu, že se žalobci nehodilo o něm soud informovat. Každý byl povinen přebírat korespondenci tam, kde si soud myslel, že bydlí, resp. kde byl přihlášen k trvalému, případně přechodnému pobytu: což je stav, ke kterému se právo velkou oklikou znovu vrátilo za demokratického ministra Pospíšila. Přestože byla tato fikce postupně změkčována a v období zhruba 15 let po Listopadu 1989 vládly poměry podobné těm, které tu byly za monarchie a za I. republiky, tedy náhradní doručení jinam než do místa skutečného bydliště adresáta bylo vyloučeno, nikdy nebyla zrušena zcela.

Proč je fikce náhradního doručení tak škodlivá? Především proto, že k její implementaci je využívána Česká pošta, podnik, kde se komunistický rozklad a rozvrat převratem nezastavil, nýbrž naopak akceleroval. Poštovní doručovatel, to je osoba, kterou by každý z nás měl na potkání zfackovat, a ani tak by nebyly odčiněna všechna příkoří, která zaměstnanci pošty ve funkci doručujícího orgánu působí – snad by se dala zorganisovat jakási celonárodní akce nafackuj svému pošťákovi, cosi obdobného dávné zlaté sbírce vyhlášené po ruské okupaci. Na libovůli doručovatele totiž záleží, zda zazvoní na domovní zvonek a jestli vypíše oznámení, případně, je-li toto vytištěno počítačem, vloží je adresátovi do schránky: hledat zvonek nebo schránku je pracné, zejména v domech s velkým počtem bytů, a pokud to doručovatel nebo doručovatelka neudělá, adresát podle zákona stejně nemá možnost, jak se dovolat spravedlnosti: fingováno je nejen doručení, ale i vypsání a vhození lístku s oznámením, a adresáta tak stíhá nesplnitelné důkazní břemeno, negativní důkaz, že oznámení neobdržel.

Není příliš divu, že v konfrontaci s takto fungujícím státem se mnozí uchylují k pasivní resistenci a veškerou úřední korespondenci ignorují, v naději, že si jich úřady nebudou všímat, a nebudou zajímaví ani pro loupeživé exekutory, protože ti si, jako každý dravec v přírodě, vybírají za oběti nejslabší a nejzranitelnější kusy.

Jak vysvětleno, fikce náhradního doručení je pravým opakem a antithesí toho, jak by stát měl fungovat a se svými občany komunikovat: na řádném doručení každé úřední písemnosti záleží, a fingovat tak důležitý úkon jako doručování prostě nelze.

Zrušení této fikce proto musí být bodem č. 1 v programu každé justiční reformy, která by měla ambici vrátit poměry v tomto resortu tam, kde kdysi bývaly. Bohužel, nic podobného jsem v programech politických stran nezaznamenal, nejvýš populistické sliby omezit svévoli exekutorů, kteří jsou než posledním článkem v potravním řetězci státního mastodonta bezpráví, případně zajistit oddlužení: tedy řešit problém, který vůbec neměl vzniknout a jehož vinníkem je v řadě případů právě fikce náhradního doručení, umožňující vyrábět jako na běžícím pásu frapantně nespravedlivé exekuční tituly.

166 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 11865

S potěšením svým čtenářům oznamuji, že jsem, v termínu, který mi dovolily pracovní povinnosti, dokončil migraci všech tří blogů ze systému Blogger, který jsem neměl pod kontrolou a příliš mi nevyhovoval, na Joomlu, která mi nevyhovuje také, ale pod kontrolou ji mám a mohu si ji aspoň upravovat tak, aby mi nevyhovovala snesitelnějším způsobem.

Všechny tři blogy jsou nyní hostovány na společném šifrovaném virtuálním serveru s 10GB SSD.

Prosím čtenáře o kontrolu, že blogy vypadají – zhruba – tak, jako na obrázcích, a pokud ne, a nepomůže ani tvrdý reload (např. Ctrl+F5), o informaci a optimálně o zaslání screenshotu, abych mohl závadu, není-li na vašem přijímači, opravit.

Paragraphos
Slepecká hůl
Retro

Aktualisováno.
Protože mi v Joomle chyběla možnost prohledávat jednoduše obsah blogu podle roku/měsíce, napsal jsem si příslušný modul v PHP/JavaScriptu s využitím AJAXu sám (najdete ho v levém sloupci, pod kategoriemi, jako Archiv). Dojmy z práce s dokumentací tohoto CMS jsou tedy značně nevalné, ale snad si časem zvyknu.

2 komentáře
Kategorie: Blog
Počet zobrazení: 4526

Mnohé to možná překvapí, ale po většinu trvání I. československé republiky stáli v čele její vlády premieři, kteří neměli žádné vysokoškolské vzdělání; nejvýraznější z nich, Antonín Švehla, byl vyučeným pekařem. Proč tedy tolik křiku kolem Babišovy ministryně spravedlnosti Taťány Malé, která prokazatelně nejméně jednou vysokou školou prošla, toliko při jejím absolutoriu tak trochu podváděla a svou, pro budoucnost lidstva jistě nepostradatelnou a průlomovou, diplomovou práci věnovanou chovu králíků částečně opsala? Neměli bychom být tolerantní a k dávnému poklesku přistoupit podle zásady Kdo nikdy nepodváděl, ať první hodí kamenem?

Domnívám se, že nikoli. Je-li předsedou vlády estebácký udavač a člověk důvodně podezřelý z dotačního podvodu, je shora zmíněná dáma sice pouhou pihou krásy jím složené vlády, avšak neměli bychom zapomínat, že člen vlády je tím, kdo stát vůči občanům – i těm, kteří Babiše nevolili – representuje, a měl by splňovat z hlediska morální integrity alespoň minimální požadavky. Tak jako se pokládá za samozřejmost, že soudce, který ukradne v supermarketu šišku salámu, podobně jako někdejší jindřichohradecká soudkyně Alena Tampírová, nesmí dál soudit, nemůže stát v čele resortu spravedlnosti podvodník-plagiátor. Tečka.

Nejzajímavější na celé věci je fakt, jak širokou diskusi případ opsané diplomky vyvolal a jak častý je názor opačný, opírající se nejčastěji o poukaz na to, že se ona věc stala dávno a podobným způsobem si v době svých studií počínal kdekdo. Snad, ale pokud vím, povinné podvádět nebylo, a Malé nic nebránilo odevzdat a obhájit diplomovou práci, která by nebyla plagiátem.

Začíná mi být líto Babišových voličů, kteří se nejprve museli smířit s tím, že jejich vůdce se dopustil padesátimilionového dotačního podvodu (já vím, to byla účelovka a ty peníze tam přece jsou), a nyní musejí spolknout v podobě plagiátorky Malé další hořkou pilulku. Arciť: mají, co chtěli.

39 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4023