Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

V dnešním judikatorním koutku si procvičíme obnovu (trestního) řízení. Jako učební pomůcka nám poslouží nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2517/08.

Skutkově je záležitost celkem jednoduchá: V říjnu 2004 přepadl maskovaný muž pobočku České spořitelny v Újezdu nad Lesy. Nešlo o akci právě vydařenou, celková škoda činila pouhých 1 400 Kč, nicméně o trestný čin loupeže se jistě jednalo. Za tento skutek byl poté odsouzen S. Z., osoba – soudě podle toho, že jí byl ukládán souhrnný trest – nikoli zcela bezúhonná.

Před rokem podal odsouzený návrh na obnovu řízení, založený na novém znaleckém posudku. Znalec vyhodnotil záznam z kamerového systému spořitelny a dovodil, že pachatelem byla osoba vysoká 179,7±0,8 cm, takže to v žádném případě nemohl být cca o 13 cm nižší odsouzený.

Obecné soudy ovšem aplikovaly obvyklý postup a návrh na obnovu řízení zamítly: v systému tak dokonalého soudnictví, jakým je české, je justiční omyl vyloučen!

Nápravu zjednal až Ústavní soud nálezem, jehož precedenční hodnota je sice nevelká, ale k demonstraci tristního stavu místní justice a neuvěřitelné indolence českých soudců a jejich indiference k osudu lidí, které poslali za mříže, poslouží.

22 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2014

Zajímavý vývoj dostává kausa justičního čekatele Petra Langera, který poté, co nebyl jmenován soudcem, měl tu opovážlivost jeho presidentskou výsost žalovat – a ve svém sporu byl úspěšný.

Langer nebyl soudcem jmenován dodnes, a Městský soud v Praze svůj nový rozsudek pojal spíše než jako imperativ jako "morální apel", neboť jeho soudci mají za to, že rozhodnutí nelze vůči presidentovi, který není podle čl. 54 odst. 3 Ústavy ze své funkce odpovědný, nijak vynutit.

Mám na věc jiný názor. Neodpovědnost z výkonu funkce vykládám jako imunitu (přesněji: indemnitu) osobní, tedy nemožnost postihnout presidenta republiky-fysickou osobu, nikoli jako nemožnost vynutit splnění povinnosti uložené rozsudkem presidentu republiky-orgánu veřejné moci.

Kdyby "věčný čekatel" Langer navrhl soudní výkon rozhodnutí (nebo exekuci), neměl by soud žádnou možnost, jak takový návrh zamítnout, už proto, že jinak by připustil existenci orgánu veřejné moci, jenž není podřízen soudní moci, což je v rozporu s ustanovením čl. 4 Ústavy a protiřečí to i základním zásadám materiálního právního státu.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1359

Ano, právě tak se musí čeští soudci veřejnosti jevit: jako jedna velká parta kamarádů, která drží za všech okolností pospolu a veřejnost vnímá jako dojný skot, jako zdroj prostředků umožňující jurisprudentům jejich pohodlnou, nikým a ničím nekontrolovanou existenci.

Mrzí mě to, protože to, co jsem včera řekl při jednání, nebyly frase, ale výraz mého hlubokého přesvědčení: že soudci by měli být elitou tohoto národa, že by každý soudce měl být zárukou nejvyššího stupně osobní integrity a že by tento stav měl tvořit morální skelet národa. A když jsem při tom hleděl do tváří tří soudců, z jejichž indolentního pohledu bylo lze vyčíst nejen to, jaký rozsudek poté vynesou, ale i co si o mně i o přítomné veřejnosti, které se tentokrát sešla ve výrazně vyšším počtu než minule, myslí, styděl jsem se za ně. Pocit trapnosti a studu: to jediné jsou mnozí čeští soudci schopni ve veřejnosti vyvolat.

Samozřejmě, jsou výjimky: Eliška Wagnerová, Vojtěch Cepl ml., Michal Ryška nebo z nejmladší generace třeba Martin Husák, soudce Obvodního soudu pro Prahu 2. Co je to ale platné, když v převážné většině případů o rozsudcích rozhodují kreatury typu soudkyň osobnostního senátu pražského vrchního soudu nebo místopředseda Nejvyššího soudu a zároveň jeden z kmotrů české justiční mafie, soudce Pavel Kučera?

Snad je to nesmyslný idealismus, tato země má takové soudce, jaké si zaslouží, a není na místě moralisovat o jejich kvalitách, když ostatně o nic vyšší není kvalita úřednictva nebo politiků. A měli bychom se smířit s tím, že Česká republika je a zůstane zemí, kde se žije dobře jen ničemům – lhostejno, zda s talárem nebo bez něj.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1585

Úřad ombudsmana vydal stanovisko k postupu chomutovských exekutorů, kteří si na povinné "počíhají" v budově městského úřadu a přímo tam jim odeberou v hotovosti vyplacené sociální dávky.

Tisková zpráva správně poukazuje na to, že finanční limit u hotových peněz (1 000 Kč) se od r. 1964 nezměnil, ačkoli – dodáváme – průměrná mzda vzrostla od té doby zhruba šestnáctinásobně, takže dnes by bylo přiměřené ponechat povinnému v hotovosti cca 16 tisíc korun.

Další problém platné úpravy spočívá v tom, že srážky z pravidelných příjmů jsou sice z hlediska své výše omezeny, přičemž např. sociální dávky nelze exekuovat vůbec, avšak zákon nezakazuje částku postihnout v okamžiku, kdy se změní v peníze v hotovosti nebo na běžném účtu, podle ustanovení OSŘ o prodeji movitých věcí, resp. o přikázání pohledávky z běžného účtu.

To je vážný deficit, který podle mého názoru dostupuje ústavní dimense: finanční prostředky z příjmu nelze využít jinak, než že s nimi povinný bude nakládat buď v materialisované podobě hotovosti, nebo jako s imateriální pohledávkou vůči peněžnímu ústavu na účtu, a ochrana poskytnutá příjmu in abstracto jedním ustanovením nesmí být in concreto jiným ustanovením odepřena – je to podobné, jako kdybychom po povinném požadovali, aby prošel deštěm, a zároveň mu zakázali zmoknout.

Domnívám se, že v daném případě jsou naplněny podmínky § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a kdokoli z postižených by se mohl s úspěchem obrátit na Ústavní soud s návrhem na zrušení příslušných kolidujících ustanovení OSŘ.

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1700

I účastník občanskoprávního řízení, je-li fysickou osobu, je smrtelný. V případě takové eventuality pak dochází k tzv. procesnímu nástupnictví: soud vyčká, kdo příslušné právo nebo povinnost zdědí, a poté s ním v řízení pokračuje. Nesměli bychom ale být v České republice, aby z tohoto pravidla neexistovaly výjimky a aby to nebyly výjimky notně bizarní.

V řízení totiž nelze pokračovat, pokud jeho předmětem byla tzv. osobní práva, jež podle doktriny smrtí fysické osoby zanikají. Řízení se zastaví a žádný z jeho účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

První absurditou je, že mezi tato práva se řadí nárok na i bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění. To mohou být i stotisícové částky, anebo, pokud akceptujeme moderní výklad, že soud není vázán tzv. bodovou vyhláškou, i miliony korun. Žalovanému tedy stačí protáhnout řízení do doby, než žalobce zemře, a má vystaráno: žalobcova rodina nemá právo ani na bolestné, ani na náhradu nákladů řízení, jež v takových případech bývají rovněž pravidelně desetitisícové. Místní jurisprudence dovodila, že po smrti oprávněného není možný ani výkon rozhodnutí: právo na bolestné prostě smrtí zaniká, a o nic dalšího se soudy nezajímají.

Osobní povahy jsou rovněž všechna práva osobnostní, včetně práva na zadostiučinění v penězích. I tam je nutné řízení po smrti žalobce zastavit. Zákon zde zná ovšem výjimku, jež je obsažena v ustavení § 15 ObčZ: po smrti fysické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu její osobnosti manželu nebo partnerovi a dětem, a není-li jich, jejím rodičům.

Nemysleme si ovšem, že osobnostní právo, uplatněné za žalobcova života, takto přešlo na v zákoně vyjmenované osoby – to by bylo příliš logické, přímočaré a bytostně, hluboce nečeské. Jak bylo vysvětleno, řízení se zastaví a manžel/partner nebo děti se musejí práva domáhat podáním nové žaloby. Provedené dokazování jde do stoupy, vše začíná znovu a pokud má některý z těchto příbuzných štěstí a pravomocného rozsudku se dožije, může se domoci omluvy: nikoli však relutární satisfakce nebo nákladů vynaložených zemřelým v původním řízení – právě taková je totiž ustálená praxe českých soudů, nic než omluvu nelze příbuzným zemřelého žalobce jako satisfakci přiznat.

Nad šílenstvím tohoto stavu se pozastavují ve své monografii Ochrana osobnosti podle občanského práva (Linde 2004, ISBN 80-7201-484-6) i jinak k absurditám všeho druhu odolní Jiří Švestka a Oldřich Jehlička, stejně jako mnozí komentátoři občanského zákoníku. Praktický dopad to však minimálně do počátku účinnosti (Eli)ObčZ mít nebude.

A proto: jestliže chcete někoho urazit nebo mu způsobit zranění, vyberte si pokud možno staršího člověka. Při rychlosti místních soudů je velmi slušná možnost, že se konce řízení (přesněji výkonu rozhodnutí nebo exekuce) nedožije a vy nebudete muset za své protiprávní jednání zaplatit ani korunu.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1281