Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Jako bumerang se do českého mediálního diskursu vrátil problém udavačské minulosti ve Francii žijícího spisovatele českého původu Milana Kundery, tentokrát v juxtaposici s jiným podobným případem, s prokázaným obviněním "udavače z Těšína", písničkáře Jaromíra Nohavici.

Sešla se tu v kuriosním propletnci tři paradigmata uvažování a jednání českého národa: obsedantní hrůza z těch, kteří by mohli "našince" udat "jim", odmítnutí role náboženství a církve a hledání náhrady za ni v národním umění a v umělcích, a snaha omlouvat poklesky elit jejich potřebností "pro národ".

S udavači mají Češi dlouhou historickou zkušenost, od Karla Sabiny, jehož jméno muselo být po několik desetiletí vynecháváno na plakátech Prodané nevěsty, jejíž libreto se jakoby "napsalo samo", přes – bezpochyby ohavnou – postavu udavače neexistujícího hnutí Omladina Rudolfa Mrvy a Julia Fučíka, který se pokusil ospravedlnit svou zbabělost zvláště sofistikovanou konstrukcí, po stotisícovou armádu estebáckých agentů, tajných spolupracovníků a důvěrníků.

Obvinění z konfidentství znamená v české společnosti nucenou neexistenci: tak se stalo např. Vladimíru Škutinovi, spisovateli a "osobnímu vězni" presidenta Novotného, jedné z nejvýznamnějších kulturních person období Pražského jara. Viděl jsem jeho spis, který má téměř tisíc stran, připouštím, že to byl nejen Pan Spisovatel a Pan Novinář, ale taky Pan Udavač, přesto cítím jistou nepatřičnost toho, jak rázně byl Škutina v 90. letech vymazán z národní paměti a z mediálních reflexí.

Druhý princip, který lze lapidárně označit "co je české, to je hezké", brání v tom, aby národ s Kunderou "zúčtoval" tak jako se Škutinou: je to přece jen mezinárodně uznávaný spisovatel, jeden z několika Čechů, jejichž jméno bylo v 70. a 80. letech známo průměrnému Evropanovi, a díky proslulosti Nesnesitelné lehkosti i leckterému Američanovi. Nelibá fakta o zasloužilých našincích se tají, to je postup uplatněný s úspěchem v případě mnoha národních velikánů, a Kundera, zdá se, bude nakonec zařazen do této škatulky.

Za třetí jak v případě Kundery, tak Nohavici působí přesvědčení, že umělec musí být zároveň mravním vzorem. Počátek tohoto nahlížení na umělce je opět v národním obrození, které bylo směřováno mimo jiné i proti katholické církvi, v níž Češi logicky viděli jednu z hlavních opor stávajícího mocenského uspořádání. Namísto kněze nastoupil proto umělec – a výsledkem jsou – se stoletým zpožděním – desítky písničkářů, kteří jsou již od konce 60. let pro moderní český národ víc duchovními vůdci než umělci, od pěvců kvalit méně než prostředních (bratři Nedvědi) po umělce skutečně talentové a výjimečné, jejichž prototypem byl Karel Kryl a z nichž patrně nejvýraznějším příkladem je právě "ostravský bard" Jaromír Nohavica.

Tyto tři navzájem protichůdné vlivy se dostávají do hry, jestliže má dnešní Čech odpovědět na otázku, jaký význam má pro něj zjištěné udavačství Milana Kundery a Jaromíra Nohavici; proto je kolem celé aféry tolik emocí, frustrace a pokrytectví.

Pro mne osobně je těžko představitelné, že bych měl písničkáře, které mám rád, tímto způsobem kádrovat. Leonard Cohen, Johnny Cash, Suzanne Vega nebo Serge Gainsbourg byli nebo jsou vynikající umělci, a jací jsou to lidé, je otázkou zcela podružnou, zajímavou nejvýš pro kunsthistoriky. Což samozřejmě neznamená, že bych chtěl jejich případnou vinu snižovat: tyto dva aspekty jejich osobnosti spolu prostě nesouvisejí.

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2388

Na blogu Jiné právo zveřejnil Zdeněk Kühn, jinak soudce Nejvyššího správního soudu, text týkající se právních aspektů jednání vojáků Pohraniční stráže, kteří v době komunismu stříleli po "narušitelích hranic", a to v mezinárodní komparaci české a německé praxe. Je dobré přečíst si všechna odkazovaná soudní rozhodnutí a bez zajímavosti není ani následná diskuse pod článkem.

Podle mého názoru jsou tyto arkánní debaty přirozeným a nevyhnutelným důsledkem principu kontinuity právního řádu komunistického a postkomunistického Československa, resp. Česká republiky. Není-li zlo označeno jako zlo a zločin jako zločin jinak než v bezzubém zákoně č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, musí nutně docházet k tomu, že za zvrhlou praxi střelby na hranicích jsou stavěni před soud a odsuzováni ti, kteří jsou jí nejméně vinni, poslední v řetězci mocenské zvůle a bezpráví, vojáci tehdejší Pohraniční stráže.

Jsem dalek představy o jejich nevině – v okamžiku, kdy stiskli spoušť, dobře věděli, co činí a čeho se tím dopouštějí – pokládám nicméně za neakceptovatelné, aby zůstávali beztrestní ti, kteří uváděli zločinnou mašinérii v život a kteří těmto vojákům povinnost střelby uložili.

5 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1860

Syndromem bujivé poplatkové nenasytnosti bych nazval nejnovější nápad vedení České televise zatížit televisním poplatkem i domácnosti, které sice televisor nemají, ale díky počítači s internetovým připojením by, kdyby chtěly, mohli její pořady sledovat online.

Odpusťme si trapné žerty na téma faktur od dalších dodavatelů, jejichž produkty jsme si rovněž nekoupili, ale mohli jsme, nebo o poplatku za přítomnost poplatníka v dosahu televisního signálu (tzv. etherném), od něhož osvobozeni budou pouze ti, kteří si kolem obydlí namontují technikem ČT prověřenou bytelnou Faradayovu klec, a řekněme si rovnou, že systém televisních a rozhlasových poplatků je nejvyšší čas zrušit a nahradit financováním veřejnoprávních vysílatelů ze státního rozpočtu.

Politická representace bude mít klid, protože konečně získá možnost utahovat nebo povolovat veřejnoprávním mediím finanční kohoutky podle momentálního Indexu Poslanecké Spokojenosti, poplatník bude dojen esthetičtějším a nežádoucích vedlejších efektů typu dopisových kampaní zbaveným způsobem a státní rozpočet, resp. jeho deficit, změnu téměř nepocítí: mám ostatně pocit, že kdo by v této zdravým rozumem nepostižené zemi přišel s thesí, že základní formou hospodaření je vyrovnaný rozpočet, byl by okamžitě označen za sabotéra naší společné pravolevé cesty k šťastným zadluženým zítřkům. Ale to je jiná pohádka, o tom zase jindy.

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1880

V článku Žaloby ve věcech vyvlastnění a příslušnost soudu (Právní rozhledy č. 20/2008, pp. 731–4) se zabývá Michal Ryška, soudce Krajského soudu v Brně, otázkou, zda nová úprava provedená § 28 et seq. zákona č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě (zákona o vyvlastnění; VyvlZ), která stanoví, že žaloby proti rozhodnutí správních úřadů budou projednávány podle části páté OSŘ, a to v I. stupni krajskými soudy, je ústavně konformní. V tomto smyslu byl podán Ústavnímu soudu návrh na zrušení příslušných částí VyvlZ.

Argumentaci v článku shledávám zčásti věcně nepřesnou, zčásti málo přesvědčivou.

Dlužno předeslat, že rozdělení příslušnosti soudů k projednání žalob směřujících proti rozhodnutím správních úřadů mezi správní a civilní soudnictví, jak bylo provedeno v souvislosti s přijetím SŘS, patří k nejméně šťastným legislativním počinům posledních let. Kompetenční spory, které se začaly objevovat a které daly vzniknout stále se nabalující sněhové kouli nové kompetenční judikatury, jež v některých případech, např. u sporů proti rozhodnutím katastrálních úřadů, nabyla komplexnosti a struktury hodné lepších věcí, jsou naprosto zbytečnou a neproduktivní zátěží soudního systému: oč jednodušší by byla prostá úprava, která by žaloby proti rozhodnutím správních úřadů svěřila jednotně správnímu soudnictví…

Zatímco úprava soudního řízení správního se v praxi ukázala jako celkem uspokojivá a funkční, její komplement, řízení o soukromoprávních sporech svěřených výkonné moci, vykazuje značné deficity. Tato úprava především neumožňuje kasaci správního rozhodnutí; soud může rozhodnutí buď potvrdit, anebo nahradit vlastním rozsudkem. To je v českém procesním právu značně neobvyklé řešení, avšak samo o sobě není prosto logiky: správní úřad zde není nucen rozhodovat v rozporu se svým právním názorem a řízení se tak i urychluje (podobnou úpravu známe z oblasti kanonického procesního práva a není neobvyklá ani v zahraničí). Co však je skutečným problémem, je nemožnost kasace v případě namítaných procesních vad. Fakticky tak stačí, aby se správní úřad návrh nesprávně zamítl z procesních důvodů, a celé potenciálně velmi složité řízení se tím bez přiměřeného a racionálního důvodu přesouvá na bedra soudu.

Další vadou, a to podle mého soudu zcela zásadní, je nemožnost změnit v řízení před soudem, vyjma případů procesní sukcese, okruh účastníků (§ 250b odst. 2 OSŘ). Jestliže tedy správní úřad tento okruh vymezil chybně – a to není v České republice nijak neobvyklá vada řízení – soudu nezbývá než nahradit vyhovující rozhodnutí správního úřadu rozhodnutím zamítavým, jímž jedině není zasaženo do ničích práv, a vrátit tak řízení na začátek. Navrhovatel poté musí svůj návrh podat u správního orgánu znovu, v naději, že vzhledem k okolnostem nebude uplatněna překážka rei iudicatae. Je-li ve hře navíc lhůta k podání návrhu a opakovaný návrh je tudíž nemožný, dostupuje zmíněný deficit OSŘ ústavní dimense.

V řízení před soudem není správní orgán, který rozhodl, účastníkem řízení, pouze předkládá soudu své vyjádření. Mýlí se však M. Ryška, pokud vytýká VyvlZ, že neumožňuje zavázat k náhradě nákladů řízení správní úřad, který vydal chybné rozhodnutí. Protože rozsudek soudu nahrazuje správní rozhodnutí v celém rozsahu, soud nově rozhodne i o nákladech správního řízení. Stejně jako v jiných případech kontradiktorních řízení nenese náklady chybného rozhodování orgánů veřejné moci stát, nýbrž neúspěšná strana řízení, v daném případě tedy vyvlastňovatel nebo vyvlastňovaný. Nejde tudíž o vadu, nýbrž o logický rys – vlastnost – dané procesní úpravy.

Podobně nelze přisvědčit M. Ryškovi ani v jeho dalších námitkách. Úprava, která svěřuje přezkum vyvlastňovacích rozhodnutí civilnímu soudu, je bezesporu nevhodná (tak jako je nevhodná samotná dualita projednávání žalob proti správním rozhodnutím), její nevhodnost však podle mého názoru nemůže založit její neústavnost.

Konkrétně ad a): Nesoulad s dosavadní judikaturou, který M. Ryška namítá, je přirozeným důsledkem novosti právní úpravy; nemůže být legitimní námitkou v řízení před Ústavním soudem.

Ad b) a c): V ústavní rovině neexistuje nic jako "dělba veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů". Z ústavněprávního hlediska je zcela lhostejné, bude-li určitá věc projednána přímo soudem nebo nejprve správním úřadem, důležité je toliko to, aby základní práva, jsou-li ve hře, stála pod soudní ochranou, a tento imperativ danou úpravou porušován zjevně není.

Ad d) a e): Zákaz retroaktivity a princip zákonného soudce zde rovněž nemají místo. Nepřípustnost retroaktivity se stricte omezuje na oblast hmotných práv, na procesní práva vůbec nedopadá: nelze např. vytýkat neústavnost zákonu, který mění věcnou příslušnost správního úřadu nebo soudu, a to, jak je v procesním právu pravidlem, i s účinky na starší agendu, pokud je příslušné řízení zahajováno nově. Neústavní není ani změna příslušnosti v průběhu řízení, jak se to stalo např. právě v souvislosti s počátkem účinnosti SŘS. Obdobně právo na zákonného soudce vykládá Ústavní soud konstantně jako zákaz svévolného přidělování věcí, nikoli zákaz změny příslušnosti soudu zákonem.

Ad f): Námitka zbytečných průtahů v důsledku předání agendy civilním soudům je legitimní, nicméně nemůže uspět s ohledem na to, že vzhledem k odkladu právní moci i vykonatelnosti vyvlastňovacího rozhodnutí je zásah do právní sféry účastníků řízení relativně omezený.

Celkově mám tedy za to, že návrh Krajského soudu v Brně na zrušení částí VyvlZ je dobrým pláčem na špatném hrobě; nevhodnost stávající úpravy je nutno řešit legislativní cestou v parlamentu, nikoli derogačním návrhem Ústavnímu soudu.

Aktualisováno.
Protože se v diskusi i v některých pramenech objevily názory, že ustanovení § 28 VyvlZ lze vykládat i jinak, než v textu předpokládám, upozorňuji na znění důvodové zprávy k tomuto zákonu. Uvádí se v ní doslova (k § 29, ze kterého se v důsledku pozměňovacích návrhů stal v konečném znění § 28): "Upravuje se soudní přezkum pravomocného vyvlastňovacího rozhodnutí soudem, příslušnost k řízení v těchto věcech a vzhledem k tomu, že vyvlastnění představuje závažný zásah do základního práva se stanoví, že podáním žaloby se odkládá právní moc vykonatelnost rozhodnutí." Zcela obdobně k § 30 a 31.

Nelze mít proto rozumných pochybností, který výklad sporného ustanovení odpovídá authentickému záměru zákonodárce a který je pouhou účelovou konstrukcí, jež nemůže obstát.

12 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2552

K sepsání této úvahy mne inspirovala tisková zpráva Ligy lidských práv, která presumuje nepříznivý výsledek řízení o peněžité zadostiučinění za zásah do osobnostních práv žalobkyně, klientky Ligy (v daném případě v souvislosti s neoprávněně provedenou sterilisací), protože protistrana uplatnila námitku promlčení.

Dovolím si nesouhlasit s tímto posouzením věci; mám naopak za to, že námitka promlčení nemůže obstát, protože změna judikatury, která by to umožnila, jednak u Nejvyššího soudu neproběhla, jednak i poté, co by se tak stalo, bude mít žalobce k disposici tak silné argumenty, že se svým nárokem stejně uspěje.

Rekapitulujme, že zatímco část nauky trvá na thesi o promlčitelnosti nároku na relutární satisfakci, zejména s ohledem na majetkovou povahu tohoto práva (§ 100 odst. 2 ObčZ), dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3592/2006, 30 Cdo 154/2007, 30 Cdo 739/2007, 30 Cdo 744/2007, 30 Cdo 792/2007, 30 Cdo 997/2007 a 30 Cdo 1522/2007; všechna dostupná v databasi rozhodnutí Nejvyššího soudu) je opačná a dovozuje, že nárok na zadostiučinění v penězích se nepromlčuje. Argumentace Nejvyššího soudu má přitom svou logiku: právo na tento druh náhrady nevzniká samotným zásahem ani okamžikem, kdy se o něm poškozený dozví, nýbrž je konstituováno až právní mocí rozhodnutí soudu (cf. § 13 odst. 3 ObčZ), takže úvahy o promlčení toho práva by nutně předpokládaly, že se promlčuje pohledávka dosud nekonstituovaná. Navíc je dosti bizarní rozdělovat jediné právo na reparaci zásahu do osobnostních práv na dvě složky a ty posuzovat v odlišném režimu promlčení.

V loňském roce proběhly v občanskoprávním kolegiu Nejvyššího soudu debaty ohledně této otázky, které vyústily v to, že v listopadu bylo rozhodnuto nepublikovat v "zelené" sbírce recentní judikaturu senátu 30 Cdo, nýbrž starý rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 1 Co 63/2003, jenž přisvědčil názoru o promlčitelnosti nároku na relutární satisfakci (publikováno in R 4/2008).

Jak je však zřejmé z database rozhodnutí Nejvyššího soudu, ten dosud svůj právní názor nezměnil, neboť od 1. 11. 2007 nerozhodl ani o jednom dovolání, kde žalovaný námitku promlčení uplatnil; za rok 2007 bylo takových rozhodnutí sedm, proto je stěží uvěřitelné, že by šlo o nahodilý pokles nápadu této agendy.

Dále je zde ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, které předpokládá pro změnu judikatury NS eskalační proceduru: věc musí být v takovém případě postoupena k rozhodnutí velkému senátu. Eskalace sice není nezbytná, pokud jde o procesní otázku (§ 20 odst. 2) – a promlčení je procesním institutem – nicméně i tam se uplatní, jestliže senát jednomyslně dospěje k závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam; jen těžko si přitom lze představit procesní otázku, která by měla s ohledem na své zásadní a bezprostřední hmotněprávní dopady větší význam.

I kdyby však Nejvyšší soud začal rozhodovat podle publikovaného rozsudku vrchního soudu, není třeba házet flintu do žita, neboť je tu legitimní očekávání žalobců, že se jejich nárok nepromlčí, a toto očekávání by bylo nečekanou změnou judikatury zmařeno. A nejde tu vůbec jen o případy, kdy žalobce byl liknavý, nýbrž typicky se může jednat o situace, kdy obviněný pravomocně zproštěný obžaloby žaluje media, která jej ostouzela během jeho trestního stíhání. Prodleva mezi mediální kampaní a právní mocí zprošťujícího rozsudku přitom může být i více než deset let (tak tomu bylo např. u kurdského lékaře Uzunoglu, jenž byl v letech 1994–6 v mediích v několika po sobě následujících kampaních označován za nebezpečného násilníka a mafiána; zprošťující rozsudek si přitom vyslechl až v létě 2007).

Judikát je, jak s oblibou zdůrazňuje Ústavní soud, zákonem v materiálním smyslu, na rozdíl od zákonodárce novelisujícího zákon však Nejvyšší soud nemá možnost při změně judikatury kodifikovat intertemporální ustanovení, jimiž by se podobné případy řešily. Ani to však neznamená, že by situace byla černobílá: buď promlčení, nebo nepromlčitelnost, tertium non datur.

Existuje několik možností, jak ze současné komplikované situace ven:

  1. Soudy mohou rozhodovat, že k námitce promlčení u starších případů nepřihlédnou s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ; nejen žalobci, ale i žalovaní byli totiž až do ledna 2008 oprávněně přesvědčeni o nepromlčitelnosti tohoto druhu nároků. Promlčovat se tak efektivně začnou až ty nároky, které budou uplatněny později než v lednu 2011.
  2. Nejvyšší soud může ve velkém senátu rozhodnout, že nárok na relutární satisfakci je nepromlčitelný; toto rozhodnutí bude nadále určující, bez ohledu na dosud publikovanou judikaturu.
  3. Soudy budou k námitce promlčení přihlížet, ale zároveň budou v takových případech přiznávat žalobci právo na náhradu od státu podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stát bezesporu pochybil, pokud Nejvyšší soud změnil svou judikaturu s retroaktivními účinky, a za tento nesprávný úřední postup musí poškozené odškodnit. Jakkoli nesystémové je takové řešení, má svou zřetelnou legitimitu i logiku a nelze je a priori vylučovat.
  4. Soudy budou striktně trvat na tom, že žalobci měli v souladu se zásadou vigilantibus iura uplatnit svůj nárok včas. Věc se tak dostane k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který tradičně nemá pro kapriciosní chování českých soudů velké pochopení (ESLP tak např. nepřisvědčil názoru českých soudů, že civilní dovolání musí být uplatněno zároveň s ústavní stížností; viz nález ve věci Zvolský et Zvolská v. Česká republika, č. 46129/99).

V každém případě se mi skepse Ligy lidských práv jeví předčasnou: žalobci ve sporech o ochranu osobnosti, kteří z nejrůznějších důvodů svůj nárok neuplatnili v promlčecí době, nemusejí prozatím ztrácet naději.

2 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1731