Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

"Ústavní soud snad zešílel!", pravil lidovecký ministr financí Miroslav Kalousek, když s charakteristicky postkomunistickou úctou k ústavnímu řádu komentoval nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07, jímž byla vyslovena nepřípustnost namátkových kontrol orgánů finanční správy u daňových subjektů. Následně pak ministr deklaroval, že finanční úřady se nálezem ÚS stejně řídit nebudou.

Nepřekvapí, že proti nálezu vášnivě disentovala i soudkyně Ústavního soudu za KDU-ČSL Ivana Janů. Nález totiž inkorporuje do českého právního řádu princip, který je postkomunistickému myšlení bytostně cizí: orgány veřejné moci nesmějí intervenovat do práv občanů ani formou kontroly, aniž by k tomu měly konkrétní důvod. Soudce zpravodaj Eliška Wagnerová, díky své mnohaleté kanadské zkušenosti i právnímu vzdělání, jež je, přiznejme si, ve srovnání s – kulantně řečeno – nevynikající právničkou Janů o několik tříd výš, velmi dobře ví, že např. ve Spojených státech není dovoleno, aby policisté zastavovali automobily kvůli namátkové "silniční kontrole": není-li pro takový postup důvod, daný např. podezřením ze spáchání dopravního přestupku, policista automobil prostě zastavit nesmí. Tedy představa, nad níž by se český dopravní policista se svým starobylým ius buserandi a zvykem uspořádat několikrát do roka masový hon na řidiče ("kryštofa") otřásl odporem.

"Každý zásah do osobní sféry jednotlivce, ať už je činěn v rámci jakéhokoliv postupu státu vůči jednotlivci, musí být ospravedlněn konkrétní skutečností, resp. důvodem takového omezení a nikoliv proveden pouze proto, že orgán státu je takovou pravomocí formálně nadán. Takové obecné oprávnění je pouze předpokladem realizace takové omezovací pravomoci, nikoliv měřítkem jeho intenzity," judikoval Ústavní soud a nezbývá než mu přisvědčit. Jedním z atributů materiálního právního státu je povinnost zdrženlivosti jeho orgánů při uplatňování pravomoci, což platí nejen pro namátkové kontroly u daňových subjektů nebo na silnicích, ale např. i v otázce hromadných perlustrací, jimž nový policejní zákon neuváženě širokým vymezením důvodů otevřel stavidla.

Odpor proti nálezu ÚS svědčí o tom, jak hluboko v postkomunistických stereotypech myšlení české politické elity dosud vězí.

Aktualisováno.
Viz např. zde.

Jeden z nejzajímavějších judikátů loňského roku pochází z Virginie. Soudce James P. Jones v něm odmítl přiznat poškozeným, držitelům autorských práv za hudební díla, Recording Industry Association of America (RIAA) a Lionsgate Entertainment, Inc., náhradu škody za neoprávněné šíření nahrávek po Internetu s odůvodněním, že poškození neprokázali její výši.

Zatímco doposud převažovala tendence považovat za výši škody v takových případech maloobchodní cenu pirátsky rozšířených děl, soudce Jones poukázal na skutečnost, že s rostoucí cenou vždy nutně klesá poptávka, takže neexistuje rozumná opora pro předpoklad, že by poškození svá díla dokázali pirátům za plnou cenu skutečně prodat. A ačkoli není sporu o tom, že škoda skutečně vznikla, nemožnost stanovit její výši vedla soudce k zamítnutí nároku.

Téměř stejně zábavnou jako plastiku Entropa jsem shledal – patrně vážně míněnou – zprávu ČTK, vysvětlující že "uprchlý podnikatel" Pitr jezdí do České republiky, ale policisté proti němu nemohou nic podniknout, jelikož sedí v automobilu s tmavými skly.

A co takhle použít, moji milí policisté, ustanovení § 42 odst. 3 písm. a) zákona o Policii ČR?

Policista je oprávněn zastavit dopravní prostředek a provést jeho prohlídku, pátrá-li po osobách hledaných, pohřešovaných nebo protiprávně se zdržujících na území České republiky, má-li důvodné podezření, že se v dopravním prostředku taková osoba nebo věc nachází.


Aktualisováno.
Příklad by si česká policie měla vzít ze svých nigerijských kolegů: ti v případě pochybností jednali tak, že pachatel prostě neunikne.

Formát fiktivního přenosu ze soudní síně není v televisní publicistice ničím novým, často bývá k vidění například na německé veřejnoprávní televisi. Tam tyto pořady sleduji se zájmem, byl jsem proto zvědav, jak se s ním vypořádá nová TV Barrandov.

Pětačtyřicetiminutový pořad Suďte je! byl pro mě po všech stránkách zklamáním.

TV Barrandov vstupuje na poměrně hustě obsazený trh, její signál zasáhne zatím jen malou část diváků, a tomu úměrné jsou i rozpočty jednotlivých pořadů. Bohužel, naprosto amatérská příprava pořadu byla tak zřejmá, že si nestranný divák musí klást otázku po smyslu takového televisně-publicistického dobrodružství.

První díl pořadu se pokusil "přesoudit" pravomocně uzavřený případ vraždy zlínského podnikatele Velikovského, za který byla odsouzena jeho manželka Kamila Velikovská k sedmiletému nepodmíněnému trestu.

Na zpracování případu bylo příliš patrné, že jej připravovali novináři a nikoli právníci ("na zapřenou" se na pořadu podílí kmenová spolupracovnice TV Nova Pavlína Wolfová, režisérem je z České televise známý Marek Straka). Značně zjednodušeným způsobem se pokusili nastínit údajné pochybnosti skutkové – obhajoba tvrdí, že šlo o nešťastnou náhodu – i právní, spočívající v prokázané historii týrání vražedkyně jejím mužem.

Na řádné posouzení těchto dvou otázek však pětačtyřicetiminutový pořad nemohl stačit, tím spíš, že patrně z důvodů omezeného rozpočtu uvedli tvůrci případ jen velmi omezenou, rudimentární dokumentární rekapitulací.

Špatný byl za obhajobu vystupující John Bok (emocemi se argumenty nenahradí), o málo lepší byla v roli státní zástupkyně advokátka Klára Slámová, naprosto žalostný byl výkon "soudkyně", novinářky Radky Kvačkové. Výrok poroty 5:4 ve prospěch výroku o nevině svědčí o povážlivém zmatku v hlavách právně nevzdělaných laiků, z jejichž závěrečné porady bylo zřejmé, nakolik nepoznamenáno kritickým myšlením je obyvatelstvo této země. To, že laická porota může relevantně rozhodovat pouze skutkové a nikoli právní otázky, by bylo pro autory pořadu – pokud by jim to někdo řekl – evidentně novinkou.

Výsledný dojem z pořadu je nevalný: právo se krčilo kdesi v koutě, na fakta nebyl čas, uspokojen dost dobře přitom nemohl být ani divák, který očekával sensační materiál bulvárního střihu.

Pokud se má cyklus Suďte mě! zlepšit, jeho tvůrci by si především měli uvědomit, že daný formát vtěsnaný do pětačtyřiceti minut vysílání umožňuje zpracovat jen velmi jednoduchou otázku, nelze v něm komplexně revidovat případy, které mají tisíce stran spisu. Pokud zvolí pro svůj pořad jednoduché thema a na jeho základní aspekt se soustředí, mohl by být výsledek zajímavý i v rámci omezení daného patrně trpasličím rozpočtem a manifestní neodborností přípravného týmu.

V opačném případě nás čeká další zapomenutelná a k uzoufání nudná talk show, ve kterou se tento pořad, inserovaný jako jedna z vlajkových lodí nové televise, hrozí proměnit.

Jedním z "předvánočních" zákonů, jimiž nás zákonodárci obšťastnili v očekávání, že jejich dílo v této hektické době nebude podrobeno tak ostré mediální kritice, jako kdyby bylo přijato jindy, je zákon č. 8/2009 Sb., novela katastrálního zákona.

Novela vedle několika ryze technických změn omezuje přístup do sbírky listin katastru nemovitostí, a to tak, že údaje ze sbírky se nadále poskytnou pouze tomu, kdo prokáže svou totožnost a uvede účel, pro který údaje požaduje. Po omezení přístupu do katastru volal již delší dobu Úřad pro ochranu osobních údajů (jenž by se pod svým současným šéfem mohl s klidem přejmenovat na Úřad pro podporu korupce a neprůhlednosti veřejné správy) a parlament tedy nyní jeho volání vyslyšel.

Je to typicky švejkovské řešení: vyžadovat prokázání právního zájmu si zákonodárci vtělit do zákona zatím netroufli, a tak přístup k listinám žadatelům aspoň co nejvíc znepříjemnili; jak lze totožnost prokázat, není novelou stanoveno, a tak můžeme očekávat cokoli od striktního požadavku na osobní návštěvu katastrálního pracoviště přes úřední ověření žádosti po akceptaci elektronického podpisu, jímž je totožnost fakticky prokázána rovněž.

Účel, který je žadatel povinen uvést, nemusí být dokonce ani legitimní a pořízení kopie nelze z takového důvodu odepřít, takže se chystám do žádostí uvádět, že listinu potřebuji jako tapetu do koupelny nebo jako přísadu do chilli con carne.

Media, která o poslanecké schválnosti opožděně referovala, ihned přišla se spikleneckými theoriemi, že důvodem omezení je eliminovat vznik nových afér typu Gross a jeho strýc Vik. To je přece jenom poněkud přehnané: ačkoli přístup ke sbírce listin se fakticky omezil, informace ze sbírky mají doplňkový charakter a budou tak jako doposud využívány až v případě, že vznikne reálné podezření z korupčního jednání.