Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Krajský soud v Brně dnes soudcem Michalem Ryškou přiznal lyžařce Kateřině Neumannové za neoprávněné užití její fotografie na letáku peněžitou satisfakci ve výši 450 tisíc korun. U vědomí toho, jak české soudy v těchto případech běžně rozhodují, mě okamžitě napadlo: "Ta má ale kliku, kdyby jí zlomili ruku, vysoudí stěží 20 tisíc!"; ostatně v zemi, kde je občanským zákoníkem stanovená "cena" za usmrcení člověka 240 tisíc korun pro každého z nejbližších příbuzných, nelze nic jiného očekávat.

O neudržitelné praxi kompensací za osobnostní újmy spočívající v poškození zdraví psal před nedávnem velmi zasvěceně na Jiném právu soudce Krajského soudu v Praze Vojtěch Cepl ml.

Právě případy jako je tento odhalují pokrytectví, které v české justici panuje. Výše zadostiučinění – bez nejmenších pochyb spravedlivého – byla v daném případě stanovena na základě alternativní úvahy, jakou částku by žalovaná společnost musela zaplatit za použití mediálně známé tváře podle smlouvy sjednané v podmínkách smluvní volnosti, takže jde fakticky nikoli o satisfakci, ale o vydání bezdůvodného obohacení. Protože nelze očekávat, že zlomená ruka by mohla být výsledkem kontraktace "za kolik si od nás necháte zlomit ruku", nelze podobnou úvahu aplikovat a soudy v takovém případě rozhodují na základě vlastní, nikým a ničím neukotvené "volné úvahy" – a nepřiznají obvykle téměř nic, nad rámec zanedbatelné částky tzv. bolestného (tento dnes již naprosto anachronický institut pochází z doby, kdy komunisté, ve snaze minimalisovat náhrady za pracovní úrazy, stanovili pro odškodnění za bolest pevné a vesměs velmi nízké částky).

Setkal jsem se s případem, kdy Krajský soud v Ústí n. Labem, pobočka Liberec, přiznal šestiletému dítěti za více než půlroční léčbu zlomené nohy, jež si vyžádala dvě operace v celkové anesthesii, směšnou kompensaci 15 tisíc korun; pod rozsudek se nestyděla podepsat soudkyně Jitka Kalfeřtová. Odvolací soud rozhodnutí potvrdil, věc je proto nyní u Nejvyššího soudu, úspěch nicméně nečekám: chlapec měl smůlu, není to celebrita a "pouze" si zlomil v důsledku nedbalosti své učitelky nohu.

Naopak si můžeme představit situaci, že by nebyla použita podoba mediálně známé Kateřiny Neumannové, ale zcela bezvýznamného pana X. Přiznal by mu soud náhradu ve stejné výši? Velmi o tom pochybuji, alternativní marketingová smlouva by měla charakter smlouvy komparsní a náhrada by byla v nejlepším případě desetinová.

Výsledek je ovšem krajně nemravný, neboť nelze než dospět k závěru, že v optice českého soudce má podoba celebrity třicetinásobně vyšší hodnotu než zlomená noha vašeho dítěte. A to by mělo být důvodem k zamyšlení.

Aktualisováno.

Kdyby mi někdo v roce 1990 řekl, že za 18 let bude na veřejná shromáždění chodit znalec, aby posoudil, zda se tam neřeklo něco zakázaného, pokládal bych to za hodně špatný vtip. Jedním z důvodů pádu komunistického režimu byla právě jeho flagrantní neúcta k individuálním svobodám, mimo jiné ke svobodě slova.

Bohužel, popsané je dnes realitou a nezdá se, že by tento stav někomu vadil:

Mluvčí pražské policie Tomáš Hulan ČTK řekl, že na místě byl soudní znalec, který výroky řečníků vyhodnotil jako protiprávní. Jedním z řečníků byl Erik Sedláček, proti němuž policie podle Hulana zřejmě zahájí úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka. Sedláček byl před nedávnem za tento trestný čin nepravomocně odsouzen k tříletému vězení.

Vzpomněl jsem si na první komunisty tolerované občanské shromáždění na Škroupově náměstí v Praze 3, konané, tuším, v r. 1988 ke Dni lidských práv. Nevím, zda tam měli také znalce, v každém případě shromáždění, na němž padala na jejich adresu velmi nelichotivá slova, nerozpustili.

Zajímavý právní problém se objevil dnes u Obvodního soudu pro Prahu 2. V řízení, v němž se žalobkyně domáhá po státu náhrady škody plus nemajetkové újmy, v součtu ve výši několika milionů korun, za nezákonné provedení exekuce, navrhlo ministerstvo, aby do řízení na jeho straně přistoupil soudní exekutor, neboť by mohl být dotčen ve svých právech, kdyby mu byla uložena povinnost k regresní úhradě.

Tvrdíme, že je to nepřípustné, protože stát již jednou v řízení je a nemůže proto přistoupit jiným svým orgánem jako vedlejší účastník, a navíc je velmi pochybné, že jsou exekutorova práva skutečně ve hře: jednak žádné řízení o regresní úhradě nebylo ještě zahájeno a není známo, zda a proti komu bude regres uplatňován, a dále, což je ještě důležitější, podle ustanovení § 18 odst. 6 zákona č. 82/1998 Sb. ten, proti němuž byl uplatněn nárok na regresní úhradu, má proti subjektu, který po něm regresní úhradu požaduje, právo uplatnit všechny námitky, které tento subjekt mohl uplatnit vůči poškozenému v řízení o náhradě škody. Samotným výsledkem našeho řízení tudíž nemůže být sféra exekutorových práv dotčena.

Dovedeno ad absurdum, do řízení o náhradě za průtahy by mohli takto přistoupit všichni soudci, zapisovatelé a vyšší, střední i nižší soudní úředníci, kteří se řízením měli co do činění…

V podnětné polemice, která vznikla na Lucerně wikipedie, bych rád pokračoval poněkud obšírněji, proto ji přesouvám sem.

Je možné porazit mafii ve volbách? Klasická poučka říká, že ne, protože mafie počká, jak volby dopadnou, a koupí si vítěze.

V tom je hluboká logika, protože zatímco volební úspěch je na čtyři roky, mafie znamená peníze a majetek, které přetrvají nejen jednotlivá volební období, ale i samotné režimy. Nebyla žádná náhoda, že Kočkova mafie přijela na pohřeb luxusními automobily, v některých případech bez registračních značek, a ostentativně je před zraky policistů zaparkovala na trávníku, protože mafie, to neznamená jen vydírání, zbraně a teror, ale především peníze a vliv. Mafián, který by jezdil ve škodovce, by byl všem pro smích.

Je zřejmě něco pravdy na tom, jestliže současnou českou společnost označuji jako Bony a klid po dvaceti letech: lidé a jejich role se změnili jen minimálně, nová doba pouze umožnila rozvinout určité individuální disposice jiným směrem, než v jakém se mohly rozvíjet za vlády komunistů.

V České republice se čistý "model Palermo", tedy totální ovládnutí společnosti organisovaným zločinem, který prorostl do státní správy, do policie i do justice, vyskytuje jen výjimečně. Takto charakterisovat se dají snad je některá jednotlivá města a regiony, jako Příbram, Karlovy Vary nebo Kladno. Většinové fungování české mafie je méně nápadné a navenek se projevuje jinak.

Město, kde je u moci organisovaný zločin, poznáte tak, že je zchátralé, jakoby od r. 1989 naprosto neudržované. Lidé o svém bydlišti pravidelně říkají "tady je chudý kraj" a vysoká bývá i statisticky vykazovaná (nikoli nutně realitě odpovídající) míra nezaměstnanosti.

Politický boj na místní úrovni zdánlivě ustrnul, časté bývají velké nebo "duhové" koalice, vlády všech se všemi. Pravidlem bývá, že na některého z členů zastupitelstva, často přímo na starostu, je napojena velká stavební společnost, která jakoby zázrakem získává všechny veřejné zakázky, jejichž kvalita je o to misernější, oč jsou tyto projekty na papíře bombastičtější a nákladnější. Vytváří se dojem, že na nic nejsou peníze, ačkoli ve skutečnosti bývají tyto regiony příjemcem vysokých dotací ze státního rozpočtu. Místní rozpočtové prostředky jsou ovšem spolehlivě kanalisovány do rukou těch, kteří ve městě fakticky vládnou.

Když se chcete do takového města přistěhovat a otevřít si např. kadeřnický salon nebo cukrárnu na náměstí, můžete, ale záhy se ukáže, že to nebude tak jednoduché. Hned na počátku je vám naznačeno, že stavební firmu, která bude vaši budoucí provozovnu rekonstruovat, si můžete vybrat podle svého gusta, ale pokud byste snad chtěli získat stavební povolení, máte na výběr právě jen jednu, "starostenskou" firmu, která práce předraží klidně troj- až pětinásobně. Nyní si musíte vybrat, zda chcete systém akceptovat nebo s ním hodláte bojovat. V případě první možnosti, budete-li rozumní, se zařadíte do místní hierarchie, v případě druhé zmiňované volby skončíte nikoli snad v rakvi – přece jen nejsme na Sicilii – ale potíže, které vám nastanou, od finančního úřadu, který si na vás jakoby náhodou "zasedne", po prostou nemožnost získat povolení zřídit si u své restaurace zahrádku (ač všichni ostatní podnikatelé v ulici ho mají), váš počáteční elán rychle otupí.

S mafií nelze bojovat na místní úrovni, aby tak činil, je primárním úkolem státu a jeho orgánů. Je-li ovšem mafie součástí politiky i na celostátní úrovni, lze očekávat nejvýš boj na předvolebních plakátech, a ani tam nijak intensivní, protože voliči, opíjení mediálním obrazem "členské země Evropské unie", už v nějakou mafii ani nevěří a myslí si, že co vidí kolem sebe, je anomálie z jinak normálního stavu: dospěli do pro politiky optimálního stavu, kdy více věří tomu, co čtou a vidí v televisi, než čeho jsou svědky kolem sebe.

Obdržel jsem rozsudek, jímž Nejvyšší správní soud (NSS) vyhověl mé kasační stížnosti a zrušil jako vadný rozsudek Městského soudu v Praze.

Ve věci jde o prostý spor o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. a tedy nic zajímavého, avšak zaujal mne argument NSS, podle kterého nezakládá nicotnost správního aktu, není-li nikým podepsán a obsahuje pouze otisk podpisového razítka.

Jakkoli je rozlišování správních aktů na nicotné a nezákonné skurilní, arkánní a svým vypjatým formalismem zcela kontraproduktivní a anachronické, je-li už tato dichotomie moudrostí našeho zákonodárce vtělena do soudního řádu správního, je nutno přistupovat k ní s elementárním stupněm porozumění podkladovým právním konceptům.

Správní akt činí veřejnou listinou nikoli text, kterým je vyjádřen, nýbrž ty prvky, jejichž authenticitu je možno ověřit, tzn. razítko správního úřadu, který ji vydal, a podpis osoby, která rozhodla, anebo (podle nového správního řádu, který na rozhodovanou věc ještě nedopadal) která odpovídá za správnost písemného vyhotovení, tj. za shodu účastníkům rozesílaného druhopisu s prvopisem, který je součástí správního spisu.

Závěr Nejvyššího správního soudu, že absence podpisu by zakládala nicotnost rozhodnutí pouze v případě, že by tato absence "odrážela fakt, že rozhodnutí bylo vydáno zcela bez vědomí osoby" oprávněné je vydat, je hrubě nesprávný, a to jak v procesní, tak i v hmotněprávní rovině (nehledě na to, že NSS směšuje judikovanou situaci zákonem nepřepodkládané doložky "Za správnost" a absolutní absence podpisu v případě rozhodovaném):

Obdrží-li účastník nepodepsané rozhodnutí, nemá žádnou možnost, jak zjistit, která z popisovaných modalit nastala, a musí na tuto listinu nahlížet duálně jako na rozhodnutí potenciálně nicotné a zároveň jako na platný správní akt, a podle toho musí koncipovat i opravné prostředky proti němu.

Jediným prvkem prokazujícím authenticitu veřejné listiny nemůže být otisk razítka, protože z takové listiny není vůbec zřejmé, kdo na ni razítko otiskl a zda byl k tomu oprávněn. Vada spočívající v absenci jakéhokoli podpisu způsobuje tak i hmotněprávní důsledky spočívající např. v tom, že z nepodepsané listiny nelze pořídit úředně ověřenou kopii.

Závěr Nejvyššího správního soudu je tudíž neudržitelný a lze jen doufat, že bude v budoucnu revidován buď samotným NSS, anebo Ústavním soudem.