Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

K sepsání této úvahy mne inspirovala tisková zpráva Ligy lidských práv, která presumuje nepříznivý výsledek řízení o peněžité zadostiučinění za zásah do osobnostních práv žalobkyně, klientky Ligy (v daném případě v souvislosti s neoprávněně provedenou sterilisací), protože protistrana uplatnila námitku promlčení.

Dovolím si nesouhlasit s tímto posouzením věci; mám naopak za to, že námitka promlčení nemůže obstát, protože změna judikatury, která by to umožnila, jednak u Nejvyššího soudu neproběhla, jednak i poté, co by se tak stalo, bude mít žalobce k disposici tak silné argumenty, že se svým nárokem stejně uspěje.

Rekapitulujme, že zatímco část nauky trvá na thesi o promlčitelnosti nároku na relutární satisfakci, zejména s ohledem na majetkovou povahu tohoto práva (§ 100 odst. 2 ObčZ), dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3592/2006, 30 Cdo 154/2007, 30 Cdo 739/2007, 30 Cdo 744/2007, 30 Cdo 792/2007, 30 Cdo 997/2007 a 30 Cdo 1522/2007; všechna dostupná v databasi rozhodnutí Nejvyššího soudu) je opačná a dovozuje, že nárok na zadostiučinění v penězích se nepromlčuje. Argumentace Nejvyššího soudu má přitom svou logiku: právo na tento druh náhrady nevzniká samotným zásahem ani okamžikem, kdy se o něm poškozený dozví, nýbrž je konstituováno až právní mocí rozhodnutí soudu (cf. § 13 odst. 3 ObčZ), takže úvahy o promlčení toho práva by nutně předpokládaly, že se promlčuje pohledávka dosud nekonstituovaná. Navíc je dosti bizarní rozdělovat jediné právo na reparaci zásahu do osobnostních práv na dvě složky a ty posuzovat v odlišném režimu promlčení.

V loňském roce proběhly v občanskoprávním kolegiu Nejvyššího soudu debaty ohledně této otázky, které vyústily v to, že v listopadu bylo rozhodnuto nepublikovat v "zelené" sbírce recentní judikaturu senátu 30 Cdo, nýbrž starý rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 1 Co 63/2003, jenž přisvědčil názoru o promlčitelnosti nároku na relutární satisfakci (publikováno in R 4/2008).

Jak je však zřejmé z database rozhodnutí Nejvyššího soudu, ten dosud svůj právní názor nezměnil, neboť od 1. 11. 2007 nerozhodl ani o jednom dovolání, kde žalovaný námitku promlčení uplatnil; za rok 2007 bylo takových rozhodnutí sedm, proto je stěží uvěřitelné, že by šlo o nahodilý pokles nápadu této agendy.

Dále je zde ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, které předpokládá pro změnu judikatury NS eskalační proceduru: věc musí být v takovém případě postoupena k rozhodnutí velkému senátu. Eskalace sice není nezbytná, pokud jde o procesní otázku (§ 20 odst. 2) – a promlčení je procesním institutem – nicméně i tam se uplatní, jestliže senát jednomyslně dospěje k závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam; jen těžko si přitom lze představit procesní otázku, která by měla s ohledem na své zásadní a bezprostřední hmotněprávní dopady větší význam.

I kdyby však Nejvyšší soud začal rozhodovat podle publikovaného rozsudku vrchního soudu, není třeba házet flintu do žita, neboť je tu legitimní očekávání žalobců, že se jejich nárok nepromlčí, a toto očekávání by bylo nečekanou změnou judikatury zmařeno. A nejde tu vůbec jen o případy, kdy žalobce byl liknavý, nýbrž typicky se může jednat o situace, kdy obviněný pravomocně zproštěný obžaloby žaluje media, která jej ostouzela během jeho trestního stíhání. Prodleva mezi mediální kampaní a právní mocí zprošťujícího rozsudku přitom může být i více než deset let (tak tomu bylo např. u kurdského lékaře Uzunoglu, jenž byl v letech 1994–6 v mediích v několika po sobě následujících kampaních označován za nebezpečného násilníka a mafiána; zprošťující rozsudek si přitom vyslechl až v létě 2007).

Judikát je, jak s oblibou zdůrazňuje Ústavní soud, zákonem v materiálním smyslu, na rozdíl od zákonodárce novelisujícího zákon však Nejvyšší soud nemá možnost při změně judikatury kodifikovat intertemporální ustanovení, jimiž by se podobné případy řešily. Ani to však neznamená, že by situace byla černobílá: buď promlčení, nebo nepromlčitelnost, tertium non datur.

Existuje několik možností, jak ze současné komplikované situace ven:

  1. Soudy mohou rozhodovat, že k námitce promlčení u starších případů nepřihlédnou s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ; nejen žalobci, ale i žalovaní byli totiž až do ledna 2008 oprávněně přesvědčeni o nepromlčitelnosti tohoto druhu nároků. Promlčovat se tak efektivně začnou až ty nároky, které budou uplatněny později než v lednu 2011.
  2. Nejvyšší soud může ve velkém senátu rozhodnout, že nárok na relutární satisfakci je nepromlčitelný; toto rozhodnutí bude nadále určující, bez ohledu na dosud publikovanou judikaturu.
  3. Soudy budou k námitce promlčení přihlížet, ale zároveň budou v takových případech přiznávat žalobci právo na náhradu od státu podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stát bezesporu pochybil, pokud Nejvyšší soud změnil svou judikaturu s retroaktivními účinky, a za tento nesprávný úřední postup musí poškozené odškodnit. Jakkoli nesystémové je takové řešení, má svou zřetelnou legitimitu i logiku a nelze je a priori vylučovat.
  4. Soudy budou striktně trvat na tom, že žalobci měli v souladu se zásadou vigilantibus iura uplatnit svůj nárok včas. Věc se tak dostane k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který tradičně nemá pro kapriciosní chování českých soudů velké pochopení (ESLP tak např. nepřisvědčil názoru českých soudů, že civilní dovolání musí být uplatněno zároveň s ústavní stížností; viz nález ve věci Zvolský et Zvolská v. Česká republika, č. 46129/99).

V každém případě se mi skepse Ligy lidských práv jeví předčasnou: žalobci ve sporech o ochranu osobnosti, kteří z nejrůznějších důvodů svůj nárok neuplatnili v promlčecí době, nemusejí prozatím ztrácet naději.

Tak nám zase chtějí zakázat komunisty. Jelikož Konservativní strana (jejímž údem…, no, však víte) má cosi podobného v programu, ba přesnější by bylo napsat, že zákaz KSČM je tím jediným, co má KonS v programu natolik zřetelně, že informaci o tom se podařilo rozšířit i mimo úzký a vybraný okruh jejího váženého členstva, cítím, že je čímsi jako mou občansko-stranickou povinností k senátnímu podnětu se vyjádřit.

Mám za to, že celkem přesně situaci vystihl Bohumil Doležal: "Je to už jakýsi folklor. To, co zapomněli udělat po převratu, chtějí dohonit teď. Opětovně upozorňuji, že potrat je povolen jen do několika týdnů po početí (přiznám se, že nevím přesně, do kolika). Když je dotyčnému devatenáct a je to poměrně silné chlapisko, je na potrat už pozdě. Přesněji řečeno: může se o tom populisticky žvanit, ale technicky je to neproveditelné."

Komunistická strana Československa – minimálně v posledních 20 letech své existence – nebyla politickou stranou v tom smyslu, jak ji definují normy ústavního práva, ale šlo o společenství oportunistů (česky: vyžírků), kteří využili situace, že země byla v područí agresivní a pretensivní imperialistické mocnosti, a na této porobě se aktivně přiživovali. Takové jednání je hanebné a trestuhodné a pokládám za velkou chybu, že nebylo v zájmu Velké Listopadové Kontinuity (některými blouznivci mylně označované za revoluci) potrestáno.

Na straně druhé je tu Komunistická strana Čech a Moravy. Nezastírejme si, že jediným účelem existence této organisace je podpora a prosazování ruských zájmů, ale čistě formálně, tato strana vznikla a prosadila se ve svobodné soutěži politických sil, čímž získala nezpochybnitelnou legitimitu. Fakt, že cca 10 % mých spoluobčanů touží po tom, aby se Česká republika stala znovu ruským satelitem (byť mnozí si představují, že tentokrát půjde o otroctví luxusní a privilegované, o vězení s mřížemi o poznání pozlacenějšími, než byly ty normalisační, husákovské), mne může naplňovat upřímným žalem, ale nechci-li do politiky vnášet ty methody, jimiž se právě komunismus diskreditoval, nezbývá mi než tento názor tolerovat, respektovat a dát mu prostor k existenci.

Myšlenku na zákaz KSČM je proto nutné vyloučit z principiálních důvodů jako nemravnou a nepřijatelnou. Fakt, že zákaz strany prosazují osoby, které kdysi samy byly členy KSČ, navíc celý nápad posouvá do polohy naprosté frašky: jestlipak by si dnešní "ryzí a celoživotní antikomunista" senátor Štětina troufl prosazovat zákaz KSČ v době, kdy – pochopitelně s přivolením stranického vedení – jezdil jako reportér mládežnického tisku po Sovětském svazu? Spíše ne, tehdy se to nesmělo, a hlavně by to nebylo tak výhodné a populární jako dnes!

Aktualisováno.
Celá zpráva senátní komise stále k disposici na Internetu není, ale byla zveřejněna alespoň její závěrečná kapitola.

A je to tady znovu, jeden z evergreenů českého mediálního diskursu, po požadavku zpřísnění trestní represe možná číslo dvě v celkové oblibě mezi novináři – další zpřísnění podmínek pro držení zbraně. Tentokrát dokonce s anketou, v níž na otázku "Povede zpřísnění držení zbraní ke snížení kriminality?" většina respondentů podle očekávání odpovídá "Ne, ale je to správný krok".

Rozčiluje mne prostoduchost, s níž novináři podobná tisková prohlášení přebírají. Ztížený přístup k právu nosit na svou obranu střelnou zbraň sice sníží podíl trestné činnosti páchané legálně drženými zbraněmi (a zvýší trestnou činnost páchanou zbraněmi drženými ilegálně), ale na druhé straně bude méně trestných činů, které se podařilo odvrátit díky tomu, že oběť byla ozbrojena. A zejména – a to žádné statistiky nezjistí – dále stoupne trestná činnost policistů, kteří budou udělovat z těchto podmínek výjimky, eventuálně za vhodné "protiplnění" to nebo ono u žadatele přehlédnou.

Korupce v oblasti vydávání zbrojních průkazů je už nyní alarmující, a nový zákon ji dále zvýší, aniž by cokoli hmatatelně positivního přinesl. Je to celé prostě jen – vábnička na novináře.

O politováníhodné praxi policie, která s sebou na shromáždění tzv. "extremistů" vodí soudní znalce a žádá po nich, aby přímo na místě posoudili, nejsou-li některé výroky řečníku v rozporu s právem, jsme na tomto blogu již psali.

Není příliš divu, že tito novodobí bretschneidrové se necítí bezpečni a požadují větší míru ochrany, a pokud jim policie nemůže vyhovět, svého znaleckého oprávnění se vzdávají.

Moje zkušenost se znalci z oboru extremních hnutí je smíšená. Zatímco pražský znalec sociolog Zdeněk Zbořil se přece jen pokouší pojmout problematiku v jejím kontextu, tzn. posoudit nejen to, co kdo řekl nebo si na sebe oblékl, ale i jakou historii má určitý myšlenkový směr a jaká je jeho reálná nebezpečnost, Miroslav Mareš z Brna byl za své znalecké kariéry typickým fachidiotem, tím nejhorším druhem soudního znalce, který posuzoval věci jen podle zevnějšku, tak aby uspokojil společenskou poptávku po co nejtvrdší kriminalisaci vyznavačů neonacistické ideologie. Svoboda projevu, svoboda myšlení a svoboda politického přesvědčení vždy byly pro Mareše, vystudovaného právníka a politologa, neznámými, právně irelevantními pojmy, jeho zásadou bylo, že když se kácí les, musejí létat třísky. Proto byl ostatně Mareš u policistů tolik oblíben a vyhledáván – mentálně byl jedním z nich.

V Haškově stylu tedy můžeme uzavřít: Soudního znalce, paní Müllerová? Já znal dva, ale vobou není žádná škoda!

Krajský soud v Brně dnes soudcem Michalem Ryškou přiznal lyžařce Kateřině Neumannové za neoprávněné užití její fotografie na letáku peněžitou satisfakci ve výši 450 tisíc korun. U vědomí toho, jak české soudy v těchto případech běžně rozhodují, mě okamžitě napadlo: "Ta má ale kliku, kdyby jí zlomili ruku, vysoudí stěží 20 tisíc!"; ostatně v zemi, kde je občanským zákoníkem stanovená "cena" za usmrcení člověka 240 tisíc korun pro každého z nejbližších příbuzných, nelze nic jiného očekávat.

O neudržitelné praxi kompensací za osobnostní újmy spočívající v poškození zdraví psal před nedávnem velmi zasvěceně na Jiném právu soudce Krajského soudu v Praze Vojtěch Cepl ml.

Právě případy jako je tento odhalují pokrytectví, které v české justici panuje. Výše zadostiučinění – bez nejmenších pochyb spravedlivého – byla v daném případě stanovena na základě alternativní úvahy, jakou částku by žalovaná společnost musela zaplatit za použití mediálně známé tváře podle smlouvy sjednané v podmínkách smluvní volnosti, takže jde fakticky nikoli o satisfakci, ale o vydání bezdůvodného obohacení. Protože nelze očekávat, že zlomená ruka by mohla být výsledkem kontraktace "za kolik si od nás necháte zlomit ruku", nelze podobnou úvahu aplikovat a soudy v takovém případě rozhodují na základě vlastní, nikým a ničím neukotvené "volné úvahy" – a nepřiznají obvykle téměř nic, nad rámec zanedbatelné částky tzv. bolestného (tento dnes již naprosto anachronický institut pochází z doby, kdy komunisté, ve snaze minimalisovat náhrady za pracovní úrazy, stanovili pro odškodnění za bolest pevné a vesměs velmi nízké částky).

Setkal jsem se s případem, kdy Krajský soud v Ústí n. Labem, pobočka Liberec, přiznal šestiletému dítěti za více než půlroční léčbu zlomené nohy, jež si vyžádala dvě operace v celkové anesthesii, směšnou kompensaci 15 tisíc korun; pod rozsudek se nestyděla podepsat soudkyně Jitka Kalfeřtová. Odvolací soud rozhodnutí potvrdil, věc je proto nyní u Nejvyššího soudu, úspěch nicméně nečekám: chlapec měl smůlu, není to celebrita a "pouze" si zlomil v důsledku nedbalosti své učitelky nohu.

Naopak si můžeme představit situaci, že by nebyla použita podoba mediálně známé Kateřiny Neumannové, ale zcela bezvýznamného pana X. Přiznal by mu soud náhradu ve stejné výši? Velmi o tom pochybuji, alternativní marketingová smlouva by měla charakter smlouvy komparsní a náhrada by byla v nejlepším případě desetinová.

Výsledek je ovšem krajně nemravný, neboť nelze než dospět k závěru, že v optice českého soudce má podoba celebrity třicetinásobně vyšší hodnotu než zlomená noha vašeho dítěte. A to by mělo být důvodem k zamyšlení.

Aktualisováno.