Ano, právě tak se musí čeští soudci veřejnosti jevit: jako jedna velká parta kamarádů, která drží za všech okolností pospolu a veřejnost vnímá jako dojný skot, jako zdroj prostředků umožňující jurisprudentům jejich pohodlnou, nikým a ničím nekontrolovanou existenci.

Mrzí mě to, protože to, co jsem včera řekl při jednání, nebyly frase, ale výraz mého hlubokého přesvědčení: že soudci by měli být elitou tohoto národa, že by každý soudce měl být zárukou nejvyššího stupně osobní integrity a že by tento stav měl tvořit morální skelet národa. A když jsem při tom hleděl do tváří tří soudců, z jejichž indolentního pohledu bylo lze vyčíst nejen to, jaký rozsudek poté vynesou, ale i co si o mně i o přítomné veřejnosti, které se tentokrát sešla ve výrazně vyšším počtu než minule, myslí, styděl jsem se za ně. Pocit trapnosti a studu: to jediné jsou mnozí čeští soudci schopni ve veřejnosti vyvolat.

Samozřejmě, jsou výjimky: Eliška Wagnerová, Vojtěch Cepl ml., Michal Ryška nebo z nejmladší generace třeba Martin Husák, soudce Obvodního soudu pro Prahu 2. Co je to ale platné, když v převážné většině případů o rozsudcích rozhodují kreatury typu soudkyň osobnostního senátu pražského vrchního soudu nebo místopředseda Nejvyššího soudu a zároveň jeden z kmotrů české justiční mafie, soudce Pavel Kučera?

Snad je to nesmyslný idealismus, tato země má takové soudce, jaké si zaslouží, a není na místě moralisovat o jejich kvalitách, když ostatně o nic vyšší není kvalita úřednictva nebo politiků. A měli bychom se smířit s tím, že Česká republika je a zůstane zemí, kde se žije dobře jen ničemům – lhostejno, zda s talárem nebo bez něj.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)