Zajímavý vývoj dostává kausa justičního čekatele Petra Langera, který poté, co nebyl jmenován soudcem, měl tu opovážlivost jeho presidentskou výsost žalovat – a ve svém sporu byl úspěšný.

Langer nebyl soudcem jmenován dodnes, a Městský soud v Praze svůj nový rozsudek pojal spíše než jako imperativ jako "morální apel", neboť jeho soudci mají za to, že rozhodnutí nelze vůči presidentovi, který není podle čl. 54 odst. 3 Ústavy ze své funkce odpovědný, nijak vynutit.

Mám na věc jiný názor. Neodpovědnost z výkonu funkce vykládám jako imunitu (přesněji: indemnitu) osobní, tedy nemožnost postihnout presidenta republiky-fysickou osobu, nikoli jako nemožnost vynutit splnění povinnosti uložené rozsudkem presidentu republiky-orgánu veřejné moci.

Kdyby "věčný čekatel" Langer navrhl soudní výkon rozhodnutí (nebo exekuci), neměl by soud žádnou možnost, jak takový návrh zamítnout, už proto, že jinak by připustil existenci orgánu veřejné moci, jenž není podřízen soudní moci, což je v rozporu s ustanovením čl. 4 Ústavy a protiřečí to i základním zásadám materiálního právního státu.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)