Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Pouhé dva týdny před "nucenou" aktivací datových schránek orgánům veřejné moci není stále jasné, zda vše půjde jako na drátkách, anebo zda nás čeká totální kolaps veřejné správy. Zatím je aktivován jen zlomek všech schránek, schránku mají příkladmo přístupnou jen čtyři ministerstva, devět soudů a třiadvacet státních zastupitelství, např. finanční úřad ani jeden, podobně ani jeden soudní exekutor.

Ačkoli patřím mezi ty, kteří projektu elektronisace státní správy od počátku fandí (první kvalifikovaný certifikát k elektronickému podpisu, s pořadovým číslem 43, jsem si pořídil v dubnu 2002 a od té doby s úřady jinak než elektronicky nekomunikuji), vidím celou řadu problémů, které bude třeba dotáhnout a "doladit".

Vůbec není vyřešena otázka archivace elektronických dokumentů (dokumenty vydávané veřejnými orgány nemusejí mít ani časovou značku, takže nebude výjimkou, že čerstvý rozsudek nebo rozhodnutí za pár dní expiruje), na řadu nedostatků a neujasněností v legislativě týkající se elektronického podpisu a autorisované konverse dokumentů upozorňuje v seriálu článků na Lupě i Jiří Peterka.

Na další potenciální problém jsem narazil zcela náhodně: ze dvou na sobě nezávislých hodnověrných zdrojů jsem se dozvěděl, že software pro CzechPointy, které jedině mohou provádět autorisovanou konversi dokumentů, je napojen na centrální evidenci konversních doložek vedenou ministerstvem vnitra. Její zřízení a provoz ovšem postrádá zákonnou oporu, a samo ministerstvo mi její existenci na základě žádosti o informace popřelo.

Existuje risiko, že zde před našima očima, přesto mimo zájem medií, vzniká další instance Velkého bratra: neobyčejně rozsáhlá database obsahující mimo jiné označení a dataci každé listiny, která kdy byla ke konversi předložena, možná dokonce i oskenovaný obsah této listiny, a to vše bez opory v zákoně a bez jakékoli kontroly ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů (jehož inspektoři jsou momentálně vytíženi tím, že popotahují Stanislava Pence za zveřejnění – ze zákona veřejných – informací o činnosti Státní bezpečnosti).

Aktualisováno.
Poté, co mi byla existence centrální database potvrzena i z dalšího zdroje, podal jsem – přes počáteční nechuť – přece jen stížnost ÚOOÚ. Už vidím tu ochotu inspektorů něco ve věci podniknout…

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1499

Prvního listopadu nabude účinnosti novela exekučního řádu, provedená zákonem č. 286/2009 Sb.

Jednou z hlavních změn je, že exekuční návrhy se nebudou podávat k soudu, nýbrž přímo exekutorům. To je rozumná změna, neboť připadne-li odměna za provedení exekuce exekutorovi (a stát ostrouhá, protože exekuční řízení jsou ex lege osvobozena od soudních poplatků), není důvodu, aby za něj soud vykonával jednoduché administrativní úkony související se zpracováním agendy.

Legislativní odbor ministerstva spravedlnosti se však dopustil triviální, téměř školácké chyby, když § 38 odst. 2 ExŘ novelisoval do této podoby: "K návrhu na nařízení exekuce je třeba připojit originál nebo úředně ověřenou kopii exekučního titulu opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti nebo stejnopis notářského zápisu nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti, ledaže exekuční titul vydal exekuční soud."

Připomeňme, že před novelou znělo toto ustanovení takto: "K návrhu na nařízení exekuce je třeba připojit originál nebo úředně ověřenou kopii exekučního titulu opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti nebo stejnopis notářského zápisu nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti, ledaže je návrh na nařízení exekuce podáván u soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně."

Pokud se exekuuje podle rozhodnutí, které vydal exekuční (tj. okresní) soud, jsou obě znění ve svých důsledcích shodná. Avšak v případě, že výrok změnil (nebo, v trestním řízení, nahradil) soud odvolací, nová úprava nutí oprávněného, aby si nechal na rozhodnutí odvolacího soudu vyznačit doložku vykonatelnosti, což učiní… ano, tušíte správně, exekuční soud.

Při striktním výkladu ustanovení § 38 odst. 2 ExŘ – a české soudy zákony jinak než otrocky vykládat nedokážou – budou oprávnění zavaleni naprosto zbytečnou byrokracií. A stačilo málo – zamyslet se a novelisovat do správné formulace, tedy: "…ledaže o věci rozhodoval jako soud prvního stupně exekuční soud."

Nebo že by se za tímto způsobem novelisace skrýval jiný, skrytý význam? Stěží, rozhodně takový význam nelze nahlédnout z důvodové zprávy k zákonu.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1616

Byl mi doručen rozsudek odvolacího soudu, jímž skončil můj první spor s ministerstvem spravedlnosti o náhradu za průtahy v řízení. Skončil úspěšně, žalované ministerstvo bylo poraženo na hlavu a až na malou část příslušenství mi bylo přiznáno vše, co jsem požadoval, ba bylo naznačeno, že jsem mohl spravedlivě požadovat i více než dvakrát víc.

Nicméně – je takové rozhodnutí správné? Ve světle toho, jak byla náhrada vypočtena, musím o tom vážně pochybovat.

Ve věci byl použit tzv. Schormův manuál, interní dokument zpracovaný před několika lety kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování před Evropským soudem pro lidská práva pro účely určování náhrad za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. O existenci dokumentu vím, přestože jsem ho zatím nezískal (čímž zdvořile prosím laskavého dárce z resortu o jeho e-mailing, čímž ušetřím nervy za další soudní spor podle InfZ); pro naše účely však postačí to, co se z něj cituje na str. 6 rozsudku.

Náhrada za újmu je tu počítána na základě celkové délky řízení, s úvahou dalších faktorů, jako je složitost sporu, význam pro poškozeného, jeho vlastní procesní aktivita atp.

Ačkoli v mém případě vyšlo na náhradě víc, než jsem žádal, mechanika výpočtu – téměř exaktní algorithmus – mi připadá jako obecně neaplikovatelná. Ve sporu s Britskými listy jsem stanovil požadovanou částku na základě úvahy, kolik bych považoval za spravedlivou kompensaci toho, že protistraně nebude uložena povinnost ke zveřejnění omluvy a doplnění tiráže v rozumné době 1–1,5 roku od podání žaloby, ale až po pěti letech, kdy je to prakticky bez významu. Vyšlo mi dvacet pět tisíc, a o tuto částku jsem ministerstvo žaloval.

Avšak vezměme jiný případ, o němž bude Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodovat v I. stupni začátkem prosince: klient se stal obětí squeeze-outu, a za své akcie, které si cenil na cca tři miliony korun, dostal na základě znaleckého posudku "dvorního" znalce společnosti zhruba desetinu. Žalobu jsme podávali v září 2004, ta doposud leží u Krajského soudu v Brně, aniž by tamní soudkyně smutné postavy dokázala cokoli rozumného s ní provést; nestane-li se zázrak, spor potrvá nejméně 8–10 let. Proti průtahům jsme samozřejmě různým způsobem brojili, až po ústavní stížnost, ovšem Ústavní soud neuznal naše nářky za hodna své jurisdikční pozornosti.

Kalkulováno podle "Schormova manuálu", vychází náhrada na 4 × 15 000 Kč = 60 000 Kč, k tomu v nejlepším případě +70 %, takže bratru sto dva tisíc za pět let čekání na třímilionové dorovnání. Tedy pakatel.

Anebo tzv. "strašburští tatínkové": Kolik je přiměřená náhrada za to, že čekám dvanáct let na rozhodnutí o úpravě styku s vlastním dítětem? Podle Schorma nejvýš dvě stě tisíc.

A na druhé straně, co když nejsem v právu? Jistěže mám právo domoci se i nevyhovujícího rozhodnutí v přiměřené lhůtě, ale je mi těmito průtahy působena reálná újma, jež by měla být odškodňována stejně jako újma za čekání na rozhodnutí příznivé? Toto kriterion přitom v manuálu zcela schází.

Není pochyb o tom, že Schormův manuál není manuálem "pro lidi proti státu", ale "pro stát proti lidem": jeho účelem je stanovit minimální sumy, jež, budou-li vypláceny, způsobí, že ESLP bude stížnosti na nedostatečné odškodnění odmítat. Krok správným směrem to však podle mého názoru není: soud by měl každý případ vážit individuálně a rozhodovat podle jeho okolností.

A to platí nejen pro tuto oblast diskrečního rozhodování: jinak se soudci stanou pouhými účetními a spravedlnost bude plakat v koutě. Určitě bych se nechtěl dožít doby, kdy soudy budou mít "ceníky", podle nichž určí, kolik stojí facka, kolik kopanec a na kolik přijde život pětiletého dítěte.

Akutalisováno.
V anonymitě zůstat si přejícímu laskavému dárci manuálu tímto upřímně děkuji a pro potřeby svých čtenářů jej vystavuji.

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2826

Dnem 1. 9. 2009 nabyla účinnosti novela zákona č. 300/2008 Sb. o elektronických úkonech a autorisované konversi dokumentů, jež připouští, aby autorisovanou konversi dokumentů prováděli vedle tzv. kontaktních míst veřejné správy i advokáti. Novelisovaný zákon o advokacii k tomu v § 25c dodává, že advokát smí konversi provést jen v souvislosti s poskytováním právních služeb.

Je to již třetí případ, kdy je úkon advokáta postaven na roveň úkonu orgánu veřejné moci: nejprve bylo umožněno, aby prohlášení advokáta o pravosti podpisu nahradilo úředně ověřený podpis na listinách sloužících jako podklad pro vklad do katastru nemovitostí, poté bylo advokátům dovoleno ověřovat podpisy na jakékoli listině, a nyní smějí provádět i autorisovanou konversi listin z "papírové" do elektronické podoby a zpět.

Ačkoli důvody pro tuto novelisaci jsou zřejmé (advokáti budou pro svou činnost potřebovat velký počet konversí a kdyby měli pokaždé navštěvovat CzechPoint, zdržovalo by je to od jiné, důležitější práce), nejsem si jist, zda je tato kombinace veřejnoprávní pravomoci slučitelná s obranou soukromých zájmů, k níž jsou advokáti ex definitione povoláni.

Nepochybuji, že se mezi advokáty najdou chytráci, kteří svou novou pravomoc zneužijí. Zkusme zkonstruovat několik typických scénářů:

Advokát může kupř. vytvořit nikdy neexistující exekuční titul a nechat na jeho základě nařídit exekuci. Oprávněný se sice ubrání (a po několika měsících bude jeho majetek odblokován), ale následky exekuce budou znamenat faktickou likvidaci jeho podnikání. A advokát? Ten se snadno vymluví na to, že podklad ke konversi dodal (nedohledatelný, neboť neexistující) klient, a on konvertoval v dobré víře, že jde o authentický rozsudek nebo platební rozkaz. Ano, totéž lze realisovat i bez konverse, avšak celý postup se takto zjednoduší a dopadnout pachatele trestného činu padělání nebo pozměňování veřejné listiny může být prakticky nemožné.

Nepřeberné možnosti skýtá konverse soukromých listin. Zatímco prohlášení o pravosti podpisu, jenž je falešný, vystavuje advokáta risiku trestního stíhání, konverse smlouvy o darování veškerého majetku klientovi je bez risika. "Dárce" bude postaven před téměř nesplnitelný úkol prokázat, že danou listinu nikdy nepodepsal, a "obdarovaný" se mezitím s advokátem rozdělí o výtěžek akce.

Třetí zajímavou možností je antedatace právních úkonů. Z materiálního substrátu listiny (pro neprávníky: z papíru) lze obvykle poměrně přesně zjistit, o jak starou listinu se jedná. Po provedené konversi se ovšem nezjistí nic, a tak bývalí jednatelé obchodních společností budou moci vesele rozdávat a rozprodávat majetek svým kamarádům, aniž by byli vystaveni risiku odhalení. Stačí najít ke konversi (a jde-li o nemovitosti, k antedataci prohlášení o pravosti) ochotného advokáta…

Z těchto i jiných důvodů se proto domnívám, že prorůstání advokacie do sféry veřejné moci je krok nesprávným směrem. Ne snad, že by neexistovali úplatní notáři, avšak u nich jsou záruky osobní integrity přece jen o něco větší než u advokátů.

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2209

Už to tak vypadá, že letošní rok bude ve znamení nabývalého rozšiřování soudních pravomocí. Jak referuje ČTK, padají návrhy, že by president mohl být donucen k podpisu Lisabonské smlouvy správní žalobou.

Pokud by se tak s úspěchem stalo, bylo by to další rozšíření pravomoci soudu výkladem, neméně radikální než nedávné rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení voleb.

Podle mého názoru se orgán veřejné moci může obrátit na správní soud s vlastním návrhem jedině v případě, že mu to výslovně dovoluje SŘS, evenutálně zvláštní zákon – typicky v případě kompetenční žaloby nebo návrhu na rozpuštění politické strany. Jinak platí § 2 SŘS, podle něhož správní soudy poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fysických a právnických osob, mezi něž nelze Českou republiku, právnickou osobu sui generis, rozumně počítat, neboť ta nemůže být nositelem žádných veřejných subjektivních práv.

Navíc je tu ustanovení § 79 odst. 1 SŘS, podle něhož se dá tento žalobní typ uplatnit pouze v případě, že dochází k průtahům při vydání rozhodnutí nebo osvědčení, nikoli u faktického úkonu typu ratifikace mezinárodní smlouvy (tato zužující definice průtahů může být v některých případech zdrojem potíží nabývajících ústavní dimense; sám jsem kdysi napsal "inominátní" správní žalobu, jíž se zastupitel obce domáhal po starostovi předání informací, na něž měl ze své funkce právo).

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1372