Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Já vím, že se opakuji, a že jsem skoro o tom samém psal na Paragraphu, jenže co počít, když jde o thema tak naléhavé. Tedy mi, prosím, promiňte…

Podle internetové ankety uspořádané ČTK si z 2 394 respondentů 73 % myslí, že je správné, když součástí silniční kontroly bude od ledna povinně i dechová zkouška na alkohol. Zkusme si představit, jak by identická anketa dopadla ve Spojených státech. Tam by především čtenářům museli vysvětlit, co to je silniční kontrola, protože Američané něco takového vůbec neznají: policie může vozidla zastavovat jen v případě konkrétního podezření, nic jako namátkové kontroly technického stavu a vybavení a různé kryštofy v USA nemají. Pouhou představu, že by policisté něco takového rutinně pořádali, odmítne každý Američan s odporem jako principiálně neamerickou. Neslučuje se s ústavním principem respektu státu a jeho agentů k osobní svobodě každého jednotlivce.

Až bychom tedy Američanům vysvětlili, o co se jedná, a zeptali se jich, zda by taková kontrola měla zahrnovat i povinné foukání do balonku, setkali bychom se opět s nepochopením: copak je normální, aby někdo musel policii dokazovat, že není opilý? Pokud je na něm opilost znát, je to něco jiného, ale každý a vždycky? To tam, guys, v tom vašem evropském zapadákově neznáte ani tak základní právní zásady, jako je presumpce neviny?

Češi jsou jiní. Nejenže policejní šikanu tolerují, ale jak ukazují různé průzkumy veřejného mínění, přímo ji milují a aktivně se jí dožadují. Řidič poskakující jako cvičená opička kolem auta a vytahující na pokyn policisty tu lékárničku, tu reservu, tu reflexní vestu, podle toho, co zrovna zákonodárce uznal za součást povinné výbavy, toť věrný obraz české mentality na počátku 21. století.

Je v tom cosi infantilního – na jednu stranu nám buserace, jaksi in concreto, zejména směřuje-li proti nám osobně, vadí, na straně druhé se jí in abstracto domáháme, protože máme dojem, že jen tak se zvýší pořádek, a Pořádek, to je v České republice tradičně hodnota hodnot, ideál, jemuž jsme ochotni obětovat téměř vše ostatní.

Je snadné vládnout národu, jenž se vyznačuje takovými charakteristikami. Jen, řekl bych, ten pocit z vládnutí asi nebude to pravé, protože politik si ze všeho nejvíc musí připadat – odpusťte ten příměr – nikoli jako státník, nýbrž jako pasák dobytka.

Aktualisováno.
Ex post zjišťuji, že se opakuji ještě víc, než jsem si myslel. Toto jsem napsal na podobné thema v r. 2000 do Gazety Wyborczej.

Na celkem nudném medailonku ze života litvínovských strážníků (na který upozornil Nautilus) mne nejvíc zaujala pasáž o tom, jak strážníci zastavili osobní automobil a zkontrolovali jeho osádku, protože každé auto časně ráno je podezřelé.

Velkým obloukem jsme tak došli zpět tam, odkud jsme v r. 1989 vyšli: občan je tu znovu cimrmanovským sprostým podezřelým a policista má zase to právo, které se až do Listopadu považovalo za samozřejmé – právo buserovat, koho si zamane.

Není náhoda, že např. ve Spojených státech nesmí policista zastavit osobní automobil, aniž by měl zcela konkrétní podezření (je na to i rozsáhlá judikatura). Ve východní Evropě se naopak bere za samozřejmost, že policie smí automobily nejen po libosti zastavovat, ale i prohledávat. Je to kulturní rozdíl, k jehož překonání dvacet let nestačí, a možná nebude stačit ani celé další století.

Zatímco v USA je tu stát a jeho policie pro občana, v České republice je občan poddaným státu a policisté, státní biřicové, jsou tu od toho, aby občanům toto jejich poddanství při každé příležitosti připomínali.

V oblasti datových schránek je stále rušněji a zábavněji. Nejvíce mne pobavila myšlenka obrany před phishingem tím, že funkční link byl nahrazen upozorněním a adresou vypsanou v textu: pokud uživatel přijde na podvrženou stránku a tam najde tlačítko funkční, určitě okamžitě přijde na to, že se stal obětí podvodu!

Povedená taškařice je také captcha vytvořená tak, aby byla pro lidského uživatele složitá a pro stroj snadná: takříkajíc Turingův test naruby. Bonbonkem je umístění captchy za přihlašovací obrazovku, nikoli před ni. Potenciální útočník má smůlu: získá informaci, že crackingový robot objevil, že k datové schránce schránce ah7z28 patří heslo ahojfranto, ale dál se nedostal, jelikož následovala zákeřná a složitá captcha, kterou bude muset vyluštit cracker-člověk (anebo bude muset napsat několikařádkový kod k jejímu prolomení).

Také se chystám na SOAPové API datových schránek. Přes údajnou chaotičnost serverové části ho lze zdolat poměrně snadno: objevila se celá řada aplikací, vesměs těžce předražených, jejichž autoři to dokázali. Původně jsem měl v úmyslu vyvíjet v Jythonu (samotný (C)Python na tom není nejlépe s podporou technologie SOAP/WSDL), ale jak se ukázalo, půjde to i v bez javových knihoven.

Moje nároky nejsou velké: pro rutinní práci rozhraní z příkazového řádku, pro přístup z terénu chci jednoduchou nadstavbu nad ISDS, která bude fungovat i z běžného prohlížeče (včetně toho, který mám v Nokii N810), bez jakýchkoli proprietárních a nekompatibilních doplňků.

Třetina z peněz na opencard šla právníkům a na marketing, nazvaly svou zprávu České noviny, a jedním dechem, s odkazem na Českou televisi, dodaly: Třetina z 888 milionů korun, které dosud stál hlavní město projekt opencard, šla podle auditorů do rukou právníků, konzultantů, marketingových expertů a ekonomů. Významná část vynaložených peněz tak podle nich nepřinesla žádný užitek.

Komunistické stereotypy jsou v této společnosti zakořeněny velmi hluboko: jediná práce, která tvoří hodnoty, je stále ta s lopatou nebo u výrobní linky. Kdo pracuje jinak než rukama, je i dvacet let po Listopadu podezřelý živel, neboť jeho činnost nepřináší žádný užitek; v pořádku by patrně bylo, kdyby z 888 milionů dostala 880 milionů tiskárna karet (tam se pracuje rukama) a právníci, ekonomové, marketingoví specialisté a ostatní příživníci zbylých osm – a to by ještě pracující lid ústy svých populistických politiků reptal, zda to není pro ty inkousty a spřízněnou verbež příliš mnoho…

Mohutná vlna datově-schránkové latiny se vzedmula v posledních dnech v českých mediích. Kupř. na serveru ITBIZ v článku, na který odkazuje i Lupa.cz, autor Jiří Kocourek tvrdí (resp. tvrdil: článek byl později podstatně přepracován), že datové schránky umožňují, ne-li přímo podněcují trestnou činnost, a jako příklad uvádí podvodnou firmu, která k soudu podá velké množství návrhů na vydání platebního rozkazu k nonexistentním pohledávkám, očekávajíc, že ti z takto oslovených, kteří si svou schránku nevybírají, skončí s exekučním titulem na krku.

Na podporu svého tvrzení si ITBIZ přibral advokáta Josefa Aujezdského, který hlouposti v článku uvedené sice přímo nepotvrdil, ale z textu není patrno, že by je uvedl na pravou míru.

Ve skutečnosti je popsaný postup cestou v lepším případě k chudobě, v horším do kriminálu: mediální bublináři totiž přehlédli § 17 odst. 4 větu za středníkem zákona č. 300/2008 Sb., která vylučuje fikci doručení tehdy, je-li vyloučena jiným právním předpisem, a tím je u platebního rozkazu ustanovení § 173 odst. 1 OSŘ.

Theoreticky je sice možné dosáhnout v případě žalovaného, který si datovou schránku nevybírá, rozsudku pro uznání, avšak ani v takovém případě nepůjde o nijak výnosný business, protože jednak je tu risiko, že žalovaný se ubrání exekuci (např. s poukazem na nález Ústavního soudu v kause Čepro), jednak jsou tu náklady řízení, které podvodník bude muset zaplatit těm, kteří se bránit budou, a samozřejmě i perspektiva trestního stíhání za tento druh podnikání, na které platný TrZ pamatuje přiměřeně vysokými, dle výše způsobené škody odstupňovanými sazbami.

A kromě toho, společnost, která si nevybírá datovou schránku, bude jen stěží vlastnit exekucí postižitelný majetek: kde nic není, ani exekutor nebere.

Ve skutečnosti skýtají datové schránky podstatně vyšší míru ochrany než doručování klasické, kdy procesní úspěch začasté záleží na ochotě poštovní doručovatelky vypsat formulář oznámení o uložení zásilky. Ale to pro česká media není zpráva…

Nevěřte ničemu, co se píše o datových schránkách a jejich nebezpečnosti. Jedna polovina jsou lži a nepodložené katastrofické spekulace, druhá informatická červená knihovna a povídačky pro čtenáře, jejichž interakce s moderními technologiemi končí schopností zmáčknout tlačítko dálkového ovladače k televisoru a výkonnost v disciplině skoku na špek je pak tomu úměrná.

Ostatně slyšel jsem, že když se v českých zemích zaváděla železnice, bylo to prý ještě o něco horší…

Aktualisováno.
Článek byl, zřejmě pod vlivem kritiky přicházející z různých míst, nejen z tohoto blogu, podstatně přepracován, takže co jsem uvedl, již pro jeho současnou revisi neplatí.