Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Co všechno je možné v nepovedené postkomunistické parodii na právní stát (a zároveň velmi povedené inscenaci Kocourkova), ilustruje zpráva ČTK, podle které byl advokát Vladimír Jančar odsouzen soudcem Obvodního soudu pro Prahu 2 Milanem Rossim k jednoroční podmínce za trestný čin nadržování, jehož se měl dopustit tím, že svým klientům poskytoval různé informace, např. že jim hrozí zatčení (což ovšem může být v mlamojské řeči jak zatčení, tak zadržení/zajištění). Usvědčen prý byl na základě odposlechů telefonických hovorů.

Nechtěl bych Obvodní soud pro Prahu 2 šokovat novostí svého sdělení, ale odposlouchávat telefonickou konversaci mezi advokátem a jeho klientem je v civilisovaném státě nepřípustné a už vůbec nepřichází v úvahu, aby takové důkazy byly použity v trestním řízení u soudu. Jistě, byla tu doba, kdy se od advokáta očekávalo, že dopadení a usvědčení svých klientů bude aktivně napomáhat, ale má-li M. Rossi učebnice trestního práva z oné doby dosud ve své knihovně, bylo by možná záhodno ji aktualisovat.

Cena Osel měsíce s oprávněním nosit oslí uši ve tvaru paragrafů soudci Rossimu právem náleží. Blahopřejeme!

10 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2225

Jelikož Ústavní soud stále na svůj web nedoplnil concurring opinion Dagmar Lastovecké k plenárnímu nálezu o poskytování nepravomocných rozsudků, musíme se při komentování spokojit s tímhle méně závažným, přesto však pozoruhodným kouskem, jemuž zjevně medii mentálně vlečený úředník ÚS přidělil populární název K finančnímu zadostiučinění pro uprchlého podnikatele a jeho rodinu.

Ústavní soud zamítavým nálezem rozhodl, že Radovan Krejčíř a jeho blízcí nemají nárok na relutární satisfakci za sto dnů nezákonné Krejčířovy vazby, v zásadě z důvodu, že Krejčíř je zločinec a k odškodnění takových postačí porušení práva konstatovat (což, mutatis mutandis, platí nejen pro zločince samotné, ale i pro jejich manželky a děti).

Mám s tímto rozhodnutím problém. Absolutně přitom nevěřím, že by Krejčíř byl nevinné sivé holoubátko, ale oproti roky trvající snaze orgánů činných v trestním řízení předložit nám ho jako největšího lotra od doby Václava Babinského je tu rozhodnutí jihoafrického soudu, jímž byla zamítnuta žádost o extradici. A jihoafrický soud je pro mne – na rozdíl od zmíněných orgánů – institucí ctihodnou a důvěryhodnou. Zkrátka, stojí-li proti sobě tvrzení lehce zkorupmovatelných českých policistů a státních zástupců a jihoafrického soudce, neváhám ani na okamžik, komu mám spíš věřit.

Ústavní soud je pak v prekerní posici, protože co mohu já, on nemůže; pro něj je český policista nebo státní zástupce, jaksi ex definitione, tou nejdůvěryhodnější osobou pod sluncem, a je-li jeho tvrzení v rozporu se závěrem, ke kterému dospěl soud cizího státu, musel se prostě zmýlit tento soud.

Není divu, že nález onu pro české OČTŘ nanejvýš sensitivní okolnost ani slůvkem nezmiňuje, tváře se, jako by Jižní Afrika teprve čekala na své objevení. Jsou chvíle, kdy bych nechtěl být soudcem Ústavního soudu…

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1903

V poslední den patnáctidenní lhůty odpověděl Český rozhlas na mou žádost o informace a poskytl mi neveřejnou analysu Ústavu státu a práva Akademie věd k otázce nezařazování Haló novin do vysílaných tiskových přehledů (průvodní dopis; požadavek nezprostředkovat text dalším osobám je celkem komický s přihlédnutí k tomu, že tak podle zákona musí učinit samotný ČRo – viz § 5 odst. 3 InfZ).

S úvodní pasáží nelze rozumně polemisovat, censura v právním smyslu může být prováděna pouze vrchnostensky, takže Český rozhlas pojmově nic censurovat nemůže. Na druhé straně existuje ale i širší, obecnější význam tohoto pojmu, a pod ten by se jednání ČRo podřadit dalo. Otázkou tedy je, zda tato censura je nebo není protiprávní, resp. souladná s interními normativními dokumenty ČRo, zejména s jeho Ethickým kodexem.

Rozbor dovozuje, že vydavatel Haló novin, společnost FUTURA, a. s., je majoritně ovládán Komunistickou stranou Čech a Moravy, takže za situace, kdy žádný další celostátní deník takto pod vlivem politické strany není, bylo by porušením Ethického kodexu z Haló novin citovat, protože vysíláním takového tiskového přehledu by byla jednostranně zvýhodněna jedna politická strana, KSČM.

Tento názor však nesdílím. Tiskový zákon ani žádný jiný právní předpis nezakazuje politickým stranám vydávat denní periodické publikace nebo v nich vykonávat prostřednictvím vydavatele rozhodující vliv, a žádný právní předpis nestanoví, že takto stranicky ovládané deníky by měly být omezovány z hlediska svého vlivu na formování veřejného mínění. Kriteriem pro zařazení citace do tiskového přehledu ve vysílání veřejnoprávního media musí být relevance názoru, nikoli zájem, který lze za jeho publikací případně vysledovat.

Opačný postup je hluboce nedemokratický, protože zpráva je tu kádrována nikoli na základě svého obsahu, ale podle svého původce. Celé to vyvolává dojem, že postup Českého rozhlasu je jen projevem kyvadlového efektu, kajícné omluvy za to, že toto medium je faktickým i personálním pokračováním jedné z nejnechvalněji známých totalitních hlásných trub a institucionálních slouhů režimu.

Jako člověk, který trvá na respektu k demokratickým pravidlům i pro názory, s nimiž bytostně nesouhlasí, nemohu proto dospět k jinému závěru, než že postupem Českého rozhlasu je vykonávána nepřípustná názorová censura a že citace z Haló novin, byť v omezeném rozsahu daném jejich relativně nízkou relevancí, by v tiskových přehledech ČRo vysílány být měly.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1740

Jsou zprávy, které není dobré číst brzy po ránu, protože člověk pak neví, zda se již probudil anebo stále sleduje snovou aktivitu vlastního mozku. Příkladmo reportáž od teplického soudu.

Jak je zřejmé ze zprávy, obžalovaný Rom měl na akci Dělnické strany v Krupce hodit do davu pravicových radikálů nejprve půllitr s pivem a poté železnou tyč. To teplický soudce – zatím nepravomocně – ohodnotil čtyřmi roky natvrdo za pokus o trestný čin těžkého ublížení na zdraví a zástupcům medií k tomu sdělil: Přitížilo mu, že čin spáchal na jiné osobě kvůli politickému přesvědčení.

Vždy jsem ostře vystupoval proti účelovému tažení policie proti organisátorům tzv. neonacistických koncertů, stejně jako proti následné razii, při níž byli vloni v říjnu vzati do vazby kandidáti Dělnické strany Patrik Vondrák a Michaela Dupová jen za to, že měli vyrábět a rozšiřovat letáky a nálepky propagující hnutí Národní odpor a jeho, jak tvrdí policie, ženskou odnož Resistance Women Unity (vskutku roztomilé stránečky této organisace v původní podobě bohužel již neexistují). Uvažování teplického soudce mi ale přijde, nemohu si pomoci, postavené na hlavu.

Snad je to atavismus komunistického soudnictví, jež dovedlo literalismus při výkladu zákona na samou hranici absurdity: vyložit ustanovení § 222 odst. 2 písm. b) TrZ/1961 tak, že zvýšenou ochranu zakotvenou v kvalifikované skutkové podstatě je třeba přiznat i politickému přesvědčení zjevně neslučitelnému s demokratickým právním řádem, to je výkon hodný totalitními větry ošlehaného a morálně okoralého českého soudce: když je to tak napsáno v zákoně, tak to prostě platí a basta!

Maně mne napadá, že tento soudce by možná přiznal polehčující okolnost onomu příslovečnému otcovrahovi, jenž se před soudem dovolával toho, že je nyní poloviční sirotek…

16 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2198

Pěkný dovětek chomutovské kausy, jíž jsme se na tomto blogu již nejednou zabývali (předtím i na Slepecké holi), popsal na Jiném právu Pavel Uhl.

Nezvládnutému pokusu o zavedení nadvlády věřitelů nad dlužníky v této zemi jsem se věnoval v blogpostu příznačně nazvaném Exekutor: dobrý sluha, zlý pán aneb Kde se stala chyba. V chomutovském případě je však třeba poznamenat, že postup exekutora je daleko za hranicí zákonnosti i ústavnosti a nad jeho pomstou zlému městu a jeho šéfčarodějnici-primátorce bychom se neměli příliš radovat, neboť v právním státě musí být scénářem právních procedur zákony a nikoli pohádkové knihy.

Sestupme proto z říše pohádek na chvíli do říše platného práva a zkusme si rozebrat, co se vlastně stalo.

Exekuční řád upravuje možnost exekutora vyžádat si od oprávněného zálohu způsobem trestuhodně odbytým, to však neznamená, že by poskytoval exekutorovi v této věci libovůli.

Především je zřejmé, že záloha musí být vyžádána před započetím exekuce a nikoli až v jejím průběhu. Exekutor, který započne s exekuováním a až poté, např. když zjistí, že povinný je nemajetný, vyžaduje od oprávněného zálohu, jedná proti smyslu a účelu zálohy, neboť tím je právě snaha předejít situaci, že z oprávněného se stane jen proto, že se domáhá svého veřejnou mocí přiznaného práva, dlužník a potenciální povinný v další exekuci. – Že exekutoři zálohy obvykle nevyžadují, není ani tak projevem jejich benevolence, jako spíš hamižnosti a nedostatečného vědomí odpovědnosti.

Za druhé nelze označit lhůtu tří dnů, končící v pondělí, za přiměřenou. Třídenní pariční lhůta se stanoví zásadně jen tehdy, pokud ten, kdo má platit, o povinnosti předem ví a může se na ni řádně připravit. Ve všech ostatních případech se stanoví lhůta delší, obvykle patnáctidenní. V případě zálohy na náklady exekuce nehrozí nebezpečí prodlení a exekutor, který přesto stanoví městu pro úhradu milionové částky lhůtu tří dnů, když navíc vůbec nereaguje na odůvodněnou žádost o prodloužení lhůty, jedná šikanosně.

Za třetí není správné ani po marném uplynutí lhůty exekuci okamžitě zastavit. Lhůta stanovená k úhradě zálohy je totiž pořádková a oprávněný musí dostat příležitost splnit povinnosti i po jejím uplynutí, dokonce bez toho, že by musel požádat o prominutí jejího zmeškání. Soudy v těchto situacích čekají běžně patnáct dnů a není důvodu, proč by stejně dlouho neměl počkat i exekutor.

Závěrem, nahlížet na dění v Chomutově prismatem klasického příběhu o vrchnosti, která si na poddané zjednala čerta, avšak smluvní vztah vrchnosti s čertem se, jak už to u smluv s čerty bývá, vyvine docela jinak, než objednatel předpokládal, je snad čtenářsky atraktivní, ale v právním státě musíme trvat na tom, že i čert bude hrát podle pravidel, tzn. podle exekučního řádu a podle ústavy.

Jen tak budou výsledkem loyalní poddaní, milovaná vrchnost a spokojený čert-podnikatel.

Aktualisováno.
Pozoruhodná je smlouva o spolupráci uzavřená mezi městem a exekutorem. Tato otázka sice není doposud v judikatuře řešena, ale domnívám se, že taková smlouva nemusí být nutně (ve většině svých ustanovení) neplatná, protože exekuční řád je kogentní předpis, pouze pokud upravuje vztah exekutor-povinný, vztah exekutor-oprávněný je naopak vztahem ve většině svých aspektů smluvní a na ustanovení exekučního řádu lze proto pohlížet jako na dispositivní úpravu. Pokud by soud tomuto výkladu přisvědčil, pak by požadavek na zaplacení zálohy mohl být posouzen jako neoprávněný.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1645