Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Bývalému mladoboleslavskému soudci Pavlu Nagyovi, této živoucí ostudě české justice, byla podle informací Týdne omezena způsobilost k právním úkonům, takže mu trest za korupci prozatím nehrozí.

Něco podobného se ostatně dalo očekávat odpočátku: česká karikatura na justici přece nikoho ze svých řad spravedlnosti nevydá!

Kromě toho, že se (možná) dozvíme, proč se L. a L. nechtěli jmenovat L. a L., připravil Ústavní soud na příští týden další bonbonek ve formě vyhlášení nálezu sp. zn. I. ÚS 1783/10, jenž se zabývá velice podstatnou věcí, totiž právem stěžovatele na projednání jeho stížnosti ve správním řízení za situace, kdy je daná agenda – konkrétně ochrana osobních údajů – svěřena namísto soudu správnímu úřadu.

Správní soudy, včetně prvního senátu Nejvyššího správního soudu, dovodily, že je-li dané řízení vedeno ex officio, nemá stěžovatel právní nárok na jeho zahájení, a s jeho stížností jej poslaly ne přímo na lampárnu, ale velmi blízko: do řízení o ochraně osobnosti u civilního soudu.

Takový výklad je podle mého názoru vně ústavnosti: stěžovatel, do jehož právní sféry bylo zasaženo, tak sice není zcela zbaven práva na přístup k soudu, ale řízení, v němž bude o věci rozhodováno u správního úřadu, je vyňato z jeho disposiční sfery do té míry, že nemusí být ani zahajováno. Soud pak prostě může jeho žalobu zamítnout s tím, že příslušný orgán neshledal důvody pro intervenci a není proto dán základ nároku – nehledě na to, že odbornost civilních soudců v těchto odvětvích práva nebývá právě vysoká, na rozdíl od pracovníků správních úřadů, jež jsou specialisovány, tak jako v daném případě Úřad pro ochranu osobních údajů.

Dalším podobným případem je pojímání práva poškozených v trestním řízení. Ti podle současného výkladu, který dosud potvrzoval i Ústavní soud, nemají právní nárok na to, aby bylo zahájeno trestní řízení, a jejich právo na přezkum rozhodnutí státního zástupce se k soudu, vyjma Ústavního, vůbec nemůže dostat, neboť nejvyšší instancí je zde státní zastupitelství druhého stupně. Je to podobné: i když civilní soudy nejsou rozhodnutím, že k trestnému činu nedošlo, striktně vázány, opět je tu úsilí poškozeného vpravdě sisyfovské.

Vnese Ústavní soud světlo i do této otázky, minimálně obiter dictum?

Nějak českým soudům přestávám rozumět: zatímco vytlačit ve vysoké rychlosti automobil z dálnice je pouhým pokusem o těžké ublížení na zdraví (oceněným pěti lety vězení), zapálit přízemní domek je pokusem o vraždu. Tady něco velmi zapáchá…

V pondělí 15. 11. 2010 vyhlásí III. senát Ústavního soudu nález ve věci, u níž lze vzhledem k jeho prejudikatuře pokládat za překvapivé, že se vůbec do fase meritorního projednání dostala. Jde o to, že likvidátorce písecké společnosti KMB nábytek s. r. o. v likvidaci neumožnil finanční úřad nahlížet do daňového spisu, což zažalovala, a Nejvyšší správní soud (druhý senát za předsednictví Vojtěcha Šimíčka) rozhodl, že v takovém případě bylo povinností účastníka řízení podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, nelze užít žalobu proti faktickému zásahu.

Vtip je ovšem v tom, že právo nahlížet do spisu je toliko procesní a jako takové je soudy mají ve zvyku ze samostatného přezkumu s použitím ustanovení § 70 písm. c) SŘS vylučovat (usnesení o kompetenční výluce se pro svou snadnost těší u českých soudů mimořádné oblibě: sám mám v archivu už asi šest takových, vesměs později zrušených). Žadatel o nahlížení se tak může dostat do složité situace, kdy tím, že nemá přístup do správních spisů, nemůže řádně hájit svá práva, a soudy jej odkazují až na opravný prostředek proti meritornímu rozhodnutí – správní žalobu, přičemž mu ovšem nemusí být zřejmé, zda by taková žaloba obstála a není pouhým plýtváním časem a prostředky, a správní rozhodnutí je mezitím pravomocné, což nezřídka může znamenat např. i likvidaci jeho podnikání. Vedle toho mohou vzniknout situace, že spis se týká řízení, jež v žalovatelné rozhodnutí ani nevyústí, a pak účastníku zbudou opravdu jen oči pro pláč.

Výsledkem je začarovaný kruh, který může – a nemusí – v pondělí rozetnout Ústavní soud.

Aktualisováno.
Protože Ústavní soud tuto ústavní stížnost zamítl, a to s odůvodněním, které judikaturu nikam neposouvá, ba svědčí o nevelké míře porozumění, o co vlastně stěžovatelce šlo, na straně třetího senátu ÚS, začarovaný kruh zůstává pro tuto chvíli nerozetnut.

Jako smutný vtip působí zpráva ČTK, podle níž české ministerstvo zahraničí dnes vyzvalo barmskou vládu, aby po disidentce Do Aun Schan Su Ťij propustila i ostatní politické vězně a respektovala jejich práva. Česko také vyzvalo barmské úřady, aby respektovaly svobody sdružování a shromažďování a umožnily činnost politickým stranám, které se minulý týden nezúčastnily parlamentních voleb.

Ve světle procesů Dupová-Vondrák, Franek a spol., Vandas, Kotáb a další, stejně jako letošního rozpuštění Dělnické strany, si lze těžko představit pro takovou výzvu méně patřičného původce.

Že nemůžu srovnávat nesrovnatelné? Že zatímco barmská junta držela v detenci nevinné disidenty, tady jsou ve vazbě skuteční zločinci? Jasně: vždyť lepili nálepky, pořádali koncerty a chtěli uskutečnit pochod!