Byl mi doručen rozsudek odvolacího soudu, jímž skončil můj první spor s ministerstvem spravedlnosti o náhradu za průtahy v řízení. Skončil úspěšně, žalované ministerstvo bylo poraženo na hlavu a až na malou část příslušenství mi bylo přiznáno vše, co jsem požadoval, ba bylo naznačeno, že jsem mohl spravedlivě požadovat i více než dvakrát víc.

Nicméně – je takové rozhodnutí správné? Ve světle toho, jak byla náhrada vypočtena, musím o tom vážně pochybovat.

Ve věci byl použit tzv. Schormův manuál, interní dokument zpracovaný před několika lety kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování před Evropským soudem pro lidská práva pro účely určování náhrad za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. O existenci dokumentu vím, přestože jsem ho zatím nezískal (čímž zdvořile prosím laskavého dárce z resortu o jeho e-mailing, čímž ušetřím nervy za další soudní spor podle InfZ); pro naše účely však postačí to, co se z něj cituje na str. 6 rozsudku.

Náhrada za újmu je tu počítána na základě celkové délky řízení, s úvahou dalších faktorů, jako je složitost sporu, význam pro poškozeného, jeho vlastní procesní aktivita atp.

Ačkoli v mém případě vyšlo na náhradě víc, než jsem žádal, mechanika výpočtu – téměř exaktní algorithmus – mi připadá jako obecně neaplikovatelná. Ve sporu s Britskými listy jsem stanovil požadovanou částku na základě úvahy, kolik bych považoval za spravedlivou kompensaci toho, že protistraně nebude uložena povinnost ke zveřejnění omluvy a doplnění tiráže v rozumné době 1–1,5 roku od podání žaloby, ale až po pěti letech, kdy je to prakticky bez významu. Vyšlo mi dvacet pět tisíc, a o tuto částku jsem ministerstvo žaloval.

Avšak vezměme jiný případ, o němž bude Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodovat v I. stupni začátkem prosince: klient se stal obětí squeeze-outu, a za své akcie, které si cenil na cca tři miliony korun, dostal na základě znaleckého posudku "dvorního" znalce společnosti zhruba desetinu. Žalobu jsme podávali v září 2004, ta doposud leží u Krajského soudu v Brně, aniž by tamní soudkyně smutné postavy dokázala cokoli rozumného s ní provést; nestane-li se zázrak, spor potrvá nejméně 8–10 let. Proti průtahům jsme samozřejmě různým způsobem brojili, až po ústavní stížnost, ovšem Ústavní soud neuznal naše nářky za hodna své jurisdikční pozornosti.

Kalkulováno podle "Schormova manuálu", vychází náhrada na 4 × 15 000 Kč = 60 000 Kč, k tomu v nejlepším případě +70 %, takže bratru sto dva tisíc za pět let čekání na třímilionové dorovnání. Tedy pakatel.

Anebo tzv. "strašburští tatínkové": Kolik je přiměřená náhrada za to, že čekám dvanáct let na rozhodnutí o úpravě styku s vlastním dítětem? Podle Schorma nejvýš dvě stě tisíc.

A na druhé straně, co když nejsem v právu? Jistěže mám právo domoci se i nevyhovujícího rozhodnutí v přiměřené lhůtě, ale je mi těmito průtahy působena reálná újma, jež by měla být odškodňována stejně jako újma za čekání na rozhodnutí příznivé? Toto kriterion přitom v manuálu zcela schází.

Není pochyb o tom, že Schormův manuál není manuálem "pro lidi proti státu", ale "pro stát proti lidem": jeho účelem je stanovit minimální sumy, jež, budou-li vypláceny, způsobí, že ESLP bude stížnosti na nedostatečné odškodnění odmítat. Krok správným směrem to však podle mého názoru není: soud by měl každý případ vážit individuálně a rozhodovat podle jeho okolností.

A to platí nejen pro tuto oblast diskrečního rozhodování: jinak se soudci stanou pouhými účetními a spravedlnost bude plakat v koutě. Určitě bych se nechtěl dožít doby, kdy soudy budou mít "ceníky", podle nichž určí, kolik stojí facka, kolik kopanec a na kolik přijde život pětiletého dítěte.

Akutalisováno.
V anonymitě zůstat si přejícímu laskavému dárci manuálu tímto upřímně děkuji a pro potřeby svých čtenářů jej vystavuji.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)