Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jan Šinágl smí opět a) tvrdit a spekulovat, že mezi Mgr. Janou Gavlasovou a (manželem Heleny Vondráčkové) Martinem Michalem probíhala či probíhá milostná či sexuální korespondence a zveřejňovat texty či jejich části, které jsou takto označovány či charakterisovány, ať už svým názvem či svým obsahem, b) tvrdit a spekulovat, že Martin Michal vedl milostnou či sexuální korespondenci s více ženami a jednou z těchto žen je také Bc. Petra Kubíková, a zveřejňovat texty či jejich části, které jsou takto označovány či charakterisovány, ať už svým názvem či svým obsahem, c) tvrdit a spekulovat, že Martin Michal je otcem nezletilého dítěte Mgr. Jany Gavlasové, a zasahovat do soukromého a rodinného života Mgr. Jany Gavlasové zveřejňováním tvrzení či spekulací o jejím soukromém životě a rodině, a d) tvrdit a spekulovat, že Martin Michal podvádí Helenu Vondráčkovou s jinými ženami, a spekulovat o jejich totožnosti.

To vše díky dnes vyhlášenému nálezu Ústavního soudu, který vyhověl jeho ústavní stížnosti, o níž jsme na tomto blogu již psali, a zrušil jako neústavní usnesení Krajského soudu v Praze, které to J. Šináglovi dočasně zakazovalo.

Jen nevím, co si s takovou mírou svobody J. Šinágl počne, a také, zda v této zemi existuje s výjimkou čtyř neúspěšných žalobců vůbec ještě někdo, koho by výňatky z milostných e-mailů mezi Michalem a Gavlasovou nebo Michalem a Kubíkovou zajímaly (ony si představuji např. takto: Milá Janičko, velice po tobě toužím, ta stará ochechule odjela na víkend na Slapy – vezmi malého/malou a přijeďte za mnou do Řitky, prosím!). Ale třeba se mýlím a mí vážení čtenáři spekulace o totožnosti žen, s nimiž Michal svou o dvanáct let starší životní partnerku podváděl nebo podvádí, přímo hltají.
1 komentář
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Jan Šinágl
Počet zobrazení: 3781

Autor: Vít Hassan

Magistrátní úředníci na místě opakovaně poučili svolavatele, že nelze symbolizovat Kábu, nejposvátnější místo islámu, pomocí mobilní přenosné toalety toitoi. V průběhu shromáždění účastníci na výzvu pana Konvičky tuto budku na místo přinesli, kvůli čemuž bylo shromáždění rozpuštěno, reprodukuje iDnes vyjádření mluvčího MHMP Víta Hofmana k důvodům rozpuštění shromáždění příznivců Martina Konvičky před saúdskoarabskou ambasádou v Praze.

A co jiné podobné objekty, např. telefonní budka nebo králíkárna, těmi by dle úředníka, který po fiasku na Staroměstském náměstí chtěl prokázat horlivost, symbolisovat Kaabu šlo?

Neměli bychom zapomínat, že svoboda slova se zrodila, mimo jiné, z potřeby podrobit kritice, a případně i zesměšnění, katholickou církev. Každý má právo vyznávat, jakou víru uzná za vhodné, ale s tímto právem je spojena povinnost snášet, je-li pro tuto svou víru kritisován a případně i zesměšňován.

Stejnou argumentaci bychom totiž mohli použít při zákazu pastafariánského hnutí, které není ničím jiným než výsměchem křesťanské víře (zejména kreacionismu), a dokonce i našeho Řádu ozubeného kola, jehož stanovy si z katholické církve, příkladmo v pasáži o neomylnosti Jeho Velkoozubenosti v záležitostech víry, nepokrytě utahují.

Očekávám, že tak jako byli před nedávnem všichni Charlie, budou teď všichni Konvička, a dají si na facebookový profil fotografii toitoiky.

Aktualisováno.

53 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 5175

Pěkný rozhovor poskytl lobbistickému serveru Česká justice předseda Nejvyššího správního soudu (NSS) Josef Baxa. Tomu patří hlavní díl zásluhy na tom, že z výrazně podprůměrného, podivnými postavami české justice naplněného soudcovského sboru dokázal během deseti let vytvořit nejprestižnější a nejkvalitnější soud v zemi – žel, nikoli však úroveň udržet: zejména po odchodu V. Šimíčka, M. Tomkové a K. Šimáčkové k Ústavnímu soudu šla kvalita rozhodování NSS rapidně dolů, takže v současné době můžeme konstatovat, že NSS rozhoduje v průměru stejně špatně, a často i hůř, než krajské soudy. Příkladů netřeba, píšeme o nich pravidelně i na tomto blogu.

Jakémukoli zamyšlení nad stavem justice a její budoucností musí předcházet úvaha o tom, jaká bude v dalších letech povaha samotné společnosti a politického režimu v této zemi. Nejsem optimistou, a tak jako jsem před nějakými sedmi-osmi lety odhadl, že nastupuje éra populistů – aniž bych si byl arci uměl představit, že míra tuposti místní populace dovede na výsluní někoho tak odporného, jako je Andrej Babiš – nyní tvrdím, že demokracie v této zemi skončila a někde v horizontu pěti až patnácti let bude režim vystřídán další diktaturou, možná totalitní, možná nikoli, nejpravděpodobněji novým satrapským státem politicky plně závislým na ruském imperiu.

Ve světle toho jsou veškeré úvahy o budoucnosti justice hypothetické: diktatura potřebuje jinou justici než demokratický stát, přičemž to, co v této zemi máme, má i nyní daleko blíž k justici totalitní než demokratické.

Přesto se můžeme, pro vlastní potěšení, pokusit v několika odstavcích nastínit představu toho, co by se mělo v justici změnit, aby sloužila občanům a nikoli primárně jen sobě samé.

Především by se musel zcela vyměnit její personál: podmínkou výkonu soudcovské funkce by bylo, že nový soudce doposud nikdy jako soudce, případně státní zástupce nepůsobil. To je sine qua non jakékoli změny k lepšímu.

Dále by bylo nutné radikálně snížit zatížení soudů agendou, civilní i trestní. Stát by měl soukromé dluhy uznávat, nikoli však – s určitými výjimkami, jako jsou dluhy na výživném – vymáhat: místo exekutorské mafie by měly nastoupit registry klientských informací, s tím, že kdokoli by měl v registru negativní záznam, musel by počítat s tím, že mu nikde nejen nepůjčí, ale ani na úvěr nedodají např. elektřinu nebo plyn: vše by musel hradit zálohově. Dluh by musel přestat být výhodnou komoditou a naopak by se stal důkazem selhání věřitele a jeho odhadu.

V oblasti trestního práva by většinu případů vyřešila možnost dohody o vině a trestu se státním zástupcem, kterou by soud pouze, nebyla-li by excesivní, schválil. Soudily by se tak pouze nejzávažnější (hrdelní) zločiny, a to bez výjimky před porotními soudy, a dále ty kausy, kde pachatel tvrdí, že obvinění je nedůvodné a může se obhájit, a proto na dohodu nepřistoupil.

Systém dokazování by měl být privatisován a jako použitelný důkaz by mělo platit místopřísežné prohlášení svědka, učiněné např. před notářem. Křížový výslech v současné podobě by měl být veden pouze ve zmíněných nejzávažnějších případech a tam, kde na něm strany trvají. Za křivou výpověď a křivé obvinění by měly hrozit přísné tresty, a ty by se měly ukládat, neměl by to být, tak jako nyní, papírový čert.

V oblasti legislativy vládne stav neomezené víry v regulaci, touha po právních předpisech vypracovaných do tak minuciosních detailů, že postačí předložit kausu subsumpčnímu mechanismu justice a ta jakékoli nepravosti zabrání. To je arci hluboký, koncepční omyl. Jak ukazuje vývoj korupce a jejích technik, zločinec bude vždy o krok, nebo spíš o dva kroky, před zákonem; efektivní je naopak relativně málo obsáhlý korpus psaného práva, jehož aplikace se dokáže přizpůsobovat potřebám jednak tím, že soudce bude moci rozhodovat s větší volností co do požadavku spravedlnosti, jednak precedenčním působením judikatury, která je závazná a není pro soudce jen možným vodítkem, které mohou a nemusejí respektovat – a když se vám to nelíbí, tak si podejte odvolání/dovolání/ústavní stížnost.

Co je vůbec nejdůležitější, bylo by potřeba změnit pohled lidí na stát. Ten je momentálně vnímán jako stále vlezlejší a obtížnější monstrum, které občana především špehuje a buseruje, a pod stále absurdnějšími záminkami omezuje jeho práva, místo aby ho chránilo. Stát není služebníkem, ale pánem, a to platí i pro justici, která by se musela stát symbolem hodnot, ze kterých stát vyrůstá a na kterých spočívá; takto řečeno to snad zní jako frase, ale je to velmi důležitá věc: když se zeptáte průměrného občana, co se mu vybaví při vyslovení slova soudce, stěží uslyšíte spravedlnost, slušnost a morálka. Naopak se dozvíte něco o rodinkaření, korupci, mocenské aroganci a zvůli, ne-li přímo o justiční mafii. Dokud se toto nezmění, nepohnou se věci v české justici k lepšímu, a jak poznamenána shora, na změnu už zřejmě ani nebude čas. Demokracie skončila, zapomeňte.

22 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3815

Být Němec a jít k českému soudu, to je jistá poukázka na neúspěch. Své by o tom mohl vyprávět jistý Rudolf Dreithaler, a v poslední době třeba Adrian Portmann (ten je sice Švýcar, leč to je u místních soudů pouze mírná, téměř bezvýznamná polehčující okolnost). Cizince totiž nenávidí český komunistický soudce bezmála stejně jako šlechtice nebo církevní hodnostáře.

Proto nemohli dopadnout jinak ani Wofgang Habermann a jeho rodina, kteří se před osmi lety podanou žalobou pokusili domoci náhrady za neoprávněné, rok trvající odpojení vody do jejich domku v Lubníku u Lanškrouna. Komunistická soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové Věra Adámková jim přiznala náhradu v poloviční výši, než kolik požadovali (cca 120 korun za každý den, kdy byli bez vody) a komunistický senát Romany Vostrejšové u Vrchního soudu v Praze žalobu zcela zamítl: o obojím jsme na tomto blogu psali.

Nyní se připojil Nejvyšší soud, který žalobcům vytkl, že v dovolání namítají pouhou vadu neústavnosti Vostrejšové rozsudku, což je málo – od posuzování takových banalit přece tento soud není! Habermannovi reagují ústavní stížností, ve které navrhují zrušení příslušné části OSŘ jako neústavní. Zda návrh uspěje, nevíme, faktem však je, že poslední dobou neděláme téměř nic jiného než sepisujeme ústavní stížnosti proti usnesením Nejvyššího soudu, která odmítají dovolání pro vadu nedostatečného vymezení důvodů jeho přípustnosti; trochu to arci začíná připomínat příslovečného starého profesora, který říkal: Na jedničku neumí nikdo, na dvojku umím já…

Odpověď na otázku, jak zdůvodnit přípustnost dovolání tak, aby to bylo pro soudce ze senátu 30 Cdo dostatečné, současná právní věda nezná.

Aktualisováno.

10 komentářů
Kategorie: Naše případy
Počet zobrazení: 3448

Zářijovou cenu našeho blogu Osel měsíce spojenou s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů si vybojoval organisovaný sbor jedinců, kteří vybírají rozhodnutí do sbírky Nejvyššího správního soudu, a to za judikát č. 3372, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 A 4/2014-148; celé znění judikátu je zde.

Jde v něm o postup při poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb. za náhradu. V této oblasti dokázal NSS napáchat dost škody sám, např. tím, že neumožňuje podat žalobu proti rozhodnutí odvolací instance o výši nákladů, ale žadatel musí vyčkat, až jeho žádost po 60 dnech povinný subjekt odloží, a žalovat toto rozhodnutí – je to nepraktické, nelogické a formalistické, rozumné by bylo umožnit žalovat přímo rozhodnutí o stížnosti.

Z nového judikátu byla do právní věty vybrána mj. tato formulace: Použití § 16 odst. 4 věty druhé citovaného zákona je proto v řízení o žalobě proti rozhodnutí o odložení žádosti podle § 17 citovaného zákona vyloučeno, soud nenařídí povinnému subjektu poskytnout požadovanou informaci, přestože shledá požadavek na úhradu nákladů nezákonným. Proč je to tak, se dozvíme z odůvodnění judikátu: městský soud se totiž domnívá, že i když žadatel vyměřené náklady uhradí, povinný subjekt se přesto může rozhodnout, že informace mu – minimálně zčásti – neposkytne. Zaplacené náklady se ovšem v takovém případě nevracejí.

To je arci něco tak obludně postkomunistického, že se tomu vůbec nechce věřit, a výběr takové [vhodné substantivum nechť si doplní každý dle naturelu] do sbírky je znevážením jí i Nejvyššího správního soudu jako takového.

Správný postup podle InfZ je přirozeně takový, že rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti, např. v rozsahu osobních údajů, se vydává současně s výzvou k úhradě nákladů. Žadatel může proti obojímu brojit stížností; když však náklady jednou uhradí, má na informace právo. Představa, že informace nejprve zaplatím, a pak se dozvím, že mi je příslušný úředník stejně neposkytne, se vymyká právní fantasii i tak otrlého uživatele místní justice, jakým je autor tohoto blogu.

K ceně blahopřejeme, budou slušet!

9 komentářů
Kategorie: Informační právo
Počet zobrazení: 3027