Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Zářijovou cenu našeho blogu Osel měsíce spojenou s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů si vybojoval organisovaný sbor jedinců, kteří vybírají rozhodnutí do sbírky Nejvyššího správního soudu, a to za judikát č. 3372, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 A 4/2014-148; celé znění judikátu je zde.

Jde v něm o postup při poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb. za náhradu. V této oblasti dokázal NSS napáchat dost škody sám, např. tím, že neumožňuje podat žalobu proti rozhodnutí odvolací instance o výši nákladů, ale žadatel musí vyčkat, až jeho žádost po 60 dnech povinný subjekt odloží, a žalovat toto rozhodnutí – je to nepraktické, nelogické a formalistické, rozumné by bylo umožnit žalovat přímo rozhodnutí o stížnosti.

Z nového judikátu byla do právní věty vybrána mj. tato formulace: Použití § 16 odst. 4 věty druhé citovaného zákona je proto v řízení o žalobě proti rozhodnutí o odložení žádosti podle § 17 citovaného zákona vyloučeno, soud nenařídí povinnému subjektu poskytnout požadovanou informaci, přestože shledá požadavek na úhradu nákladů nezákonným. Proč je to tak, se dozvíme z odůvodnění judikátu: městský soud se totiž domnívá, že i když žadatel vyměřené náklady uhradí, povinný subjekt se přesto může rozhodnout, že informace mu – minimálně zčásti – neposkytne. Zaplacené náklady se ovšem v takovém případě nevracejí.

To je arci něco tak obludně postkomunistického, že se tomu vůbec nechce věřit, a výběr takové [vhodné substantivum nechť si doplní každý dle naturelu] do sbírky je znevážením jí i Nejvyššího správního soudu jako takového.

Správný postup podle InfZ je přirozeně takový, že rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti, např. v rozsahu osobních údajů, se vydává současně s výzvou k úhradě nákladů. Žadatel může proti obojímu brojit stížností; když však náklady jednou uhradí, má na informace právo. Představa, že informace nejprve zaplatím, a pak se dozvím, že mi je příslušný úředník stejně neposkytne, se vymyká právní fantasii i tak otrlého uživatele místní justice, jakým je autor tohoto blogu.

K ceně blahopřejeme, budou slušet!

9 komentářů
Kategorie: Informační právo
Počet zobrazení: 3264

Národní centrála proti organisovanému zločinu slaví první úspěch: v neděli byl po návratu do České republiky dopaden a vzat do vazby Lukáš Borl, jenž je viněn z podílu na útocích na restauraci Řízkárna a na zapalování policejních automobilů, což měl činit pod hlavičkou Sítě revolučních buněk. Ta je zajímavá především tím, že podle všeho sdružovala buňku jedinou, počet jejíchž členů pravděpodobně nepřekročil jednoho – Borla. L. Borl je rovněž znám tím, že posprayoval zeď ruzyňské věznice, za což byl jako pomocník pravomocně odsouzen Igor Ševcov.

Samotné útoky na policejní auta a Řízkárnu ovšem blednou před tím, že Borl se měl dopustit rovněž zvlášť závažného zločinu podpory a propagace, za což mu nyní hrozí až deset let vězení (za zničení policejních aut by to byly tři roky). V čem měl tento hrozný čin spočívat, je arci nejasné, nelze vyloučit, že pachatel lepil nálepky, dával závadové lajky na Facebooku nebo dokonce něco sám na Internet napsal. I když je znalecký stav nyní oslaben nucenou absencí největšího odborníka v oblasti Ivo Svobody, nepochybujeme, že extremistova trestná činnost bude orgány činnými v trestním řízení rozkryta do nejmenších detailů, tedy do poslední schránky na psí exkrementy, tak jako u Patrika Vondráka a Michaely Rodové (jejichž stíhání, mimochodem, vstoupí za několik týdnů do osmého roku).

Centrálu tedy nečeká lehký úkol, ale nepochybujeme, že s pomocí znalců a případného spolupracujícího advokáta ex offo bude zločinec co nevidět, nejpozději za deset let po dopadení, i usvědčen.

25 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Fénix
Počet zobrazení: 4301

Vím, že pro vyšší čtenost bych měl svůj text nazvat nějak atraktivněji, třeba Soudce a panna, nebo aspoň v titulku použít jméno nějaké celebrity, ale néšť, jsme tu nekomerční bulvární extremistický blog a musíme se spokojit s nadpisem strohým a věcným.

Soudcem je míněn Kamil Kydalka, trestní soudce Městského soudu v Praze, který byl uznán kárně vinným z toho, že se v r. 2014 aktivně zapojil do předvolební kampaně v Mnichovicích, což je obec (místní by možná řekli městys, ne-li přímo město, ale tyto spory ponechme stranou) východně od Prahy.

Při tomto engagement K. Kydalka využil svého soudcovského úřadu dosti extensivním způsobem, odkázav na minulé rozhodnutí svého senátu v kause H-Systemu a kritiku Klausovy amnestie. Přesto, jak jsme přesvědčeni, se kárného provinění nedopustil a byť za ně nebyl potrestán nad rámec vyslovení viny, rozhodnutí je nesprávné.

Předešlemež, že státní moc je inherentně stižena vnitřním paradoxem, neboť má být zároveň navenek apolitická, a zároveň je její genese výsledkem demokratického politického provozu (omluvte nepěkný germanismus, rád užijí lepšího termínu, nicméně žádný takové mne v tuto chvíli nenapadá) a politická jsou i mnohá z rozhodnutí, která její orgány činí. Vycházíme z názoru, že na osoby, jež se státní služby účastní, lze – a je třeba – klást zvýšené nároky z hlediska způsobu, jakým mohou vykonávat vlastní politická práva i toho, jak se jejich vlastní názory odrazí v jejich rozhodování, nelze se arci domáhat toho, aby jim byla politická práva odňata zcela: tak jako soudce může volit, ba i kandidovat – přirozeně s určitými následky v případě, že by byl zvolen – může přiměřeným způsobem vyjadřovat své politické preference navenek.

Omezující podmínky nesmějí vycházet nad rámec toho, co stanoví čl. 44 a čl. 20 odst. 2 Listiny, tedy že soudcům lze zákonem zakázat právo nad podnikání a jinou hospodářskou činnost a právo zakládat politické strany a být jejich členy. Extensivní výklad, podle něhož by soudce nesměl své politické preference vůbec veřejně projevovat a vyjadřovat, máme za nepřípustný, neboť ústavodárce by takový zákaz musel formulovat explicitně.

Druhým aspektem je přiměřenost Kydalkova vyjádření sub specie povinnosti zachovávat důstojnost soudcovského úřadu. Ani tam neshledáváme pochybení: jakkoli je vyjádření sympathií jednoznačné a svou formulací poměrně kategorické, neobsahuje nic, co by se dalo z tohoto aspektu napadnout. Dovolává-li se Kydalka toho, jak jeho senát rozhodl v určité trestní kause, pak jde o informaci pravdivou a sdělenou nikoli excesivním způsobem, např. Postrach všech pražských zločinců Kydalka volí ODS, volte ji i vy!

Záležitost mnichovické volební kampaně by tak měla mít dopad toliko do případných konkrétních řízení a práva jejich stran na nestranný a nezávislý soud, kde si umíme představit udržitelnou argumentaci o Kydalkově podjatosti v některých kausách, arci spíše výjimečných.

Zda stejného názoru bude i Ústavní soud, uvidíme a uslyšíme v úterý 13. září; soudcem zpravodajem byla Kateřina Šimáčková.

1 komentář
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 3714

Nepřekvapivě odmítl Ústavní soud i další ústavní stížnost týkající se průtahů v řízení o mé správní žalobě, kde se od června loňského roku nic neděje. Soudci zpravodaji Jaromíru Jirsovi by patrně měli přidělit služební brýle, protože z odůvodnění je zřejmé, že není schopen přečíst si to, co jasně stojí v Listině základních práv a svobod, totiž že každý má právo na projednání své věci bez zbytečných průtahů, a subsumovat pod zbytečné průtahy více než roční nečinnost soudu nedokáže jen osoba s vážnou poruchou kognitivních funkcí, neboli, vyjádřeno jazykem méně kognitivně nadaného obyvatelstva (záměrně neříkám čtenářů, neboť mám za to, že takoví jedinci se mezi mým váženým čtenářstvem ani nevyskytují), blbec.

9 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3521

Jsa patrně posledním Čechem, který se ještě nevyjádřil k ústavní dimense bez nejmenších pochyb dosahující události, při níž v Brně vyhodili z hospody U proutníka (ne, opravuji, to jsem si popletl s mluvčí tamního hejtmanství) dva regionální levicové politiky, jednoho místního a druhého, jenž za tím účelem přicestoval z daleké Prahy, pochybení spěšně napravuji.

Jak jsme kdysi vzpomínali v souvislosti s Konservativní stranou, jíž jsem tehdy byl údem, o problematice veřejného fackování s politickým podtextem psal již Jaroslav Hašek v dějinách Strany mírného pokroku v mezích zákona, kde vzpomíná, jak se stranická delegace vypravila na schůzi partaje znepřátelené kamsi do Nuslí, a když tam Hašek dostal slovo a hned úvodem si postěžoval, že zatímco jeho předřečník byl přivítán halasným aplausem, před jeho vystoupením vládne ticho, dál už ho neposlouchali, celá delegace dostala společně a nerozdílně přes hubu a poté, vyhozena ze sálu, vzájemně se podpírajíc a ubezpečujíc, že morální vítězství je na její straně, odebrala se zpět na Vinohrady.

Dle dostupných zpráv v případě Matěje Hollana a Matěje Stropnického na facky nedošlo, ty se nad Starobrněnskou vznášely toliko jako virtuální hrozba v případě neuposlechnutí dobře míněné rady, consilii (urychleného) abeundi.

Jakkoli uznáváme, že zřejmě došlo k přestupku proti občanskému soužití, nemůžeme odhlédnout od skutečnosti, že vyhození z hospody je v našem kulturním milieu tradičním, starobylým institutem: koho nikdy nevyhodili z hospody, kdo se tam nikdy nepopral a kdo nebyl nikdy uhozen do hlavy židlí nebo jiným kusem hospodského nábytku, jako by ani nebyl Čechem. Proto odmítáme vykládat událost v jejím transcendentním přesahu do popření ústavně zaručeného práva na svobodu politického přesvědčení, spokojivše se s konstatací, že v hospodách platí obyčejové právo, ius tabernæ, jež je starší než to ústavní.

37 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3804