Být Němec a jít k českému soudu, to je jistá poukázka na neúspěch. Své by o tom mohl vyprávět jistý Rudolf Dreithaler, a v poslední době třeba Adrian Portmann (ten je sice Švýcar, leč to je u místních soudů pouze mírná, téměř bezvýznamná polehčující okolnost). Cizince totiž nenávidí český komunistický soudce bezmála stejně jako šlechtice nebo církevní hodnostáře.
Proto nemohli dopadnout jinak ani Wofgang Habermann a jeho rodina, kteří se před osmi lety podanou žalobou pokusili domoci náhrady za neoprávněné, rok trvající odpojení vody do jejich domku v Lubníku u Lanškrouna. Komunistická soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové Věra Adámková jim přiznala náhradu v poloviční výši, než kolik požadovali (cca 120 korun za každý den, kdy byli bez vody) a komunistický senát Romany Vostrejšové u Vrchního soudu v Praze žalobu zcela zamítl: o obojím jsme na tomto blogu psali.
Nyní se připojil Nejvyšší soud, který žalobcům vytkl, že v dovolání namítají pouhou
vadu neústavnosti Vostrejšové rozsudku, což je málo – od posuzování takových banalit přece tento soud není! Habermannovi reagují ústavní stížností, ve které navrhují zrušení příslušné části OSŘ jako neústavní. Zda návrh uspěje, nevíme, faktem však je, že poslední dobou neděláme téměř nic jiného než sepisujeme ústavní stížnosti proti usnesením Nejvyššího soudu, která odmítají dovolání pro vadu nedostatečného vymezení důvodů jeho přípustnosti; trochu to arci začíná připomínat příslovečného starého profesora, který říkal: Na jedničku neumí nikdo, na dvojku umím já…
Odpověď na otázku, jak zdůvodnit přípustnost dovolání tak, aby to bylo pro soudce ze senátu 30 Cdo dostatečné, současná právní věda nezná.
Aktualisováno.
Důležité upozornění!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Habermannovi podávají ústavní stížnost
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Naše případy
- Počet zobrazení: 3409
Komentáře
"Omylem" zaměnili žalobce za jeho insolvenčního správce, tou dobou navíc odvolaného pro podjatost, takže žalobce se o tom, že proběhlo nějaké dovolání protistrany, dozvěděl až úplnou náhodou asi měsíc po rozhodnutí. Na výslovný dotaz vydal NS usnesení, kde opravuje "zjevnou nesprávnost".
viz. 30 Cdo 1475/2015
Jediným důvodem nepodání ústavní stížnosti byla skutečnost, že by na meritorním rozhodnutí pravděpodobně nic nezměnila a i za aktuální procesní a časové situace začíná být poněkud nejisté, jestli se žalobce pravomocného rozhodnutí ve věci vůbec dožije.
mk
Ste Sta
"Představme si totiž případ, kdy existuje setrvalá a vnitřně jednotná judikatura NS k určité právní otázce, která je však zcela v rozporu s později judikovaným právním názorem ÚS. Podané dovolání by zcela v intencích gramatického znění o. s. ř. a dosavadní praxe NS mohl odmítnout jako nepřípustné a ÚS by se nedostal k přezkumu správnosti sporného právního názoru, protože jeho přezkum by se omezil toliko na posouzení správnosti procesního postupu NS, kterému by však zřejmě nemohl – čistě procesně vzato – nic podstatného vytknout."
Ve skutečnosti by dovolatel bez problému mohl důvod přípustnosti dovolání založit na tom, že dovolacím soudem řešena právní otázka má být posouzena jinak (protože má následovat ÚS). Dovolání by tak bylo bezvadné z hlediska § 241a odst. 2 o. s. ř. a Nejvyšší soud by je nemohl odmítnout pro vady, ale v nejhorším pro nepřípustnost. Jde ovšem o posouzení přípustnosti záležející na úvaze rozhodujícího orgánu (III. ÚS 772/13), takže možnost věcného přezkumu rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu zůstává Ústavnímu soudu zachována (pokud je stěžovatel napadl). Žádná neřešitelná procesní past nevzniká: nejde totiž o to, zda má ÚS možnost něco vytknout NS, ale zda má možnost odstranit neústavní rozhodnutí v té věci. A tu má.
JŠ
RSS kanál komentářů k tomuto článku