Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Pan K. z Pardubic byl příkladem muže, jehož by jako vzor mohla do svých předvolebních materiálů pojmout kterákoli pravicová strana: nespoléhal na stát, místo toho se pustil do podnikání a založil si malou, ale celkem slušně prosperující firmu. Ta nabízela v oboru pojišťovnictví zprostředkovatelské služby, které v té době nebyly běžně na trhu, a proto není divu, že se rozrůstala a nabírala po celé republice další a další spolupracovníky, pojistné makléře.

Až do osudného dne. Došlo ke sporu mezi panem K. a jednou z účastnic makléřských kursů, které pořádal, a protože přítelem této dámy byl policista, tedy v postkomunismu muž nad zákonem, nad osudem pana K. se začala stahovat mračna.

S panem K. a jeho společníkem bylo zahájeno trestní řízení, a i když každému muselo být od počátku jasné, že obvinění je nesmyslné, policejní objednávka způsobila, že soudy prvních dvou stupňů pana K. i jeho kolegu odsoudily. Spravedlnosti učinil zadost až Nejvyšší soud (psali jsme o tom krátce zde).

Po třech a půl letech měl tedy pan K. v ruce zprošťující rozsudek, ale protože stíhání bylo vedeno pro trestný čin podvodu, lze si snadno představit, co se stalo s jeho firmou. S trestně stíhaným podvodníkem nikdo rozumný a své cti (a peněz) dbalý nespolupracuje, a tak místo firmy s několikamilionovým obratem zbyly panu K. oči pro pláč. A dluhy, samozřejmě. Ty pan K. neměl z čeho splácet. V jeho domácnosti se tak začali střídat exekutoři jako svatí na orloji; když nebylo co odnést, vybrali aspoň úspory z prasátka jeho devítileté dcery.

Stát, jehož policie a soudy potíže pana K. způsobily, se ovšem k problému postavil čelem, a byl tak štědrý, že mu zaplatil část nákladů obhajoby, nějakých 40 tisíc. Nic víc. Platí přece, jak panu K. napsal jeden zvlášť škodolibý úředník ministerstva spravedlnosti, princip presumpce neviny a pokud s ním někdo nechtěl z důvodu jeho trestního stíhání spolupracovat, může ho žalovat!

Pan K. se brání u soudů, ale ty se rovněž tváří, že se jich problém netýká. Soudruh soudce Městského soudu v Praze Martin Valehrach projednává žalobu na ochranu osobnosti již víc než tři roky s takovou pílí, že zatím ani nerozhodl o osvobození od soudních poplatků, a Obvodní soud pro Prahu 2 stačil zatím žalobu zamítnout pro – zjevně nedůvodnou – námitku promlčení, kterou stát vznesl.

Pan K. a jeho rodina tak prozatím žije z ruky do úst a čeká, že se stane zázrak, a české soudy mu za nedůvodné trestní stíhání přiznají náhradu. Byl bych velmi rád, kdybych mohl říct, že v jeho konečný úspěch věřím, ale byl bych neupřímný. Mám stále silnější pocit, že v tomto státě se žije dobře jen ničemům, a je nejvyšší čas změnit ve Sněmovní nápis Salus rei publicae suprema lex esto na něco pertinentnějšího. Třeba Darebáci sobě.

15 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Příběh z Pardubic
Počet zobrazení: 8212

Extremismus je nutno potlačovat všemi prostředky a už v samotném zárodku, nebo nejraději ještě předtím, než se jeho risiko projeví.

Jak je patrné z přestupkového příkazu teplického magistrátu, i takové naprosto poklidné procesí Řádu ozubeného kola vytváří důvodnou obavu z hromadného narušení veřejného pořádku a když už se nenajde jiný paragraf, budeme účastníky pokutovat za to, že se maskovali. V čem takové jednání ohrožuje nebo porušuje zájem společnosti, aby se vůbec mohlo jednat o přestupek, a čím se procesí Řádu liší např. od karnevalového průvodu s maskami, nám nyní budou muset tepličtí úředníci vysvětlit.

A když už budou v tom vysvětlování, mohli by také doložit svou místní příslušnost, jelikož k domnělému přestupku došlo v Krupce a nikoli v Teplicích.
6 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Řád ozubeného kola
Počet zobrazení: 4378

Že jsem k odborným kvalitám Jana Kysely dlouhodobě velmi skeptický (resp. že jej pokládám za pitomce), není novinka. Další důkaz správnosti tohoto hodnocení přinesly Lidovky, kde se tento expert blýskl následujícím výrokem: Jsou mi bližší americké doktríny, které zkoumají nejen to, kdo co říká, ale také za jakých okolností to říká, v jakém kontextu. Když pronesete rasistický výrok doma u krbu, tak to má jiný význam než třeba před synagogou.

To je samozřejmě nesmysl. První dodatek americké ústavy garantuje svobodu projevu bez ohledu na kontext; ten se zkoumá jen v zemích, kde svobodu projevu neznají, jako např. v České republice.

12 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3247

Zjistit si informace v Národním archivu, v němž je deponována lístková kartotheka bývalých členů Komunistické strany Československa, není zcela bez risika. Jeden se při tom dopustí přestupku, ani neví jak.

Tentokrát jsem sice (doufám!) unikl, ale jen o vlásek; nepochybuji, že příště budu dopaden a moje nekalé archivnické rejdy neujdou spravedlivému potrestání.

13 komentářů
Nadřazená kategorie: Informační právo
Kategorie: Komunističtí soudci
Počet zobrazení: 4990

Pěkným obíčkem nás pod stromeček obdaroval Nejvyšší správní soud, který v rozsudku č. j. 2 As 45/2010-68 (soudce zpravodaj Radovan Havelec) rozebral otázku použitelnosti záznamů získaných z kamerového systému při dokazování v přestupkovém řízení.

Judikát nechává stranou systémy provozované veřejnou mocí – tam jsou pravidla jiná a víceméně vyřešená – a věnuje se situaci, kdy jde o systém provozovaný soukromým subjektem.

Prvním důležitým závěrem je, že z hlediska přípustnosti záznamu je irelevantní, zda kamerový systém byl řádně ohlášen jako zpracování dat u ÚOOÚ. Podle mínění NSS, stejně jako Ústavního soudu v citovaném usnesení IV. ÚS 2425/09, dojde registrací pouze ke splnění administrativní povinnosti, a zpracování osobních údajů může být i přes absenci registrace zákonné (a vice versa).

To je podle mého názoru poměrně závažný zásah do základních práv obviněného, a nejsem si jist, zda by tento přístup bylo možno obhájit na úrovni Ústavního soudu nebo ESLP. Povinnost zpracovávat osobní údaje pouze v souladu se ZOOÚ [výslovně v § 5 odst. 1 písm. c)] totiž znamená, že každá nahrávka získaná ze systému, který registrován není, tento zákon porušuje, bez ohledu na to, že kdyby správce o registraci byl požádal, byla by mu bývala udělena. Posuzovat registrovatelnost zpracování ex post factum je dosti sporné a domnívám se, že scestné.

K tomu přistupuje čl. 10 odst. 3 Listiny, podle něhož má každý právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. A zde NSS a ÚS takto dotčenou osobu nejen neochránily, ale připustily použití nelegitimně získané nahrávky ve správním řízení proti ní. Právní posice NSS se mi proto v tomto bodě jeví jako slabá a obtížně hájitelná.

Dále se rozsudek věnuje otázce, kdy je přípustné použít v přestupkovém řízení záznam získaný v rozporu se zákonem, a dospívá k závěru, že v těchto situacích je nutno aplikovat test proporcionality. To je podle mého soudu přešlap, krok špatným směrem: nezákonně získané důkazy nelze v trestním řízení, a tedy ani v řízení přestupkovém, proti obviněnému vůbec použít. Jedinou možností je dovodit, že důkaz byl získán způsobem zákonným, přičemž je k disposici několik cest, jak toho u sporné nahrávky dosáhnout: 1. pořízení nahrávky nemusí vůbec představovat zásah do soukromí, jak bylo judikováno např. u obchodního jednání; 2. právo na ochranu osobnosti je soukromé a ochrana jeho výkonu může být odepřena, příčí-li se dobrým mravům (situace může být dost složitá, v každém případě nevím o případu, že by tento argument byl někdy s úspěchem uplatněn – náš plzeňský případ skončil bohužel smrtí žalobkyně); 3. zásah lze ospravedlnit na základě testu proporcionality, a proto není protiprávní (argument nutnou obranou nebo krajní nouzí; zde však bude záležet na druhu přestupku, a identický kamerový systém může produkovat přípustné důkazy prokazující vloupání do objektu a nepřípustné usvědčující pachatele z nesprávného parkování); 4. v některých případech lze důkaz rozdělit na intrusivní a neintrusivní část, a dokazovat např. jen polohu nebo pohyb vozidla, s rozostřeným obličejem řidiče.

Je jistě dobře, že se Nejvyšší správní soud snaží hledat odpovědi na aktuální otázky praxe, byť v tomto případě, myslím si, nebyl použitý přístup zcela šťastný.

4 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4184