Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jan Šinágl

Jan Šinágl smí opět a) tvrdit a spekulovat, že mezi Mgr. Janou Gavlasovou a (manželem Heleny Vondráčkové) Martinem Michalem probíhala či probíhá milostná či sexuální korespondence a zveřejňovat texty či jejich části, které jsou takto označovány či charakterisovány, ať už svým názvem či svým obsahem, b) tvrdit a spekulovat, že Martin Michal vedl milostnou či sexuální korespondenci s více ženami a jednou z těchto žen je také Bc. Petra Kubíková, a zveřejňovat texty či jejich části, které jsou takto označovány či charakterisovány, ať už svým názvem či svým obsahem, c) tvrdit a spekulovat, že Martin Michal je otcem nezletilého dítěte Mgr. Jany Gavlasové, a zasahovat do soukromého a rodinného života Mgr. Jany Gavlasové zveřejňováním tvrzení či spekulací o jejím soukromém životě a rodině, a d) tvrdit a spekulovat, že Martin Michal podvádí Helenu Vondráčkovou s jinými ženami, a spekulovat o jejich totožnosti.

To vše díky dnes vyhlášenému nálezu Ústavního soudu, který vyhověl jeho ústavní stížnosti, o níž jsme na tomto blogu již psali, a zrušil jako neústavní usnesení Krajského soudu v Praze, které to J. Šináglovi dočasně zakazovalo.

Jen nevím, co si s takovou mírou svobody J. Šinágl počne, a také, zda v této zemi existuje s výjimkou čtyř neúspěšných žalobců vůbec ještě někdo, koho by výňatky z milostných e-mailů mezi Michalem a Gavlasovou nebo Michalem a Kubíkovou zajímaly (ony si představuji např. takto: Milá Janičko, velice po tobě toužím, ta stará ochechule odjela na víkend na Slapy – vezmi malého/malou a přijeďte za mnou do Řitky, prosím!). Ale třeba se mýlím a mí vážení čtenáři spekulace o totožnosti žen, s nimiž Michal svou o dvanáct let starší životní partnerku podváděl nebo podvádí, přímo hltají.
V pondělí 12. září Ústavní soud veřejně vyhlásí nález ve sporu Jana Šinágla s Helenou Vondráčkovou, všemi uznávaným národním pokladem a zpěvačkou, jejíž věhlas překročil hranice domovské Řitky, ba možná i širšího Pořitska, a zasahuje snad i do oblasti jižních částí Jíloviště, arci nikoli díky jejímu zpěvu, nýbrž v důsledku četných žalob a dalších podání a udání, jimiž řečená po uměleckém odkvětu a odchodu jí nakloněného politického režimu nyní zásobuje soudy a další státní orgány.

Tyto žaloby bývají pravidelně neúspěšné, což arci malovanému džbánku nebrání nechávat je svou advokátkou Janou Gavlasovou ve velkém zpracovávat a uplatňovat, v naději, že některá z nich snad přece jen může padnout na úrodnou půdu – jednou to už ksakru musí vyjít, ne? Stalo se tak v případě jejího sporu s J. Šináglem. S ním středočeská pěnice prohrála, zatím v I. stupni, spor o ochranu osobnosti u Krajského soudu v Praze, a proto, po svém zvyku, ihned se svým teamem podala žalobu další, u Okresního soudu v Berouně, obohacenou tentokrát i o návrh na nařízení předběžného opatření. Tento návrh okresní soud zamítl, avšak nadřízený Krajský soud v Praze, z důvodů, které jistě ani trochu nesouvisejí s předlistopadovým členstvím soudkyně Blaženy Škopkové v KSČ, usnesení změnil a J. Šináglovi nařídil, aby se naříkaných výroků zdržel.

Aby se řízení zbytečně nekomplikovalo, krajský soud nedal žalovanému možnost k věci se vyjádřit, a protože to je postup, který Ústavní soud již dávno obecným soudům zakázal, nezbylo J. Šináglovi než reagovat ústavní stížností.

Soudcem zpravodajem byl Vojtěch Šimíček a i když není jisté, že po vyhlášení nálezu H. Vondráčková zazpívá a obdaří své příznivce autogramy, dokonce ani zda se vůbec osobně dostaví, účast přislíbil ústavní stěžovatel, jehož zpěv shora jmenovanou sice možná plně nenahradí, avšak je jisto, že se neuskuteční s použitím playbacku, jak je u pěnice na veřejných vystoupeních v posledních letech pravidlem.
Ministerstvo průmyslu a obchodu musí do patnácti dnů sdělit Janu Šináglovi informace o odměnách vyplacených svým vedoucím zaměstnancům; o případu jsme referovali zde. Osmý senát Městského soudu v Praze ve složení Slavomír Novák, Hana Pipková a Marcela Rousková zcela vyhověl podané žalobě, rozhodnutí zrušil a ministerstvu nařídil informace žadateli poskytnout.

Chválíme rychlost rozhodnutí – žalobcova replika byla podána v polovině července – i to, že včera vydaný rozsudek byl ještě téhož dne rozeslán; chybné je pouze stanovení nákladů řízení, neboť i sepsání repliky, v rozsahu čtyř stran, reagující na argumentaci žalovaného v jeho vyjádření je hlavním úkonem právní služby. Ale jinak jsme spokojeni, tak nějak by mělo správní soudnictví vypadat: jen tak dál!

Kdo je Lenka Vrchlavská, čtenáři mého blogu asi vědí: tato kultivovaná, vzdělaná dáma, občanským povoláním učitelka mateřské školy, zpracovala s využitím nejrelevantnějších historiografických pramenů, včítaje v to Drdův Vyšší princip, znalecký posudek, v němž v Janu Šináglovi odhalila popírače nacistických zločinů.

Když arci ona dáma v r. 1991 o zápis do seznamu znalců žádala, byla ve svém znaleckém rozletu o poznání skromnější: oceňovat církevní paramenta je jistě zajímavý zdroj příjmu, ale řekl bych, že usvědčovat na politickou objednávku exponenty revanšistických kruhů a jiné nebezpečné extremisty bude business o dost lukrativnější.

Soudkyni Okresního soudu v Berouně Marcelu Součkovou jsme poznali jako dámu nevysoké inteligence a pohříchu nedostatečné představivosti, za což jsme jí udělili titul Osel měsíce listopadu 2011. Nyní má velkou šanci na double: dnes vyhlášeným rozsudkem žalobu zamítla a vysvětlila, že neoprávněně nařízená exekuce (resp. soudní výkon rozhodnutí) není odškodnění vyžadujícím zásahem do osobnostního práva povinného, ale je to jakási provozní nehoda, nedopatření, které nestojí za řeč. To, že měl povinný mj. několik měsíců zablokované bankovní konto, lze přejít mávnutím ruky. Zmýlená neplatí, i mistr tesař se utne, jedeme dál!

Aktualisováno.
Zvukový záznam (bohužel nepříliš kvalitní). Odůvodnění rozsudku je k pláči: Soudkyně vysvětlila, že banka nevede žádný interní seznam dlužníků – sama to přece soudu napsala! – a zásah do práv žalobce spočívající v půl roku probíhající neoprávněné exekuci je naprosto minimální. Existenci dlužnických registrů, které banky o svých klientech vedou a sdílejí, často skrytě před zraky příslušných orgánů (ÚOOU), kam se žalobce dostal a kde je pravděpodobně dodnes evidován, se žaloba pokoušela prokázat předložením příslušných rozhodnutí ÚOOÚ, avšak tento důkaz byl zamítnut: netýká se přece žalobce, ale úplně jiných osob!

Tragický výkon soudkyně Součkové, jak jsme slíbili, oceňujeme cenou Osel měsíce a blahopřejeme s konstatací, že dokud budou u českých soudů rozhodovat takové – s prominutím – pitomé nány, jako je ona, nezbývá než závidět pokročilejším africkým zemím jejich výbornou justici.