Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jan Šinágl

V souvislosti s případem trestního stíhání Jana Šinágla pro zpochybňování nacistického genocidia neuškodí stručně si vysvětlit, jak tento termín vznikl a co ve skutečnosti znamená.

Genocidium (alternativně též genocida) je novotvar, prvně použitý v r. 1943 polským židovským právníkem Raphaelem Lemkinem (1900–1959). Závazně definován byl tento pojem v čl. 2 Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia z 9. 12. 1948:

V této Úmluvě se genocidiem rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, ethnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:
  • usmrcení příslušníků takové skupiny;
  • způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;
  • úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fysické zničení;
  • opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;
  • násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.

Z této definice, která je uznávána a užívána dodnes, vyplývá, že zločin genocidia má dvě složky, subjektivní a objektivní, které musejí být splněny kumulativně: 1. musí být dán úmysl danou skupinu zničit (a to případně jen částečně); a 2. dosažení tohoto cíle musí být sledováno některým z vyjmenovaných způsobů.

Není proto nezbytné, jak se laici často domnívají, aby byl útok veden na všechny příslušníky této skupiny, a není třeba, aby k eliminaci docházelo přímým usmrcením, ale postačí např. i to, jsou-li tyto osoby uvedeny do nesnesitelných životních podmínek např. ve věznicích nebo v internačních táborech.

V průběhu 2. světové války proběhla na území Protektorátu dvě genocidia, a to holokaust (šoa) a vyhlazení českých Cikánů. Po válce bylo uskutečněno genocidium třetí, jehož obětí se stali občané německé národnosti.

Není pravda, že by se nacisté dopustili genocidia na Češích. Některé jejich plány bezesporu formu genocidia měly (viz např. Heydrichův projev ze 2. 10. 1941), avšak ty nebyly nikdy realisovány.

Teror, který se rozpoutal v době tzv. heydrichiády, by mohl definici genocidia naplnit, nicméně celkový počet jeho obětí, který činil, i kdybychom vyšli z nejvyšších a patrně několikanásobně nadsazených odhadů, max. cca 15 tisíc osob, představuje pouze 2 promile Čechů žijících v Protektorátu, a to pro genocidium nestačí, kromě toho účelem bylo zastrašit a pomstít se, nikoli český národ zlikvidovat. Jde tedy o válečný zločin, brutální a naprosto neospravedlnitelnou represálii vůči civilnímu obyvatelstvu, ale ne o genocidium.

Jinak je tomu u poválečných událostí. Úmysl dosáhnout fysické eliminace německé menšiny vyplývá z četných projevů představitelů státní moci; stačí přípomenout Beneše a jeho vylikvidování, anebo projev generála Sergeje Ingra, člena exilové vlády: Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnout po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce.

Rovněž počet obětí vyhnání je neporovnatelně větší. I když nemusíme věřit sudetskými Němci proklamovanému číslu 270 tisíc obětí, odsun za sebou v každém případě zanechal desetitisíce mrtvých. Někteří byli zastřeleni revolučními gardami, někteří zahynuli v internačních táborech, jako byl ten na pražském Hagiboru, další zemřeli při pochodech smrti.

Stalo se tak v době míru, na civilním obyvatelstvu a na základě presumpce kolektivní viny. Tato krev ulpívá dodnes na českých rukou.

Aktualisováno.

Jan Šinágl odmítl své obvinění z přečinu popírání genocidia a proti usnesení podal ostře formulovanou stížnost.

Kdyby mi to někdo ještě včera řekl, považoval bych ho za paranoidního hlupáka. Ano, tak špatný mám odhad:

Janu Šináglovi, členu předsednictva Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, bylo sděleno obvinění pro přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 TrZ, jehož se měl dopustit publikací dvou článků: jednak citací z mého textu o Heydrichovi, jednak zmínkou, že existuje nepoměr mezi zdůrazňováním počtu obětí lidické tragedie a poválečného genocidia provedeného na sudetoněmeckém obyvatelstvu.

Komentovat usnesení nebudu, vychutnejte si jeho nuance sami, pouze poznamenám, že mně osobně při jeho četbě vstávaly vlasy hrůzou.

Aktualisováno.
K thematu též článek Tomáše Sobka na Jiném právu.

Na rozdíl od hořovického úřednictva, jež je přesvědčeno o opaku, rozhodl Krajský úřad Středočeského kraje ve prospěch Jana Šinágla: zveřejnění rodného čísla prominentní zpěvačky komunistického režimu není přestupkem, protože jeho skutková podstata nebyla naplněna po materiální stránce. No sláva…

Pokud jde o názor odvolacího orgánu, že rozhodnutí se oznamuje pouze obviněnému a nikoli jeho zmocněnci (tj. mně), protože v plné moci není obsaženo zmocnění k přebírání písemností, občas přemýšlím, zda bych neměl úředníkům zasílat k prohloubení základní čtenářské průpravy slabikář v dárkovém provedení (v daném případě doporučuji aplikaci na § 34 odst. 2 SprŘ).

Ostatně stejně jako zpěvačka sama… Zveřejnění zpěvaččina rodného čísla je proto přestupkem, který se trestá pokutou 8 tisíc korun. Právě to vyplývá z rozhodnutí hořovické přestupkové komise, které bylo dnes doručeno.

Vyčerpat si Osla měsíce už nyní, když duben je ještě mladý? To by nebylo moudré – v Hořovicích měli protentokrát štěstí.

Aktualisováno.
Odvolání. Ano, uznávám, je to docela ostré, ale to vnímám jako kompensaci za neudělení Osla měsíce.