Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jan Šinágl

My jsme ti nadšení blázni… (video)


O případu samotném jsme referovali průběžně, takže na úvod jen stručně: Poté, co někdejší předseda KSČM Miroslav Grebeníček prohrál s Janem Šináglem spor o primitiva, napsal další komunista, František Vybíral, článek do Haló novin, ve kterém se negativní důsledky pro svého expředsedu pokouší, jak se moderně říká, odspinovat. Protože při tom zopakoval původní difamaci a navíc ocitoval hrubě nepřesně rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, podal J. Šinágl na vydavatele onoho pozoruhodného listu další osobnostní žalobu.

Ta arci neuspěla. Jaké však bylo překvapení, když vloni v lednu otevřelo ministerstvo spravedlnosti Pandořinu skříňku hanby české justice a zveřejnilo seznamy komunistických soudců, a na něm se objevila jména jak soudkyně Jaroslavy Lobotkové, která rozhodovala v I. stupni, tak i všech tří členů odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze: spor mezi antikomunistickým aktivistou a předsedou marxistické strany tak rozhodovali čtyři bývalí komunisté!

Následovala žaloba pro zmatečnost, která byla u Městského soudu v Praze přidělena samosoudci Pavlu Slavíčkovi, jenž byl – další překvapení – rovněž členem této strany. Komunisté tak měli rozhodovat nejen o sporu samotném, ale i o tom, zda jsou schopni o něm nestranně rozhodnout.

Po roce a půl nyní dorazilo usnesení vrchního soudu, a nastojte, jsou: členství v KSČ není na překážku rozhodování nejen ve sporu tohoto druhu, ale komunistický soudce je mentální superman, schopný oprostit se od svého biasu i v otázce, zda tento bias může vůbec existovat, resp. být pociťován jako fakt objektivně zpochybňující domněnku nepodjatosti soudce. Takže absurdita a zvůle v kvadrátu.

Opravdu se ještě někdo diví, že podle průzkumů veřejného mínění má český soudce nižší prestiž než uklízečka, popelář a dokonce snad i poslanec?

Ač se to ještě před krátkým časem zdálo naprosto šílené, případ údajného popírače nacistického genocidia Jana Šinágla se pravděpodobně ještě do konce roku dostane k soudu. Pokyn berounského OSZ policii hovoří jasně: dokončit vyšetřování a spis s návrhem na podání obžaloby předložit státnímu zástupci. Pro jakékoli pochybnosti o vině obviněného není místo: ještě zpracovat druhý znalecký posudek, tentokrát z oboru politologie, a navrhnout obžalobu.

Že nevíte nic ani o prvním znaleckém posudku? To obviněný také ne, v politických procesech přirozeně ustanovení § 105 odst. 3 TrŘ neplatí a opatření o přibrání znalce se obviněnému nedoručuje – aby neměl zbytečné námitky. Ale nebojte se, o znalecký posudek nepřijdete.

Zpracovala ho pro policii, opět na výslovný pokyn OSZ, manželka kladenského radního za ČSSD Lenka Vrchlavská, ve veřejnou známost vstoupivší zejména díky sporu s rodiči dětí, kteří nechtěli, aby jí poté, co ji pro neschopnost propustili z místa ředitelky základní školy ve Veltrusech, připadla jako politická trafika jedna z kladenských školek.

Dílo je to nepříliš obsáhlé, avšak rozhodně zdařilé a osobnosti autorčiny plně hodné: doporučuji zejména závěrečnou pasáž, z níž se dozvíme nejen přesný počet českých obětí, ale i to, že zpochybňování thesí Postupimské konference je trestným činem.

Jménem Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku policii za tento skvost děkuji. Necháme ho přeložit do němčiny a budeme rozšiřovat do zahraničí, aby měl každý možnost seznámit se s tím, jak jsou v České republice pošlapávána lidská práva a jak málo země od r. 1989 v otázce vyrovnání se s vlastní minulostí a vyhnáním sudetských Němců pokročila.
Královské město Beroun, resp. to, co z něj zbylo po nájezdu komunistických bagro-urbanistů a postkomunistických rychlopodnikatelů, mám velmi rád, a po Brně, Liberci a Karlových Varech je to patrně nejčastější cíl mých cest po českém venkově. Vyrazil jsem i dnes, s cílem navštívit tamní útvar SKPV Policie České republiky a podat výpověď ve věci v pořadí už cca třístého padesátého druhého trestního oznámení Martina Michala a Heleny Vondráčkové na Jana Šinágla.

Předmětem šetření, rozuměl-li jsem tomu dobře, mělo být, že tento vystavil na svém webu výpis z katastru nemovitostí týkající se Michalova majetku, čímž se měl dopustit přečinu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle (patrně) § 180 odst. 3 písm. b) TrZ.

Nejprve jsem vyslýchající policistku, velmi sympathickou, stručně poučil o svých právech, a dotázal se jí, zda mám vypovídat v postavení podezřelého nebo svědka. To u ní vyvolalo zjevné vzedmutí mozkové aktivity, načež odpověděla, že to mi prozradí až po výslechu. Ten jsem tedy odmítl, a jelikož jsem, aspoň prozatím, nebyl obviněn, mám za to, že jsem tak učinil jako svědek.

Jak říkám, velmi příjemný způsob, jak strávit odpoledne, zejména s ohledem na to, že veřejnější než výpis z katastru nemovitostí je už snad jen Sbírka zákonů. Promiňte poněkud hrubší výrazivo, ale toho blba z OSZ v Berouně, který tohle dozoruje, bych tedy chtěl poznat osobně!

Nechcete dopadnout jako Jan Šinágl? Chcete se dozvědět, jak o heydrichiádě správně (a bezpečně) mluvit a psát? Pak si nenechte ujít příležitost ve čtvrtek 18. října, kdy Ústav pro studium totalitních režimů, pilíř českého chauvinismu, pořádá na toto thema nalejvárnu za účasti samotného guru české dějepravy Jaroslava Čvančary.

Na rozdíl od předchozího symposia o válečném roce 1942, na něž, jak víme, mohli jen ÚSTRem prověření odborníci (a v žádném případě se tam nesmělo hovořit o pamětnici Kropáčkové), tato přednáška bude zaměřena praktičtěji: v podstatě to bude rychlokurs o tom, co si můžete v demokratické České republice o heydrichiádě svobodně myslet, abyste se nedostali do potíží s Policií ČR, BIS, ÚSTRem a dalšími na čistotu vašich myšlenek dohlížejících institucí.

Pravda se ten den bude v ÚSTRu krčit v koutě a pokud jde o svobodu, ta tam byla viděna naposledy snad kdysi v době prvního ředitele.

A pokud jde o státního historika Čvančaru, musím dát dodatečně zapravdu jednomu svému příteli, s nímž jsem před několika lety vedl delší rozpravu na thema skautingu. Já jsem toto hnutí hájil a poukazoval na positivní hodnoty, které mladým lidem vštěpuje, zatímco on tvrdil, že pro skauta je základní hodnotou disciplina a skauting je v podstatě hnutím militaristickým.

Čvančarův případ, myslím, ilustruje, že jsem tehdy neměl pravdu já a měl ji on: z člověka, který sám pod totalitním režimem trpěl, se stal v důsledku skautské výchovy poslušný vykonavatel bezpráví, schopný posílat druhé pro nesprávné – rozuměj: odlišné – názory před soud a klidně i do vězení. Domnívám se, že lidmi jako Čvančara lze jedině pohrdat.

Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze Petr Bláha tímto usnesením zamítl stížnost Jana Šinágla proti zahájení jeho trestního stíhání pro popírání nacistických zločinů. Žádné zvláštní výkony v oboru právní argumentace ale v usnesení nehledejte, odůvodnění (či spíše parodie na ně) je výronem čiré prokurátorské tuposti: stížní body zčásti nepochopeny, zčásti pominuty, trestní stíhání je oprávněné, protože je oprávněné.

Aktualisováno.
Velmi pertinentně se k případu vyjádřil v Revolver Revue Adam Drda.