Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jan Šinágl

Královské město Beroun, resp. to, co z něj zbylo po nájezdu komunistických bagro-urbanistů a postkomunistických rychlopodnikatelů, mám velmi rád, a po Brně, Liberci a Karlových Varech je to patrně nejčastější cíl mých cest po českém venkově. Vyrazil jsem i dnes, s cílem navštívit tamní útvar SKPV Policie České republiky a podat výpověď ve věci v pořadí už cca třístého padesátého druhého trestního oznámení Martina Michala a Heleny Vondráčkové na Jana Šinágla.

Předmětem šetření, rozuměl-li jsem tomu dobře, mělo být, že tento vystavil na svém webu výpis z katastru nemovitostí týkající se Michalova majetku, čímž se měl dopustit přečinu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle (patrně) § 180 odst. 3 písm. b) TrZ.

Nejprve jsem vyslýchající policistku, velmi sympathickou, stručně poučil o svých právech, a dotázal se jí, zda mám vypovídat v postavení podezřelého nebo svědka. To u ní vyvolalo zjevné vzedmutí mozkové aktivity, načež odpověděla, že to mi prozradí až po výslechu. Ten jsem tedy odmítl, a jelikož jsem, aspoň prozatím, nebyl obviněn, mám za to, že jsem tak učinil jako svědek.

Jak říkám, velmi příjemný způsob, jak strávit odpoledne, zejména s ohledem na to, že veřejnější než výpis z katastru nemovitostí je už snad jen Sbírka zákonů. Promiňte poněkud hrubší výrazivo, ale toho blba z OSZ v Berouně, který tohle dozoruje, bych tedy chtěl poznat osobně!

Nechcete dopadnout jako Jan Šinágl? Chcete se dozvědět, jak o heydrichiádě správně (a bezpečně) mluvit a psát? Pak si nenechte ujít příležitost ve čtvrtek 18. října, kdy Ústav pro studium totalitních režimů, pilíř českého chauvinismu, pořádá na toto thema nalejvárnu za účasti samotného guru české dějepravy Jaroslava Čvančary.

Na rozdíl od předchozího symposia o válečném roce 1942, na něž, jak víme, mohli jen ÚSTRem prověření odborníci (a v žádném případě se tam nesmělo hovořit o pamětnici Kropáčkové), tato přednáška bude zaměřena praktičtěji: v podstatě to bude rychlokurs o tom, co si můžete v demokratické České republice o heydrichiádě svobodně myslet, abyste se nedostali do potíží s Policií ČR, BIS, ÚSTRem a dalšími na čistotu vašich myšlenek dohlížejících institucí.

Pravda se ten den bude v ÚSTRu krčit v koutě a pokud jde o svobodu, ta tam byla viděna naposledy snad kdysi v době prvního ředitele.

A pokud jde o státního historika Čvančaru, musím dát dodatečně zapravdu jednomu svému příteli, s nímž jsem před několika lety vedl delší rozpravu na thema skautingu. Já jsem toto hnutí hájil a poukazoval na positivní hodnoty, které mladým lidem vštěpuje, zatímco on tvrdil, že pro skauta je základní hodnotou disciplina a skauting je v podstatě hnutím militaristickým.

Čvančarův případ, myslím, ilustruje, že jsem tehdy neměl pravdu já a měl ji on: z člověka, který sám pod totalitním režimem trpěl, se stal v důsledku skautské výchovy poslušný vykonavatel bezpráví, schopný posílat druhé pro nesprávné – rozuměj: odlišné – názory před soud a klidně i do vězení. Domnívám se, že lidmi jako Čvančara lze jedině pohrdat.

Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze Petr Bláha tímto usnesením zamítl stížnost Jana Šinágla proti zahájení jeho trestního stíhání pro popírání nacistických zločinů. Žádné zvláštní výkony v oboru právní argumentace ale v usnesení nehledejte, odůvodnění (či spíše parodie na ně) je výronem čiré prokurátorské tuposti: stížní body zčásti nepochopeny, zčásti pominuty, trestní stíhání je oprávněné, protože je oprávněné.

Aktualisováno.
Velmi pertinentně se k případu vyjádřil v Revolver Revue Adam Drda.
Týdeník Respekt zveřejnil zatím nejobsáhlejší materiál týkající se případu popírače Jana Šinágla, článek Silvie Lauder nazvaný Zlehčil naše utrpení (článek je přístupný pro předplatitele, jednorázově za 15 Kč).

Text článku vyžaduje několik faktických korekcí:
  1. Článek o Heydrichovi Šinágl nenapsal, pouze – ve zkrácené podobě – převzal. Jeho autorem jsem já. Je mi hloupé žárlivě se domáhat svého stíhání a připadám si jako onen propuštěný vrah ve filmu Lidice, který jde na kladenské gestapo a (marně) se dožaduje, aby ho zastřelili, protože je z Lidic, ale takhle se musím cítit jako protekční dítě režimu a ze svého nestíhání mám velmi špatný pocit. Prosím, stíhejte mě, ne Šinágla, to já jsem problémový článek napsal!

  2. V článku se nepíše nic o tom, že by za heydrichiády zemřelo méně lidí než v 50. letech, pouze že teror za Heydrichova působení v úřadě se nedá srovnávat s komunistickým terorem ve stalinském období. A to je pravda, za heydrichiády byl teror směřován proti lidem, kteří buď proti režimu otevřeně bojovali, nebo kteří porušovali předpisy upravující válečné hospodářství. V 50. letech byl teror všeobecný, komunisté zcela rozvrátili dosavadní společnost a části svých občanů vyhlásili občanskou válku, již nazývali třídním bojem a k jejímuž vedení využívali aparát státu, který si podmanili. Násilí proti tzv. buržoasii, kulakům nebo proti katholickému kleru je intensitou s Heydrichovými represemi zcela srovnatelné, a rozsahem je několikanásobně předčí.

  3. Co mne skutečně nadzvedlo ze židle, je vyjádření Vojtěcha Šimíčka, že před úvahou nad kriminalizací podobného projevu by mělo být bráno v potaz, že tu máme ústavou chráněnou svobodu projevu. Nebyl to V. Šimíček, kdo represi odlišného názoru posvětil svým rozsudkem Dělnická strana II? Právě on má teď nejmenší právo pokrytecky se dovolávat té svobody, kterou sám aktivně pomohl pošlapat!

  4. Roman Skružný nebyl pravomocně odsouzen, za svou nahrávku Pravda o lži (dosud je ke slyšení např. zde; příležitostně si ji rozebereme podrobněji) tehdy dostal u soudu I. stupně tříletý nepodmíněný trest, avšak ještě před rozhodnutím odvolacího soudu v r. 2004 zemřel.

  5. Značně přehnané je i tvrzení, že vězení nemine Vladimíra Stworu; jeho trest je podmíněný a protože Stwora mezitím začal s českými státními orgány spolupracovat (a např. udal policii dva své diskutéry – čímž se, mimochodem, u řady svých dosavadních příznivců trvale diskreditoval), je téměř vyloučeno, že by trest někdy vykonal.
Potíž není v tom, co znamená zákaz zpochybňování (s právním výkladem tohoto pojmu není zásadních potíží, jak vyložil i Nejvyšší soud ve Stworově kause), ale jak se vyhnout problému úřední fixace dějin, určení referenčních, diskusi vylučujících a silou samotného práva pravdivých tvrzení, vůči nimž se bude popírání poměřovat.

Adrian von Arburg v článku připouští, že čistě číselně mám pravdu. To ale znamená, že represe se může vztahovat nejen na nepravdivá tvrzení typu celý holokaust je hoax, židovský oportunistický výmysl, ale i na tvrzení, která jsou pravdivá, jen se nám jaksi nehodí do krámu, protože, Arburgovými slovy, nepomáhají uklidnit debatu.

Nedivím se příliš pracovníkům ÚSTRu, že se ke Čvančarovu propagandistickému dílku nehlásí a odvolávají se na svého ředitele Hermana, který se pod ně podepsal, ani že se mimo dosah civilisace odebrali detektiv Klika a státní zástupce Šebek, naopak překvapen jsem z totalitním myšlením zavánějícího, kategorického soudu Tomáše Sobka, renomovaného ústavního právníka, že kriminalisace schvalovačů je správná.

Nesvoboda je svou podstatou rozpínavá. Kdykoli jí dáváme průchod, tak jako v případě rozsudku o rozpuštění Dělnické strany, říkáme si, že se tak děje s ohledem na zvláštní, jedinečné okolnosti, že Skružný je opravdu nebezpečný neonacistický demagog a Vandas tak protivný chlap, že mu prostě nemůžeme vyhovět a vládní návrh zamítnout. Jenomže každá taková indulgence, úlitba vlastní pohodlnosti, zúží prostor svobody a rozšíří doménu represe, a příště budeme stát před precedentem, který jsme vytvořili a který nepřátelé svobody jistojistě využijí ve svůj prospěch.

Před 10 lety se tento boj vedl o Skružného, nyní se vede o Šinágla – jste si tak jisti, milí mí čtenáři, notabilně pánové Sobku a Šimíčku, že za dalších 10 let nebudete stát pro své názory před soudem vy?
Dnes, po velkých průtazích, byly Janu Šináglovi poskytnuty dokumenty z jeho trestního spisu.

Ukázalo se, že ředitel kanceláře ÚSTRu Pavel Žáček nejprve nechtěl odborné vyjádření zpracovat, avšak když policie nedala jinak, pověřil tímto delikátním úkolem Jaroslava Čvančaru, známého trampa, hudebníka, publicistu a amatérského nadšence pro dějiny druhé světové války. Výsledek je samozřejmě naprostá tragedie.

Dále tu máme jedno z četných udání, v němž Bohumil Hubálek evidentně nepochopil ironii závěru mého článku, a také tři pokyny berounského OSZ policii ([1], [2], [3]): půvabná je zejména závěrečná pasáž druhého z nich, kde OSZ vyzývá soudruhy na policii k větší bdělosti i ve vztahu k našemu krajanskému sdružení.

Co k tomu říct? Osobně je mi J. Čvančary líto. Měl jsem ho doposud za slušného člověka, který pro svou duševní pohodu potřebuje mít svět černobílý, takový, jaký je v trampských a country písničkách, a i když asi v skrytu duše ví, že skutečnost je složitější, svým nadšenectvím nikomu neškodí a není proto důvod jakkoli jej v jeho idealismu omezovat. Na druhé straně se stále domnívám, že odborná vyjádření v oboru dějin by měli zpracovávat spíš historici než nevzdělaní enthusiasté.

Aktualisováno.
O případu J. Šinágla vysílaly též Televisní noviny TV Nova (v čase 18:38).