Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Lze sestrojit pomocí pravítka a kružítka konečným počtem kroků čtverec o stejném obsahu, jaký má daný kruh? Ústavní soud v senátě složeném z Vojtěcha Šimíčka, Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jiřího Zemánka by to jistě dokázal.

Jeho nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 ve věci svévolného přidělování přísedících u brněnského krajského soudu je mistrovským dílem pokleslé argumentace. Jakkoli ÚS připustil, že soudci a přísedící mají v senátu stejnou váhu – ba dokonce, dodejme, mohou přísedící, jsouce dva, předsedu senátu přehlasovat – zatímco u soudců, míní Ústavní soud, musí být daná transparentní pravidla pro přidělení věcí, u přísedících postačí, není-li tento postup účelový.

Rozhodnutí je to nesprávné, a to z důvodů, které jdou k samotnému jádru právního státu, tedy systému, v němž pravidla vládnou nad lidmi. Prokázat účelovost určitého přidělení věci je z posice účastníka řízení prakticky nemožné, právě proto jsou vyžadována předem daná jasná pravidla, jimiž se vyloučí lidský faktor, potenciálně ovlivnitelný lecčíms, od prostého faktu, že daná, nyní již pensionovaná soudní úřednice H. P. si v bulváru přečetla, jaký je ten Z. S. gauner, a osolila mu to přidělením řádně ostrých přísedících, po obálku s kulatou sumou v hotovosti taktně podstrčenou za účelem přidělení přísedících mírných jako beránci.

Nikoli, ctěný senáte, ústavní právo není plastelina a nelze je tvarovat podle momentální potřeby. Jakkoli účelovou se může jevit námitka ústavního stěžovatele a jakkoli můžeme tisíckrát věřit, že se s přísedícími v Brně skutečně nešvindlovalo, právo na zákonného soudce nelze v případě přísedících jakkoli modifikovat, protože přísedící přece není soudce a musí stejně poslouchat svého předsedu (za prvé, nemusí, a za druhé, někteří to ani nedělají).

Není to, žel, první případ, kdy Vojtěch Šimíček, jeden z mála skutečných odborníků na ústavní právo v této zemi, své principy směňuje za vyhovění zájmu mocných: vzpomeňme ostudného verdiktu o rozpuštění Dělnické strany nebo neméně ostudného potvrzení správnosti presidentské volby, kdy Šimíčkův senát přehlédl frapantní nedostatky legislativy, manipulaci s peticemi i inseráty nepravdivě hanobící jednoho z kandidátů.

K čemu je ústavní soudce, který ústavnímu právu sice rozumí, ale opakovaně nenajde odvahu jeho principy aplikovat?

6 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4192

Za mlhou hustou, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál, v místě, jehož České dráhy svými vlaky dosahují jen s největším vypětím sil a při průměrné rychlosti rychlíkové soupravy 30 km/h, ve druhdy výstavném a bohatém královském městě Rakovníku mají městský úřad, a na něm přestupkové oddělení, s nímž účastník řízení prožije věci nevídané.

Příkladmo dnes. Protože úřad nerespektoval příkaz nadřízeného krajského úřadu a nerozhodl o přestupku v tímto stanovené lhůtě, stalo se, ostatně i po jiných mocných průtazích oním úřadem zaviněných, že přestupci uložená sankce zákazu činnosti – řízení motorových vozidel – skončila ještě před právní mocí rozhodnutí. Jeden by předpokládal, že úřad obviněnému vydá řidičský průkaz, protože ten nelze logicky zadržovat po delší dobu, než na kterou mu byla uložena sankce.

Omyl: pracovnice zmíněného úřadu Dana Suchá odmítla, s odůvodněním, že nejprve je třeba vyčkat na právní moc přestupkového rozhodnutí, do té doby platí rozhodnutí o dočasném zadržení řidičáku. Nevěřil jsem svým uším, když mi to přestupce, jehož v řízení zastupuji, vyprávěl, avšak následný telefonát (MP3) vše vyjasnil: prostě – odvolal jste se, na řidičák nemáte nárok.

Vykládat této vzdělané dámě něco o principu zákazu reformationis in peius se ukázalo bezúčelným, a tak zřejmě nezbude než vzít podané odvolání zpět: jinak klientovi řidičský průkaz nevrátí.

Co mí čtenáři doporučí? Co do Rakovníka poslat? Předběžné návrhy variují mezi trestním oznámením, úplatkem a odstřelovačem.

47 komentářů
Kategorie: Naše případy
Počet zobrazení: 11169

Vzbudiv zájem čtenářů, dovolím si pokračovat v tom, co jsem načal v souvislosti s působením Pavla Šámala a jeho příspěvku k destrukci (resp. neobnovení) právního státu, a pokusím se nastínit několik nejdůležitějších problémů, jimiž trestní řízení v České republice trpí a na jejichž vzniku se nese Pavel Šámal svou legislativní činností největší díl viny.

Čeho si každý člověk, který se s trestním procesem setkal poprvé, povšimne, je absolutní podřízenost všeho, co se v něm děje, trestním orgánům a jejich pohodlí. Obviněný má pro všechny úkony velmi krátké lhůty, trestní orgány nemají lhůty žádné, a když už v některých případech přece, bývají dlouhé-předlouhé. Pohodlí OČTŘ je nejvyšší hodnotou, s obviněným se zachází jako s méněcennou bytostí – ne-li rovnou jako s věcí – která tím, že byla policií obviněna z trestného činu, pozbyla svých práv a měla by se snažit jednat tak, aby orgánům své odsouzení neztěžovala.

Vazba je v trestním řízení stále těžce nadužívána a trvá několikanásobně déle, než by měla, a jejím skutečným účelem bývá obviněného přimět ke spolupráci, případně, jde-li o některý z četných právních experimentů, jaké s oblibou na obviněných trestní orgány u vědomí vlastní beztrestnosti praktikují, předběžně jej potrestat, a také naklonit soud kladnému rozhodnutí o vině: koho z vazby přivádí eskorta, je automaticky ještě o stupeň vinnější než ten, kdo do jednací síně přichází po svých. Je téměř neuvěřitelné, že vazba smí stále trvat až čtyři roky – to je možná světový unikát! – a během první třetiny této maximální doby není vůbec nutné postavit obviněného před soud. Policii ani soud přitom nic nenutí, aby vazební věci jakkoli uspíšily; příslušné ustanovení je ryze akademické, nemá ani lhůty, ani sankci.

Chybějící lhůty jsou vůbec velkým problémem trestního řízení. Policie smí vyšetřovat libovolně dlouho, a libovolně dlouho smí trvat i hlavní líčení a po něm případně následující justiční ping-pong: jediným korektivem je tu případné promlčení. Nikomu tak nepřijde divné, že se běžně řeší trestní věci zahájené před pěti, sedmi, deseti lety. Jestliže je, jak řečeno, obviněný pouhou věcí, je celkem jedno, jak rychle se jeho případ projedná. Přitom by stačily drobné úpravy trestního řádu, např. že o procesní stížnosti nebo námitce rozhodne nadřízený soud do tří pracovních dnů od dne, kdy k tomu obdrží podklady.

Pokud jde o procesní práva obviněného, ta jsou nyní osekána na samu dřeň. Paradoxně zůstává poměrně dost příležitosti k obstrukcím, nikoli k efektivní obhajobě. Obviněný například nemá po celé přípravné řízení přístup do spisu (resp. má, ale je na libovůli policejního orgánu, zda mu nahlížet do něj dovolí, např. jako odměnu za dobrou spolupráci), a to ani v případě, že je ve vazbě. K některým důkazům, např. k odposlechům, nesmí ani poté: výběr z nich provádí policie a je na dobré vůli soudu, zda je obviněnému přikáže poskytnout a kolik času mu na seznámení se s nimi dopřeje. Naprosto směšné je ustanovení, které zakazuje obžalovanému být přítomen při výslechu spoluobžalovaných. Jeho obhájce v soudní síni být smí, obžalovaný nikoli, a často se tak nedokáže ubránit ani zjevným lžím, protože se o nich nedozví.

Řízení ve fasi hlavního líčení by mělo být kontradiktorní, ale není, soud nejenže může provádět důkazy zcela podle své úvahy (ta bývá zhusta jednoduchá: cokoli navrhne obžaloba, a nic z toho, co navrhne obhajoba), ale obžaloba nemá ani povinnost obviněného usvědčit; proč také, když ten přichází do soudní síně jako viník a jen šťastnou shodou okolností se může obhájit. Státní zástupce si může číst noviny nebo spát, soudce pracuje za něj, a jeho optikou se také na obviněného dívá. Obviněn = vinen.

Místo porotních soudů, které by kvalitu rozhodnutí výrazně zlepšily, se stále uplatňuje jejich neumělá náhrada ve formě přísedících, o jejichž přínosu darmo mluvit.

Běžná je také šikana obhájců. Ta má jen málokdy přímou formu kárného postihu za procesní podání ve prospěch obžalovaného jako v kause Lucie Šlégrové, nejčastěji se stává, že ten obhájce, který s policií nedostatečně spolupracuje, bývá náhodně vybírán pro nelukrativní obhajoby ex offo, kdežto aspiranti na naši Cenu Karla Čermáka za nekvalitní obhajobu dostávají od policie přidělenu jednu lahůdku za druhou. Se seznamem pro přidělování obhajob se samozřejmě podvádí úplně stejně jako s přidělováním věcí na podatelnách soudů: téměř by se dalo říct, že podvod je v trestním řízení i v justici tak samozřejmou věcí, že se stává jejím synonymem, což je, uvědomí-li si člověk, co vlastně vyslovil, docela děsivé, bohužel však přesné.

Výsledkem je tristní stav, kdy spravedlnost je stále ke koupi, kdy je ve věznicích mnohem více nespravedlivě odsouzených než v okolních zemích (možná s výjimkou Slovenska) a skuteční zločinci si dokáží koupit beztrestnost, nejčastěji přímo od policie, nezřídka ale i od státních zástupců nebo soudců, již nejsou o nic méně prodejní než jiné osoby zastávající v této zemi veřejné úřady.

Trestní řád je stále tím komunistickým předpisem, podle něhož se soudilo za normalisace, víceméně jen kosmeticky upraveným, a dokud bude mít na trestní právo vliv soudruh Pavel Šámal, nic se k lepšímu nezmění.

10 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5493

Chomutov, severočeské Palermo, město, kde organisovaný zločin a státní správa vytvořily pevné, trvalé a nerozlučitelné spojenectví. Město, odkud pochází exděkan Milan Kindl, exsenátor Alexander Novák a exsoudce Ivan Novák. Město, kde přežívají jen nejodolnější z nejodolnějších a kde vás pojistí na život až po předložení místopřísežného prohlášení, že nejste členem žádné politické strany. Město, kde se dějí věci nevysvětlitelné – prostě, takové malé Brno v Čechách.

Při kontrole svého přehledu soudních jednání jsem narazil na tuto zvláštnost, jež v mé mysli okamžitě vyvolala serii divokých představ. Kde se bude výslech konat? Kdo bude vyslýchán? Bude u výslechu přítomna zásahová jednotka místní mafie, která dohlédne na korektní formulaci otázek a pomůže soudu s protokolací?

41 komentářů
Kategorie: Humor
Počet zobrazení: 4999

Národ by si měl vážit svých soudců, a při vhodných příležitostech by jim měl stavět pomníky. Činíme tak i my, virtuálně, vztyčujíce jako pomník pracovitému českému soudci tento rozsudek Okresního soudu v Chrudimi týkající se paní M. N. z vesničky K., jejíž sousedský spor rozhodly české soudy za 21 let, 3 měsíce a 25 dnů. Samotný rozsudek barvitě popisuje průběh průtahů i vytáčky ministerstva spravedlnosti, které by nejraději vyřešilo obludné průtahy konstatováním porušení práva, což je velmi účinný prostředek nápravy, oním universálně a s velkou oblibou aplikovaný, v přibližném významu tak jsme tedy udělali chybu, no co, a teď si, občane, laskavě trhni nohou.

Nevěnuji se právu tak dlouho, aby průtahy v mých řízeních dosáhly této dimense; nejstarší dosud neskončený spor byl zahájen v prosinci 2003, a soudy, jmenovitě soudkyně Městského soudu v Praze Dagmar Stamidisová, na něm spolu s nadřízenými soudy tudíž pracují pouhých 12 let a 8 měsíců, dobře vědouce, pro koho jest dobré všeliké spěchání.

9 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Příběhy pana Ž.
Počet zobrazení: 3956