Vzbudiv zájem čtenářů, dovolím si pokračovat v tom, co jsem načal v souvislosti s působením Pavla Šámala a jeho příspěvku k destrukci (resp. neobnovení) právního státu, a pokusím se nastínit několik nejdůležitějších problémů, jimiž trestní řízení v České republice trpí a na jejichž vzniku se nese Pavel Šámal svou legislativní činností největší díl viny.

Čeho si každý člověk, který se s trestním procesem setkal poprvé, povšimne, je absolutní podřízenost všeho, co se v něm děje, trestním orgánům a jejich pohodlí. Obviněný má pro všechny úkony velmi krátké lhůty, trestní orgány nemají lhůty žádné, a když už v některých případech přece, bývají dlouhé-předlouhé. Pohodlí OČTŘ je nejvyšší hodnotou, s obviněným se zachází jako s méněcennou bytostí – ne-li rovnou jako s věcí – která tím, že byla policií obviněna z trestného činu, pozbyla svých práv a měla by se snažit jednat tak, aby orgánům své odsouzení neztěžovala.

Vazba je v trestním řízení stále těžce nadužívána a trvá několikanásobně déle, než by měla, a jejím skutečným účelem bývá obviněného přimět ke spolupráci, případně, jde-li o některý z četných právních experimentů, jaké s oblibou na obviněných trestní orgány u vědomí vlastní beztrestnosti praktikují, předběžně jej potrestat, a také naklonit soud kladnému rozhodnutí o vině: koho z vazby přivádí eskorta, je automaticky ještě o stupeň vinnější než ten, kdo do jednací síně přichází po svých. Je téměř neuvěřitelné, že vazba smí stále trvat až čtyři roky – to je možná světový unikát! – a během první třetiny této maximální doby není vůbec nutné postavit obviněného před soud. Policii ani soud přitom nic nenutí, aby vazební věci jakkoli uspíšily; příslušné ustanovení je ryze akademické, nemá ani lhůty, ani sankci.

Chybějící lhůty jsou vůbec velkým problémem trestního řízení. Policie smí vyšetřovat libovolně dlouho, a libovolně dlouho smí trvat i hlavní líčení a po něm případně následující justiční ping-pong: jediným korektivem je tu případné promlčení. Nikomu tak nepřijde divné, že se běžně řeší trestní věci zahájené před pěti, sedmi, deseti lety. Jestliže je, jak řečeno, obviněný pouhou věcí, je celkem jedno, jak rychle se jeho případ projedná. Přitom by stačily drobné úpravy trestního řádu, např. že o procesní stížnosti nebo námitce rozhodne nadřízený soud do tří pracovních dnů od dne, kdy k tomu obdrží podklady.

Pokud jde o procesní práva obviněného, ta jsou nyní osekána na samu dřeň. Paradoxně zůstává poměrně dost příležitosti k obstrukcím, nikoli k efektivní obhajobě. Obviněný například nemá po celé přípravné řízení přístup do spisu (resp. má, ale je na libovůli policejního orgánu, zda mu nahlížet do něj dovolí, např. jako odměnu za dobrou spolupráci), a to ani v případě, že je ve vazbě. K některým důkazům, např. k odposlechům, nesmí ani poté: výběr z nich provádí policie a je na dobré vůli soudu, zda je obviněnému přikáže poskytnout a kolik času mu na seznámení se s nimi dopřeje. Naprosto směšné je ustanovení, které zakazuje obžalovanému být přítomen při výslechu spoluobžalovaných. Jeho obhájce v soudní síni být smí, obžalovaný nikoli, a často se tak nedokáže ubránit ani zjevným lžím, protože se o nich nedozví.

Řízení ve fasi hlavního líčení by mělo být kontradiktorní, ale není, soud nejenže může provádět důkazy zcela podle své úvahy (ta bývá zhusta jednoduchá: cokoli navrhne obžaloba, a nic z toho, co navrhne obhajoba), ale obžaloba nemá ani povinnost obviněného usvědčit; proč také, když ten přichází do soudní síně jako viník a jen šťastnou shodou okolností se může obhájit. Státní zástupce si může číst noviny nebo spát, soudce pracuje za něj, a jeho optikou se také na obviněného dívá. Obviněn = vinen.

Místo porotních soudů, které by kvalitu rozhodnutí výrazně zlepšily, se stále uplatňuje jejich neumělá náhrada ve formě přísedících, o jejichž přínosu darmo mluvit.

Běžná je také šikana obhájců. Ta má jen málokdy přímou formu kárného postihu za procesní podání ve prospěch obžalovaného jako v kause Lucie Šlégrové, nejčastěji se stává, že ten obhájce, který s policií nedostatečně spolupracuje, bývá náhodně vybírán pro nelukrativní obhajoby ex offo, kdežto aspiranti na naši Cenu Karla Čermáka za nekvalitní obhajobu dostávají od policie přidělenu jednu lahůdku za druhou. Se seznamem pro přidělování obhajob se samozřejmě podvádí úplně stejně jako s přidělováním věcí na podatelnách soudů: téměř by se dalo říct, že podvod je v trestním řízení i v justici tak samozřejmou věcí, že se stává jejím synonymem, což je, uvědomí-li si člověk, co vlastně vyslovil, docela děsivé, bohužel však přesné.

Výsledkem je tristní stav, kdy spravedlnost je stále ke koupi, kdy je ve věznicích mnohem více nespravedlivě odsouzených než v okolních zemích (možná s výjimkou Slovenska) a skuteční zločinci si dokáží koupit beztrestnost, nejčastěji přímo od policie, nezřídka ale i od státních zástupců nebo soudců, již nejsou o nic méně prodejní než jiné osoby zastávající v této zemi veřejné úřady.

Trestní řád je stále tím komunistickým předpisem, podle něhož se soudilo za normalisace, víceméně jen kosmeticky upraveným, a dokud bude mít na trestní právo vliv soudruh Pavel Šámal, nic se k lepšímu nezmění.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)