Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Pavel Šámal je předseda Nejvyššího soudu, přirozeně bývalý komunista, a zřejmě vůbec nejvlivnější persona v této zemi v oblasti trestního práva. P. Šámal komunistou nejen byl, ale i zůstal, neboť jeho pojetí procesního práva se od chápání předlistopadového liší toliko v nuancích postřehnutelných než pod mikroskopem. Šámal hluboce nenávidí Ústavu a Listinu základních práv a svobod a byl by nejšťastnější, kdyby v trestním řádu stálo prostě obviněný nemá žádná práva; svými legislativními počiny ostatně činí vše k aproximaci tohoto žádoucího stavu, a ve svých snahách dosáhl pozoruhodných úspěchů.

Nechápejte mne, prosím, chybně: tato právní filosofie není důsledkem Šámalovy zkaženosti nebo bezcharakternosti, toliko realistickou reflexí toho, že orgány činné v trestním řízení jsou natolik neschopné, že svážeme-li je povinností respektovat práva obhajoby, nedopadnou, neusvědčí a neodsoudí už vůbec nikoho. A jako každý komunista, Pavel Šámal raději uvidí deset nevinných ve vězení než jednoho viníka na svobodě (to mu možná křivdím: řekněme tedy devět nevinných…).

Toto nazírání na právo, jemuž soukromě přezdívám šámalismus, nachází odraz mimo jiné v tom, že platný trestní řád nerespektuje čl. 4 Ústavy, jenž říká, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. To by mělo v praxi znamenat, že žádný zásah do základních práv jednotlivce nesmí procesně končit u státního zástupce, ale vždy musí existovat rekurs k soudu. To se týká mnoha aspektů trestního řízení, vazbou počínaje a pořádkovou pokutou konče. V šámalovsky pojatém trestním řádu je soud institucí, která má obviněného odsoudit, nikoli vstupovat do přípravného řízení, neřku-li obviněného před případnou zvůlí policie a státního zástupce chránit, a jakékoli výjimky z tohoto pravidla jsou proto pojaty s notnou legislativní nelibostí a vždy in favorem orgánů činných v trestním řízení, nikdy obviněného.

Pěkný příklad, co znamená šámalismus v praxi, ukázal Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 10 As 11/2016-153 (zkrácené znění na mém serveru). Rozsudek se týká policejního vyklizení squatu Cibulka v Praze 5, při němž si policie počínala dosti brutálně a, inter alia, zakázala průběh zákroku natáčet na video; ovšemže, jak tvrdí v procesním stanovisku ministerstvo vnitra, bylo to jen ve prospěch squatterů, aby nahrávkou nedošlo k újmě na jejich právech.

Městský soud v Praze většinu bodů petitu zamítl, avšak právě v otázce zákazu natáčení žalobcům vyhověl. Nejvyšší správní soud nyní rozhodl, že k zákazu došlo v souvislosti s úkonem podle trestního řádu a ten proto nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví. Žalobci se tedy měli obrátit – ano, přesně tam: na lampárnu, protože Šámalův trestní řád nedává osobám, do jejichž práv policie v trestním řízení neoprávněně zasáhla, možnost obrátit se na soud, a jedinou – hypothetickou – možností je využít prostředků daných zákonem č. 82/1998 Sb. Základní právo nebýt vystaven nezákonnému donucení není tak chráněno jinak než možností domáhat se za jeho porušení kompensace, což není ve světle čl. 4 ochrana dostatečná, neboť řádná ochrana základního práva musí být přiznána souběžně ve formě konstatace, prevence a kompensace. Přeneseno do jiného kontextu, představme si, že by policie přestala stíhat zloděje a okradeným sdělila, že se s nárokem mají obrátit na soud v civilním řízení a zloděje žalovat o vydání věci nebo o náhradu škody: přesně to názor Nejvyššího správního soudu říká ve vztahu k nezákonnému jednání policie, dojde-li k němu v rámci úkonů trestního řízení.

Doufejme tedy, že případ vyklizeného squatu Cibulka bude mít relevantní pokračování u Ústavního soudu.

23 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5037

Já nosím hrdé jméno práskače
a moje přijmení je fízl.
— Karel Kryl: Synonymická

Až budou jednou historici analysovat dnešní dobu, budou si lámat hlavu tím, jak je možné, že ve společnosti dosáhli takového vlivu lidé posměšně přezdívaní Havlovi pohrobci, tedy nejčastěji příslušníci druhé generace někdejších chartistů, Uhlovi, Jiří Dienstbier ml. a další. Bez voleb a bez skutečných schopností, toliko na základě vzájemných vazeb a kontaktů.

Některé výstřelky těchto osob jsou věru na pováženou, a kdyby jejich setrvání ve funkcích bylo závislé na voličské přízni, dávno by byly vyměněny a skončily by – jak jejich rodičům paradoxně přáli komunisté – na smetišti dějin.

O excesech Anny Šabatové píšeme na tomto blogu opakovaně, je tedy čas věnovat se dalšímu z koryfejů Pravdy a Lásky, Jiřímu Dienstbierovi. Ten před časem nabídl společnosti Facebook, že jí stát dodá placeného censora, který bude rozhodovat o tom, které příspěvky mají být zachovány a které se vymažou.

Facebook odmítl, dobře si vědom, že sice business je business a vycházet vstříc nedemokratickým režimům je často jedinou cestou, jak v těchto zemích podnikat, avšak na americkou veřejnost by nemusel takový ústupek vládě domněle demokratické České republiky učinit dobrý dojem. Censura ano, ale přece jen raději interní, taková, na kterou má arci Facebook jako každý jiný internetový podnikatel právo.

Na Dienstbiera bylo následně politiky z Úsvitu podáno trestní oznámení pro trestný čin zneužívání pravomoci, případně sabotáže.

Domníváme se, že obojí je přinejmenším předčasné. Pokud by Zuckerberg byl návrh akceptoval a česká vláda skutečně instalovala ve Facebooku svého režimního censora, byl by to nepochybně krok narážející na zákaz censury ve smyslu čl. 17 odst. 3 Listiny a osoby, které k tomu zneužily svou pravomoc, by byly vinny zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 3 TrZ; s přihlédnutím k celospolečenskému významu Facebooku tu lze jistě hovořit o škodě velkého rozsahu.

Na straně druhé, tím, že nabídka byla učiněna, avšak protistranou odmítnuta, může se jednat toliko o pokus tohoto zločinu, a trestnost pokusu je třeba posuzovat podstatně mírněji než dokonaný trestný čin. Proto máme za to, že Dienstbierova odpovědnost je toliko politická, a trest mu vystaví v příštích volbách voliči jeho ČSSD.

Dobře si proto pamatujme: případnou volbou této strany dáváme souhlas, mimo mnoha jiných excesů z demokratické praxe, se státní censurou privátních medií.

7 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3375

Měl jsem před časem debatu s Oldřichem Kužílkem, jedním ze spoluautorů informačního zákona, ohledně oprávnění soudů žádat úhradu nákladů na anonymisaci rozhodnutí. Jeho názor byl, že soudy tak činit mohou, můj byl opatrně opačný. Nyní bude tento spor konečně autoritativně rozhodnut.

Požádal jsem Krajský soud v Plzni o rozsudky ke kause ašských žhářů, načež se mi dostalo odpovědi, že prozradí za 1 200 korun. Což se mi přirozeně nelíbilo, a bráním se tudíž stížností, po níž bude v případě nezbytí následovat i správní žaloba. Výsledek – doufejme – bude precedenčně významný.

Aktualisováno.
O. Kužílek zaslal následující upřesnění: Neříkal jsem, že soudy mohou zpoplatnit anonymisaci jen tak, ale říkal jsem, že si dovedu představit, že by bylo možné při rozsáhlých anonymisacích požadovat po žadateli nějaký poměrný díl nákladů na ni. Jinými slovy, že vždy by významná část nákladů na anonymisaci měla jít k tíži povinného subjektu. Důvodem je, aby toto zatížení ho trvale nutilo organisovat svou činnost a přípravu dokumentů tak, aby anonymisace již nečinila potíže.

5 komentářů
Kategorie: Informační právo
Počet zobrazení: 3052

Naše žádost o informace týkající se infoSoudu jaksi uvízla na mělčině: ministerstvo spravedlnosti si nejprve prodloužilo lhůtu k poskytnutí informací o 10 dnů, a poté si řeklo, že nejbezpečnější je žádosti o informace prostě ignorovat. Když v zákonné lhůtě nepřišla odpověď ani na stížnost, nezbylo nám než ministerstvo zažalovat; nu, není to poprvé, pokud si dobře vzpomínám, dvakrát nebo třikrát jsem ministerstvo poslal kvůli liknavosti při poskytování informací do exekuce.

Na data se těším, protože současné fungování mého informačního systému je krajně neuspokojivé: database se plní daty o nařízených jednáních na základě velkého počtu dotazů podle jednotlivých soudních síní a zbytečně tak zatěžuje oba servery, které generují a parsují relativně velký objem dat, místo aby se každý den ráno načetla data jako jeden soubor XML a než se uživatelé probudí, informace o jednáních na dalších 30 dnů se pro ně naskládaly do database. Můj systém umí oproti tomu oficiálnímu o dost víc: zejména dokáže vyhledat i minulá, již uskutečněná jednání, a umí vyhledávat podle nejrůznějších kriterií, např. podle soudů, soudců a jmen účastníků řízení. infoSoud je schopen hledat pouze do budoucnosti a jedinými dvěma možnostmi je vyhledání podle soudní síně nebo podle spisové značky.

Sladce nečinný je rovněž ÚOOÚ, který na mou červnovou žádost o stanovisko ještě nebyl schopen reagovat jinak než sdělením, že věc předává svému inspektorovi a ten se jí bude zabývat; snad napřesrok, zdá se.

18 komentářů
Kategorie: Informační právo
Počet zobrazení: 3101

Více než měsíc trvalo Nejvyššímu správnímu soudu, než vystavil anonymisované rozhodnutí v kárné věci ústeckého soudce Miloše Zbránka, jemuž vytýkáno, že při své publicistice vykročil z mezí soudcovské důstojnosti. S hodnocením judikátu, jehož původcem je smíšený senát pod vedením Radovana Havelce, jsem vyčkal, až budeme mít k disposici plný text, nicméně původní obavy, že jde o splnění politické objednávky, se jeho publikací naplnily.

M. Zbránek není zdaleka jediný literárně činný soudce; své feuilletony často publikuje např. i soudce Městského soudu v Brně Michal Kabelík. Budiž poznamenáno, že články, které jsou Zbránkovi kladeny za vinu ([1], [2]), nepředstavují vrchol stylistické vytříbenosti; jsou to díla literárních kvalit spíše prostředních a svým zaměřením poněkud konjunkturalistická, užitým stylem a výrazovými prostředky pak lehce pokleslá.

Přesto jsem přesvědčen, že skutečným důvodem rozhodnutí byl politický tlak a snaha vyhovět tomu, co Havelec a jeho kolegové cítili jako momentálně výhodné: motivem rozhodnutí byl tedy především oportunismus, podrobení se nositelům moci. Jakkoli složitou otázkou se může jevit věcné posouzení kárné žaloby, právě fakt, že je zde silný politický zájem na rozhodnutí proti Zbránkovi, měl být tím rozhodujícím faktorem, pro který měl být Zbránek v takto složitém a nejednoznačném případě kárného obvinění zproštěn.

Ve výsledku je totiž daleko větším ohrožením soudcovské nezávislosti takovéto, mocným zřetelně poklonkující rozhodnutí, než pár – s prominutím – pitomých článků soudce někde na webu.

16 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 5523