Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Dnes budeme výjimečně chválit, a to druhý senát Nejvyššího správního soudu ve složení Karel Šimka, Miluše Došková a Eva Šonková, který zrušil rozsudek ve věci J. V, t. č. nedobrovolného obyvatele příbramského polepšovacího ústavu; díky naší aplikaci dokonce víme, o koho jde, to arci není podstatné. J. V. dostal kázeňský trest, proti němuž podal stížnost, a poté, co mu bylo řečeno, že ředitel věznice ji zamítl, marně se domáhal písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí: podle platného zákona o výkonu trestu odnětí svobody to není potřeba, postačí, když se vězni důvody rozhodnutí sdělí ústně. Což se prý stalo, a J. V. to dokonce potvrdil podpisem.

Jak může vězeň napadnout takové rozhodnutí, nesouhlasí-li s ním, správní žalobou? Snadno, prostě napíše, co se mu nelíbí, a věznice poté dodá soudu takovou versi odůvodnění, ve které se s žalobou vypořádá takříkajíc ex ante. A vůbec, je to vězeň, nemá co obtěžovat soudy. To si aspoň myslí senát 46 A Krajského soudu v Praze, který o J. V-ově správní žalobě rozhodoval a jako opožděnou ji odmítl.

Že je to nesmysl? Ovšemže, ovšem v české justici platí železné pravidlo, že žádné podání uvězněné osoby není důvodné – nikdy. Tomuto pravidlu se nyní Šimkův senát vzepřel a prosadil zdánlivě samozřejmou věc, že mám-li právo napadnout něco žalobou, musím to obdržet písemně.

Je to maličkost, já vím, ale i ty se v bahnitém prostředí místní justice počítají.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3348

V Břeclavi by chtěl žít každý. Samozřejmě jen žertuji – v Břeclavi by nechtěl žít nikdo, což lze doložit faktem, že osoby toto místo obývající považují za civilisaci dokonce i Brno, pokud tam dojíždějí.

Proč o Břeclavi hovořím: nachází se tam totiž ulice zvaná Lednická, jejíž charakteristickou vlastností je, že jde o vynikající dopravně-policejní past: jedete otevřenou krajinou, po jedné straně nic, po druhé jakýsi kravín, pak dobrých 200 metrů nic opět po obou stranách, a najednou vyskočí policajt s plácačkou a jestli prý, pane řidiči, víte, čeho jste se dopustil, totiž že jste už dávno v obci a překročil jste nejvyšší dovolenou rychlost. Formálně má pravdu, orgán, cedule tam skutečně byla, ještě daleko v polích, ale o přestupku nelze hovořit, neboť tím může být toliko jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti: a v daném místě není nic, co by mohlo být vaší o něco rychlejší jízdou ohroženo. Jenže vysvětlujte si to orgánu, že…

Podobných pastí je na řidiče nalíčeno v této zemi mnoho, v každém okrese nejméně jedna, aby policie měla kde předstírat plnění svých úkolů. Což činí, zejména za dobrého počasí, s oblibou.

Až doposud ponechávala tato praxe Ústavní soud klidným. To se arci může změnit, neboť do břeclavské pasti chytili jednoho z ústavních soudců, Radovana Suchánka – ano, právě toho, který se stal soudcem nikoli pro své odborné kvality – žádné takové neexistují, Suchánek je právník naprosto tuctový – ale jen díky svému členství v ČSSD a zásluhám o tuto stranu.

Ústavní soudce je nadán přestupkovou indemnitou, je možné toliko stíhat ho kárně. Existuje tedy několik variant: 1. Ústavní soud kárné řízení ani nezahájí, věren zásadě, že ústavní soudce je bytost tak dokonalá, že žádné špatnosti, natožpak porušení zákona, není schopna; 2. řízení bude zahájeno, ovšem přítel Suchánek v něm příteli Rychetskému prokáže, že jednání policie bylo zneužitím práva, případně že za co jsou právem trestáni prostí občané, nemůže být vytýkáno soudci; anebo 3. kárné řízení skončí se závěrem, že se velikán deliktu dopustil; ostatně nic přísnějšího ani tato parodie na kárné řízení neumožňuje, potrestat ústavního soudce v něm není možné, ledaže by byl zbaven úřadu, což je arci možnost zcela hypothetická a upomínající úsloví o kaprech a vránách.

Vaše laskavé tipy, milí čtenáři, očekávám v diskusi pod tímto postem.

14 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 7240

Úkolem obhájce v trestním řízení je napomáhat soudu při odsouzení pachatele, to už víme. Povinnosti advokáta se tím ovšem nevyčerpávají, v souvislosti s paragrafy neustále obrůstající legislativou proti praní špinavých peněz se má za to, že advokát by měl svého klienta přímo udat. ČAK k tomu – přirozeně – dlouhodobě mlčí.

Vezměme dnes medialisovaný případ údajného daňového úniku ve výši 1,2.109 Kč. Trestná činnost advokátky (předesílám, že nevím, zda jde o Kláru Samkovou, arci v posledních týdnech je jaksi automatické, že když se v mediu napíše advokátka, nemůže to být nikdo jiný), tedy trestná činnost oné advokátky byla Novinkami popsána takto:

Poté, co správce daně pojal podezření a zahájil kontroly, se muži obrátili na advokátku. Podle policie vypracovala projekt fúze jejich společnosti a snažila se o vymazání firmy z obchodního rejstříku, čímž chtěla znemožnit státním orgánům další komunikaci.

Máme tedy před sebou nový trestný čin, poskytování právní pomoci kriminálně závadové osobě. Zcela v souladu s čermákovským pojetím advokacie: advokát musí být předzvědnou osobou, která neschopné policii dodá informace o trestné činnosti, optimálně včetně kompletního důkazního materiálu.

6 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 4476

Policejní orgán je bytost křehká a citlivá, jíž se lze dotknout pouhým náznakem. Neradno arci orgána popouzet, neboť onen má k disposici institut pořádkové pokuty podle § 66 odst. 1 trestního řádu, jímž může – alespoň podle svých představ – jakékoli urážky své osoby, ať na souši, na vodě či ve vzduchu, nemilosrdně pronásledovat a viníky stíhat.

Dojde-li k takovému případu, výsledkem bývají komická policejní usnesení a méně vtipné a lakonické, leč, doufejme, úspěšné stížnosti proti nim.

6 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Fénix
Počet zobrazení: 5547

Musel jsem se hluboce zamyslet, abych si vzpomněl, kdy jsem se s něčím podobným setkal naposledy. Bylo to cca před patnácti lety, kdy bývalý vojenský prokurátor, tehdy soudce – naštěstí již dosluhující – Obvodního soudu pro Prahu 7 Rudolf Šídlo uložil Janu Kopalovi, provinivšímu se autorstvím hanopisu na kteréhosi lokálního severočeského spektábla, trest zákazu publikační činnosti. Trest v dalším řízení pochopitelně neobstál, an obviněného nelze zbavovat základního politického práva – stejně jako mu nelze rozsudkem upřít kupříkladu právo volební.

Dámy prominou, případně následující pasáž přeskočí, ale mírnější formulace by byla neupřímnou a nepřiléhavou: Crétin k pohledání, soudce Vrchního soudu v Praze (a samozřejmě exkomunista, jak jinak!) Petr Píša dnes tento kousek zopakoval a spolu se svým senátem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze nad ruským anarchistou Igorem Ševcovem a namísto vyhoštění mu za domnělý přečin sprayerství formou natáčení kamerou uložil tříletý zákaz účastnit se veřejných shromáždění. Rozsudek je pravomocný, odsouzenému nyní zbývá pouze dovolání, což ve světle toho, že u Nejvyššího soudu má soudruh soudce Píša mnoho mentálních souputníku (říci, že na onom místě, minimálně pokud jde o trestní kolegium – dámy opět, prosím, o řádek níž! – co soudce, to debil, by bylo neuctivé, bohužel, obávám se, obsahově téměř přesné), není akcí skýtající výraznější naději na úspěch: už proto, že Nejvyšší soud by mohl trest jako neústavní zrušit a delikventa potrestat něčím mírnějším, třebas vyhoštěním.

Odměna senát Vrchního soudu v Praze samozřejmě nemine: za tento mimořádný počin na poli českého práva dostávají všichni tři soudci prestižní cenu tohoto blogu Osel měsíce spojenou s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů. Blahopřejeme!

40 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Igor Ševcov
Počet zobrazení: 5777