Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Kuriosní dohru má rozsudek Vrchního soudu v Praze nad Igorem Ševcovem. Protože náš nekonečně moudrý zákonodárce v návalu jiných, podstatnějších úkolů opomněl novelisovat komunistické ustanovení § 139 odst. 1 písm. a) TrŘ, je Ševcov povinen podrobit se omezení trestem mu uloženému, aniž by přesně věděl, co všechno mu bylo zakázáno.

Je to dosti podobná situace jako ta, o níž jsme psali minulý týden v souvislosti se správní žalobou proti rozhodnutí, které není třeba písemně vyhotovit. Protože rozsudek odvolacího soudu se stává pravomocným a vykonatelným vyhlášením, nikoli doručením písemného vyhotovení, může Ševcov toliko pátrat v paměti, co přesně soud řekl a jak svůj zákaz mínil. Nesmí se účastnit jen výslovně archistických akcí, anebo se omezení vztahuje na všechna politická shromáždění, včetně sluníčkářských a nacionalistických? A co další sportovní a společenské akce, ty mu byly rovněž zapovězeny?
Než bude rozsudek doručen, což obvykle trvá přibližně měsíc, bych odsouzenému doporučil, aby z důvodu opatrnosti raději nevycházel z domu; jeden nikdy neví, do čeho se nechtěně přimotá.
Přidat komentář
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Igor Ševcov
Počet zobrazení: 2307

Ústavní soud v senátu ve složení Vojtěch Šimíček, Ludvík David a soudce zpravodaj Jiří Zemánek odmítl jako zjevně nedůvodnou ústavní stížnost Vlastimila Pechance, neprávem odsouzeného pro vraždu svitavského Roma Otto Absolona.

Usnesení je nesnadné komentovat, protože stížní námitky ponechává prakticky netknuty, omezujíc se na hraběcí rady typu, že Pechanec měl podat ústavní stížnost proti původnímu rozsudku.

Stížnost do Štrasburku příliš šancí neskýtá, nadějnějším se jeví opakovaný návrh na povolení obnovy na základě nového, podrobnějšího rozboru DNA na noži, jakmile bude dokončen.
10 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Vlastimil Pechanec
Počet zobrazení: 4673

Byl jsem upozorněn, že na Jiném právu – jež jsem po Vučka-gate přestal sledovat – vyšel text Jakuba Drápala hájící trest zákazu účasti na demonstracích uložený Igoru Ševcovovi.

Článek bohužel neobsahuje ústavněprávní analysu problému, toliko uváděje:

Lze si představit třeba osobu, která násilně útočila v průběhu demonstrace nevyprovokovaným házením dlažebních kostek na jiné demonstranty / policisty / přihlížející. Pro takovou může být výchovnější / jasnější / spravedlivější, pokud dostane zákaz chodit na určité demonstrace/shromáždění, než pokud dostane podmínku bez bližší specifikace. Stejně tak tento zákaz ochrání společnost a průběh demonstrací, během kterých se nebudou páchat trestné činy.

To je dosti zjednodušující pohled. Je totiž třeba vycházet z čl. 4 odst. 2 Listiny, jenž stanoví že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem, a z odst. 4, podle kterého musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Konkrétně, je-li čl. 19 odst. 2 Listiny připuštěno omezení shromažďovacího práva tak, že toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu, znamená to, že nejsou vůbec přípustná omezení z hlediska okruhu účastníků, ledaže by je stanovila sama Listina. Demonstrovat smí tak každý, komu v tom nebrání např. fakt, že se nachází ve vězení, ve vazbě nebo v detenčním ústavu.

Rozsudek nemůže arci obstát ani sub specie podústavního práva. Výklad ustanovení § 76 odst. 3 TrZ provedený Vrchním soudem v Praze je totiž nepřípustně rozšiřující, neboť trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce podle tohoto ustanovení předpokládá, že se odsouzenému zakazuje vstup na stanovené sportovní, kulturní a jiných společenské akce; politická demonstrace ovšem společenskou akcí není, a to ani jinou, neboť na demonstraci se nechodí za účelem socialisace, nýbrž ku prosazení určitých politických požadavků anebo – minimálně – vyjádření nespokojenosti s politickou situací.

2 komentáře
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Igor Ševcov
Počet zobrazení: 2616

Pohled do pramenité studánky – chci říct žumpy – jíž je již dlouhou dobu české soudnictví, poskytlo kárné rozhodnutí nad expředsedkyní Okresního soudu v Děčíně Květoslavou Urbánkovou.

Rozhodnutí si, prosím, přečtěte sami; je stručné. Nad tím, co je pro smíšený kárný senát soudruha Petra Průchy proviněním tak mírným, že pro jeho řešení postačuje důtka, zůstává věru rozum stát: soudkyně takřka v přímém přenosu ovlivnila rozhodování svého podřízeného týkající se přítele její dcery, což nebylo formálně prokázáno toliko z důvodu, že kdyby to soudce Radomil Bajer, který se nechal ovlivnit, připustil, přiznal by se k trestnému činu.

Přesto, souzené jednání je právě tím, za co musí automaticky přijít zbavení taláru, protože máloco znevažuje pověst justice tolik jako situace, kdy soudce zneužije svého postavení ve svůj osobní prospěch; pouhá důtka je výsměchem všem občanům a signálem, že soudci nemíní pro zlepšení strašidelné pověsti, kterou si za posledních 25 let vybudovali, ani do budoucna nic dělat.

14 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3861

Dnes budeme výjimečně chválit, a to druhý senát Nejvyššího správního soudu ve složení Karel Šimka, Miluše Došková a Eva Šonková, který zrušil rozsudek ve věci J. V, t. č. nedobrovolného obyvatele příbramského polepšovacího ústavu; díky naší aplikaci dokonce víme, o koho jde, to arci není podstatné. J. V. dostal kázeňský trest, proti němuž podal stížnost, a poté, co mu bylo řečeno, že ředitel věznice ji zamítl, marně se domáhal písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí: podle platného zákona o výkonu trestu odnětí svobody to není potřeba, postačí, když se vězni důvody rozhodnutí sdělí ústně. Což se prý stalo, a J. V. to dokonce potvrdil podpisem.

Jak může vězeň napadnout takové rozhodnutí, nesouhlasí-li s ním, správní žalobou? Snadno, prostě napíše, co se mu nelíbí, a věznice poté dodá soudu takovou versi odůvodnění, ve které se s žalobou vypořádá takříkajíc ex ante. A vůbec, je to vězeň, nemá co obtěžovat soudy. To si aspoň myslí senát 46 A Krajského soudu v Praze, který o J. V-ově správní žalobě rozhodoval a jako opožděnou ji odmítl.

Že je to nesmysl? Ovšemže, ovšem v české justici platí železné pravidlo, že žádné podání uvězněné osoby není důvodné – nikdy. Tomuto pravidlu se nyní Šimkův senát vzepřel a prosadil zdánlivě samozřejmou věc, že mám-li právo napadnout něco žalobou, musím to obdržet písemně.

Je to maličkost, já vím, ale i ty se v bahnitém prostředí místní justice počítají.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3020