Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Foto: Vít Hassan

Úkolem ideopolicie není jen zjistit, že došlo k myšlenkovému zločinu a kdo jej spáchal, ale je nutno jít ke kořenům zla a během vyšetřování odhalit všechny možné zdroje, ze kterých může závadový politický názor pramenit. Tak postupoval i nám známý policejní orgán Milan Ulrich, který si nechal z Biskupského gymnasia Bohuslava Balbína v Hradci Králové, ideozločincem Adamem B. Bartošem absolvovaného v r. 1998, tedy před 18 (!) lety, poslat zevrubnou zprávu v rozsahu 32 stran. Orgán chtěl vědět, jaké známky měl delikvent během celé školní docházky, a gymnasion muselo přiložit kompletní osnovy závadového předmětu, které si onen zvlášť vyžádal; dokument bohužel končí v polovině, takže podrobnosti o Ježíšových zázracích nezjistíme, stejně jako se nedozvíme, co přesně bylo od gymnasia vyžadováno: zařazování listin do trestního spisu bývá, jak víme, přísně selektivní.

Známky měl tedy obviněný obstojné, tedy až na setrvalou dvojku z mathematiky; policejnímu orgánu arci mohu přislíbit, že na něj osobně dohlédnu a on si mezery nejpozději do pravomocného rozsudku doplní.

Aktualisováno.

13 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Adam B. Bartoš
Počet zobrazení: 7711

Radovan Krejčíř, bez konkurence největší tuzemský gangster několika posledních desetiletí – a jeden z mála, kteří se ve své branži prosadili mezinárodně – vymyslel kdysi geniální plán. Na státem vlastněnou společnost ČEPRO, a. s., podal smyšlenou žalobu-návrh na vydání platebního rozkazu, znějící na 348 milionů korun s příslušenstvím, a prostřednictvím svého spolupracovníka zajistil, že pracovnice, která v ČEPRu chodila na poštu, všechny obsílky, které se této věci týkaly, předala místo podatelně onomu spolupracovníkovi – a svému, arci než dočasnému, milenci.

Kinematograficky zpracováno je to ve filmu Gangster Ka (2015), kterýžto vám ku zhlédnutí spíše nedoporučuji, právně daleko podstatnější je, co se s platebním rozkazem dělo dál. Obecné soudy logicky usoudily, že za svůj zlý osud si ČEPRO může samo a škodu nechť vymáhá po oné zamilované dámě; jistě, aby ji splatila, patrně by musela začít vydělávat ve svrchní juře, ale to soudy, a dodejme, že zcela v souladu se zákonem, nezajímalo.

Na pomoc přišel soud ústavní, který velkoryse přehlédl, že stěžovatelka nevyčerpala dostupné prostředky procesní obrany, resp. nevyčerpala ani ten první, odpor proti platebnímu rozkazu, a judikoval, že napadený platební rozkaz neměl být vydán.

Jsem možná formalistou, ale domnívám se, že Ústavní soud tak porušil základní pravidlo právního státu, rovnost před zákonem, a jeho nález řadím mezi pět nejhorších a nejhanebnějších rozhodnutí, které tento soud v celé své historii vydal: pokud vinou vlastního zaměstnance nevyčerpám opravný prostředek, jímž disponuji, nemohu jít k Ústavnímu soudu, a není rozhodné, jsem-li OSVČ na hranici úpadku nebo nejbohatší státní akciovka v zemi.

Na tento dávný nález, v němž Ústavní soud de facto judikoval, že procesní právo platí pro každého jinak, jsem si vzpomněl nad nálezem dnes vyhlášeným, ve kterém třetí senát se soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem tvrdí, že fikci náhradního doručení nelze uplatnit v případě, že jde o usnesení, jímž je přeměněna podmínka, resp. vysloveno, že se podmíněně odsouzený neosvědčil. Trestní řád přitom taxativně vypočítává případy, kdy je fikce náhradního doručení vyloučena, a tato situace, stejně jako mnohé jiné, do této kategorie nespadá.

Vadí mi, stejně jako u dávného nálezu Krejčíř v. ČEPRO, zjevná účelovost v chápání práva. Samozřejmě, že rozhodnutí, na jehož základě má být odsouzený poslán do vězení, je tak důležité, že je unfair doručovat mu jakkoli jinak než fakticky, nefiktivně, ale totéž se přece děje denně ve spoustě jiných případů, v trestních i civilních věcech. Žádné soudní rozhodnutí není tak nedůležité, aby bylo možné jeho doručení fingovat, protože povinností státu je zajistit, že procesní korespondence se bude skutečně doručovat, bez jakýchkoli výjimek.

Jestliže Ústavní soud nemá odvahu, aby to jasně proklamoval, povede to jen k rozmělňování práva a k arbitrárnímu rozlišování, která zásilka je pro adresáta natolik důležitá, že má právo ji skutečně obdržet, a která je podružná a klidně může být doručena fiktivně. Pravidla pro toto rozlišování daná trestním řádem jsou evidentně vadná, avšak to nespravíme tím, že je budeme takto kasuisticky opravovat, ale že prostě necháme v plenu prohlásit fikci náhradního doručení za protiústavní, neboť takovou zkrátka a dobře je.

13 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 6427

Co jsme o případu Davida Ratha napsali v červnu 2012, stalo se skutkem. Usnesení Vrchního soudu v Praze má 44 stran a stejně jako my se obšírně obírá doktrinou ovoce (plodů) z otráveného stromu, dovodivši (§ 132), že bude třeba při novém rozhodnutí soudu pečlivě zvažovat, ke kterému z důkazů je možno v rámci meritorního rozhodování přihlédnout a který je třeba odmítnout právě ze shora naznačených důvodů. Jinými slovy bude třeba zabývat se tím, zda konkrétní důkaz, resp. informaci z něj by bylo možno obstarat i bez skutečností zjištěných z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a ze sledování osob a věcí, tj. procesně souladným způsobem.

Soud na druhé straně nepřisvědčil další důležité námitce obžalovaných, že došlo k účelové volbě místně nepříslušného Okresního soudu v Ústí nad Labem, a to s odkazem na domněnku, že závěry Ústavního soudu ohledně ústavně konformního výkladu příslušnosti soudu v přípravném řízení je možné aplikovat toliko pro futuro. S tím máme určitý problém, protože právní stát musíme mít teď hned, ne někdy v budoucnosti. Jsme schopni akceptovat, že pokud by šlo o málo podstatnou, technickou otázku, mohla by judikatorní činnost Ústavního soudu být chápána jako pouhé vodítko, dotvářející nejasné znění právního předpisu, avšak od toho Ústavní soud není; jeho intervence přichází až ve chvíli, kdy došlo k porušení základního práva a toto porušení dosáhlo ústavní dimense, a pokud si trestní orgány mohly účelově vybírat z desítek soudů na území, kde působí vrchní státní zastupitelství, jde o vadu řízení, mírně řečeno, nekosmetickou, kterou nelze přejít mávnutím ruky.

Existuje tu totiž i korelace mezi snadností, s níž státní zástupce získal všechny požadované příkazy, nyní vrchním soudem fakticky anulované, a volností vybrat si soud, jemuž svůj návrh předloží. Státní zástupce si zcela logicky vybral soud, kde nedělají potíže a kde je povolení odposlechu řešeno jako pouhá administrativní operace, v horším případě jako copy&paste, a nyní co zasel, sklidil.

Závěrem, pokud se mne někdo zeptá, zda jsem nebo nejsem ztotožněn s tím, že (pravděpodobný) korupčník Rath může uniknout usvědčení a potrestání, odpovídám kladně: ano, pokud to přispěje k tomu, že se z trestního stíhání politiků v této zemi přestane dělat politická, v horším případě dokonce předvolební, agenda prvořadé důsažnosti a státní zástupkyně, která se druhdy učinila mediální hvězdou – a trestněprávním kitschem –, zaznamená fiasko, případně ztratí funkci, budu spokojen, protože dodržování pravidel trestního řízení, vtělených do trestního řádu, je v demokratickém právním státě tak eminentně důležitou věcí, že jeden nevinný Rath za jeho prosazení stojí.
68 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: David Rath
Počet zobrazení: 13232

To je jediné vysvětlení pro usnesení, jímž policejní orgán kpt. Bc. Milan Ulrich, DiS., zajistil Adamu B. Bartošovi autorská práva k jeho knihám. Měl jsem původně v úmyslu udělit mu za tento nesmysl Osla měsíce, ale pak jsem si řekl, že každý musí podporovat svého šerifa a namísto zesměšnění mu poskytneme určitou míru vzdělání.

Autorská práva skutečně nejsou jinou majetkovou hodnotou, kterou by bylo možno obviněnému zajistit, a to dokonce ani v případě, že by jich skutečně při trestné činnosti použil, jak orgán tvrdí. Takovou hodnotou může být např. obchodní podíl v eseročku, který by jinak nebylo možné postihnout, anebo právo na výnosy ze životní pojistky, která by gangstera doživotně luxusně zabezpečila.

Představa, že když se státní moci nelíbí, co kdokoli z poddaných napíše nebo řekne, zajistí mu autorská práva a obviněný už bude muset doživotně – nebo minimálně do konce trestního řízení, což nebývá velký rozdíl – mlčet, případně psát a říkat něco jiného, je právně zcela naivní, a zrodit se mohla skutečně jen v mysli, již formovali a tříbili na policejním rychlokursu práva.

K čemuž patří douška, že úprava zajištění výnosů trestné činnosti není provedena legislativně šťastným způsobem, a každá novela situaci spíš zhoršuje: příkladmo možnost státních orgánů nevyčkávat, až bude zjištěno, že obviněn byl skutečný viník, a zpeněžit věc, která by měla být spravována, jestliže s výkonem správy budou spojeny nepřiměřené náklady [§ 12 odst. 2 písm. c) zákona č. 279/2003 Sb. – míněn např. Krejčířův žralok], ale také, pokud např. rychle ztrácí na hodnotě, což zákonodárce exemplifikuje jako motorová vozidla a elektrozařízení, nás posouvá daleko mimo rámec právního státu.

Je totiž povinností soudů soudit rychle, a pokud se tak neděje, nelze tento podstatný rys materiálního právního státu suplovat presumpcí, že obviněný je vlastně už skoro odsouzený a s jeho majetkem lze proto zacházet, jako by jeho ani nebyl.
35 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Adam B. Bartoš
Počet zobrazení: 6061

Když jsem před několika týdny přešel na novou versi Fedory (=distribuce Linuxu), přestal mi – dočasně, jak doufám, leč poměrně persistentně – fungovat spamový filtr na emaily. Dozvěděl jsem se tak, proti své vůli, jsa, žel, držitelem zákaznické karty České pošty, s. p., a tedy předmětem proudu jejích spamovacích nabídek, že si mohu balík, jejž by se kdokoli z odvážných mužů a žen podjal prostřednictvím této mi zaslat, vyzvednout přímo na depu, příjezdu neb příchodu personálu k tomu určeného, na to najatého a za to patrně i více či méně placeného nevyčkávaje.

Ne, nepatřím k zoufalcům, kteří by řečené odvážné muže a ženy podporovali v rozhodnutí služeb České pošty využívat, nemusejí-li, dokonce se domnívám, že kdyby se kdo takový našel, padl by u mne v podezření z mozkové slabosti a byl by následně z mé strany podrobován bedlivému zkoumání, zda příznaky přetrvávají, nicméně nápad mne zaujal po právní stránce, totiž sub specie slevy, na kterou bych měl za těchto okolností nárok.

Možnost, že objednanou službu včas neobdržím, a zčásti ji proto nahradím svépomocí, je obecně spíše neobvyklá: v restauracích nebýváme vyzváni, abychom, nechtějíce dále čekat, navštívili kuchyň a pokrm si sami z připravených polotovarů dokončili, obchody nábytkem nám ani pod vlivem notného prodlení s dodávkou nenabízejí pilu, zakázková zhotovna oděvů nám rovněž, jsouc vytížena objednávkami zákazníků, kteří se umístili v pořadí před námi, neposkytuje možnost oblek na šicím stroji finalisovat, a stejně tak jsem se nesetkal s případem, že by advokátní kancelář, v časové tísni, nabídla klientovi možnost žalobu si sepsat s tím, že ji po uhrazení příslušné odměny za něj podá.

Všichni si totiž uvědomují, že přenést část služby na objednatele je vadou plnění, za něž by musela poskytnout slevu, nejde o bonus, který se onen státní podnik neostýchá dokonce chlubit. Jen Česká pošta ne – ta je, obávám se, nejen v tomto nevratně a neřešitelně jiná.

28 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 8064