Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Dobře jsme učinili, zdrželi-li jsme se ohledně šikanosního kárného odsouzení soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Heleny Králové podrobnějšího komentáře, vyčkávajíce písemného odůvodnění rozhodnutí. Jeho obsah je arci podstatně horší, než jaké kdy mohly být naše nejhorší představy; jeví se dokonce, že senát Karla Šimky koncipoval rozhodnutí tímto způsobem právě z důvodu, aby Ústavnímu soudu umožnil co nejsnadněji je zrušit. Je-li tomu skutečně tak, pak ovšem mělo být rozhodnutí vypraveno přibližně o týden dříve, neboť se nejedná o nic jiného než o nezamýšlenou inscenaci dávného příběhu o Pilátovi, před nějž přivedou Ježíše, a onen, uzřev, že má před sebou nevinného, počínal si – dnes bychom řekli účelově – tak, aby Kristova krev neulpěla na římských, nýbrž na židovských rukou.

Z pěti řízení, ve kterých měla Králová podle obvinění Agrofertu pochybit, ji kárný senát obvinění ve čtyřech případech zprostil (protože máme legal.pecina.cz, můžeme, máme-li to za potřebné, obejít anonymisaci rozhodnutí), avšak uznal ji vinnou, že v nejexponovanější případě Nagyová, Páleník a spol. hodnotila některé důkazy způsobem jsoucím v extrémním rozporu s rozumným myšlením.

Jízlivý pozorovatel české justice nemůže nepoznamenat cosi ve smyslu, že právě takové hodnocení důkazů je u českých soudů pravidlem a nikoli výjimkou, neřku-li kárně postižitelným excesem, snesa k věci tisíc a jeden příklad. Netřeba dodávat, že trestat soudce za to, jak hodnotí důkazy, je nejen brutálním útokem na nezávislost soudní moci, ale v kontextu toho, kdo má na odsouzení Králové zájem, jde o událost nikoli nepodobnou tomu, co se dělo v soudnictví po definitivním ovládnutí země komunisty po r. 1948.

Komu spadl kámen ze srdce, je bezesporu trestně stíhaný premier Andrej Babiš, jehož Agrofert dokázal, že v tuto chvíli je už mocnější než justice a dokáže účelovou kárnou žalobou přimět k poslušnosti kteréhokoli ze soudců. Kdo má pod kontrolou kárný senát, má pod kontrolou všechny ostatní soudce. A jen blázen by si mohl myslet, že se kdokoli z nich za těchto okolností odváží vynést v kause Čapí hnízdo spravedlivý rozsudek. Signál dovnitř justice byl vyslán a bude vyslyšen.

14 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 3379

Zřejmě nikde jinde se neprojevuje nízká úroveň právního státu v této zemi, hraničící s jeho úplným vymizením, v takové nahotě jako v civilním soudním řízení, kde proti sobě stojí občan a stát. Na rozdíl od správního soudnictví, ve kterém – vyjma případů, kdy jde o skutečně velké peníze – soudy státní orgány příliš nezvýhodňují, bývá vítěz soudního sporu mezi čičmundou-žalobcem a Českou republikou předem jasný: stát má své soudce dobře vychované a vzorně poslušné, a umí toho využít.

Typickou situací jsou žaloby o náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. Do tohoto soukolí se můžete dostat velmi snadno, stačí, když se rozhodnete využít svého práva o požadovat náhradu za průtahy v řízení. Nejenže ministerstvo šestiměsíční lhůtu pro předběžné projednání nároku překračuje i pětinásobně, v naději, že poškozený podá žalobu pozdě a ono pak s velkou lítostí vznese, pokud jde o náhradu imateriální újmy, námitku promlčení, ale stanoviska, která jsou tímto úřadem k nárokům vydávána, genrově variují mezi féerií, fraškou a commedií dell'arte.

Máme tu smůlu, že v trestních věcech, jimiž se zabýváme, dosahujeme až na výjimky zproštění obviněných, a poté následuje nemilá povinnost setkat se s ministerstvem spravedlnosti v odškodňovacím řízení. Co dokázalo ministerstvo ve formě stanovisek vytvořit, by stálo za knižní vydání.

Jistě, byly doby, a ani ne zvlášť vzdálené, kdy se v takových případech neodškodňovalo vůbec: drban ať je rád, že vyklouzl. Dnes již se odškodnění většinou přiznává, ale žádná výhra to nebývá. Ukážeme si pár příkladů.

Především se pravidelně dozvídáme, že obhajoba byla vedena neúčelně: jako nedůvodné je posuzováno příkladmo nahlédnutí do spisu po skončení vyšetřování – přestože jde o povinnost, jejíž zanedbání by obhájce mohlo stát talár a která je výslovně uvedena jako hlavní úkon právní služby v advokátním tarifu – a šlágrem je nepřiznávat náhradu za porady s klientem. Radit se smíte jen výjimečně a rozhodně např. ne před a po hlavním líčení, to už je nadměrná obhajoba, kterou si obžalovaný musí hradit jako advokátní nadstandard sám.

Další favoritem je posuzování délky řízení. Nepřiměřeně dlouhá nejsou dle mínění ministerských úředníků ani řízení sedmi až osmiletá: obvykle si za průtahy může sám žalobce anebo je prostě věc tak složitá, že rychleji rozhodnout nešlo. Že mezi jednotlivými úkony se na spis u soudu kdesi v almaře prášilo klidně i rok, a to třebas i třikrát za sebou, nemůže na onom ušlechtilém náhledu nic změnit.

Kde bývá odpor ministerstva pravidelně vůbec nejsilnější, je náhrada nemajetkové újmy. Maximem je omluva, a jde-li o případ tak frapantní, že by si příslušný úředník se zbytky sebeúcty musel doma zakrýt všechna zrcadla, sáhne ministerstvo k nejsilnějšímu možnému satisfakčnímu prostředku: omluví se poškozenému velice; posledně citovaný dokument stojí arci za úvahu i z jiných důvodů, třeba proto, že podle ministerstva spravedlnosti má obhajoba právo placeně nahlédnout do trestního spisu jen jednou, další nahlížení, byť se řízení vleklo šest let, případně jde o spis zcela jiný, je opět nehrazený nadstandard.

Poškozený se po neúspěchu při předběžném projednání se státem soudí, nově už s povinností platit soudní poplatky jako za každé jiné řízení, soudí se rok, dva, tři, a pokud nezemřel, soudí se s ním dodnes, naplněn radostí, jak obecné soudy dbají svých povinností a nakolik realisují to, co před čtyřmi lety tak vzletně vyjádřila ústavní soudkyně Ivana Janů:

Ústavnímu soudu v této souvislosti konvenuje závěr, dle něhož nelze srovnávat nemajetkovou újmu, spočívající např. v pocitech úzkosti, nejistoty, ve ztížení společenského postavení či v poškození dobrého jména, způsobenou vedením trestního řízení proti člověku dosud netrestanému a zastávajícímu významnou společenskou veřejnou funkci, s řízením vedeným proti osobě již v minulosti vícekrát trestané, která se navíc například i v době předmětného trestního stíhání nacházela ve výkonu trestu. / Věc lze zjednodušeně vyjádřit jako obecně povědomý lidský příběh střetu s mocí: stát po dlouhá léta bezdůvodně trápil slušného a bezúhonného člověka. Vzal mu dobrou pověst, klidný spánek a práci, kterou měl rád. Když se postižený domáhal zadostiučinění, stát se zachoval v podstatě jako opatrný úředník a jakoby na lékárnických vahách odvažoval míru své odpovědnosti, neboť se obával, že věci jako precedentu by mohli využít s odvoláním na presumpci neviny i skuteční zločinci, kterým se jejich činy nepodařilo prokázat.

A to je, milé děti, z dnešní pohádky o Smolíčkovi-občanovi a jezinkách-úřednících a našich demokratických soudcích vše. Když budete hodné, budu vám zase něco strašidelného z praxe vypravovat.

20 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4709

Ať se nám to jakkoli málo líbí, poté, co znalecká obec v této zemi přišla o velkou osobnost s vpravdě bobligovskými gesty a nesmlouvavou dikcí hodnou Ignatia z Loyoly – čímž přirozeně míněn alfa-znalec Ivo Svoboda – tento obor ztratil veškerou dynamiku, ba dá se říct, že skomírá, přičemž nyní, kdy se Štěpán Výborný, bezskrupulosní Svobodův žák a jeho presumptivní nástupce na prestolu, vydal jinou cestou a znaleckou karieru pověsil na hřebík, není už ani naděje, že by nastoupilo dravé mládí. O to pozorněji bychom měli sledovat vývoj na Slovensku, neboť ex Oriente lux může zanedlouho platit i zde a nemusí být daleko doba, kdy talentovaní slovenští znalci budou do České republiky dováženi a přepláceni, jen aby místním OČTŘ pomohli v boji s hydrou závadově myslících.

Máme dnes čest představit jednu z nejzářivějších hvězd slovenského znalectví, Janu Plichtovou, znalkyni, jak se sama podepisuje, ad Hoc (byli dva, Hic a Hoc), kterážto na požádání sepíše posudek přesně tak, aby podle něj bylo možné odsoudit autora kteréhokoli textu, na položené otázky se přitom neohlížejíc a plodíc věty jako: Fakt, že sa autor zaoberá židovskou otázkou a nezmieňuje sa o tom, že väčšina židovského obyvateľstva holokaust neprežila, dokazuje, že holokaust popiera.

Čímž byl, přátelé, konstituován zcela nový trestný čin, jehož se autor dopustí tím, že ve svém článku se o něčem nezmíní. Tak pozor, tahle moda jistě brzy pronikne i k nám, proto se zmiňujte superflue a nejraději i tam, kde hovoříte o něčem zcela jiném, protože, pamatujte, nezmínit se znamená popřít!

34 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 5267

Ne, něco podstatně většího než ostuda, jakých má tento výtečný sbor tolik, že kdyby se za každou uděloval pohár, museli by na policejním ředitelství vyhradit pro sbírku služebních úspěchů ne místnost, nýbrž halu o rozměrech výstavního pavilonu. Ačkoli nám povinnosti nedovolily zúčastnit se včerejšího veřejného zasedání, na němž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu verdiktu nad obžalovanými vlakovými teroristy, rozpracovanými Šlachtovým ÚOOZ v rámci tzv. Operace Fénix, rozhodnutí v žádném případě nepodceňujeme ani co do přelomovosti, ani co do shora zmíněné ostudnosti.

Není časté, aby český soud kritisoval práci policie do té míry, jako se stalo v tomto případě, a aby otevřeně připustil, že policisté na trestné činnosti participovali natolik intensivně, že lze hovořit o jejím vyprovokování. Chceme-li čerstvý příklad, můžeme si přečíst nález Ústavního soudu, kterým byla zamítnuta ústavní stížnost ve Fénixu nikoli nepodobné kause obchodu se zbraněmi: tam Ústavní soud akceptoval jednání policejního agenta pokryté tvrzením, že stěžovatel by jistě zbrojní embargo porušil, i kdyby nabídku prodat zbraně do zakázané země od agenta neobdržel; ano, jde o tvrzení zhruba stejně věrohodné, jako že kdyby si vraždu u obviněného neobjednal policista v přestrojení, tento by určitě stejně někoho na objednávku zavraždil.

Nejásejme arci předčasně, je tu ještě Nejvyšší soud, jehož trestní kolegium je po personální stránce naplněno tím vůbec nejhorším, co v české justici kdy působilo a působí: Pácal, Šámalová, Púry, stačí náhodně zabodnout prst do seznamu. Nebylo by tak žádným překvapením, kdyby stateční chlapíci Petr s Robertem byli nakonec očištěni a jejich naivní oběti odsouzeny.

6 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Fénix
Počet zobrazení: 4839

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál, nalézá se, hroužíc se do vonného křivoklátského smogu, jak už víme, druhdy výstavné a pyšné královské město Rakovník. Královský úřad byl zrušen, město Rakovník bohužel nikoli, a tak nezbylo než ono navštívit a zabývat se kausou znevážení úřední osoby, spáchaného na dvou poškozených zároveň.

Půjde o velký a složitý případ, který si vyžádá rozsáhlé dokazování, ba řekli bychom, že od onoho pohnutého večera, kdy v Brně nedaleko přehrady řečené Prýgl zaštěkal ratlík Coco na státního zástupce Petráska, neřešili jsme věc náročnější a spletitější.

Žel, nevyznamenali se ani mí čtenáři, mezi nimiž se našla černá ovce, a tato týž den, kdy jsme o znevážení prvně referovali, zaslala úřadu e-mailové sdělení. Podezření samozřejmě padlo na obviněného – vždyť kdo jiný by mohl spisovou značku případu znát! – a znevážená úřední osoba se následně z projednávání věci vyloučila [1], [2].

A já abych teď prokazoval, nejen že to nemusel být nutně obviněný, kdo zlovolně telefonicky oznámil podezření na podroušenost orgánů policejních, ale že i onen e-mail mohl úřadu poslat někdo jiný. Zda se pod tíhou důkazů naše obhajoba zhroutí čili nic, budou moji milí čtenáři (mezi něž, aby bylo jasno, autora onoho e-mailu obsahujícího skutkově nepodložené insinuace nadále počítat nemohu!) průběžně informováni.

5 komentářů
Kategorie: Naše případy
Počet zobrazení: 4691