Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Tolik by si měl odsedět náš chomutovský nerek Petr Benda za vraždu opilého Roma, který najížděl autem do lidí. Neznáme podrobnosti případu natolik, abychom se mohli dopustit hlubší úvahy, prima facie nám však připadá, že výsledný rozsudek může být výrazně jiný než ten prvoinstanční. Obhajoba sice možná dostatečně neakcentovala atmosferu obav z teroristických útoků a širokou odbornou i hospodskou veřejností diskutovanou možnost zasáhnout proti teroristům svépomocí, s použitím legálně držené střelné zbraně, avšak její základní linie, totiž že kdo najíždí autem do lidí, Rom-Nerom, musí počítat s předvídatelným následkem vlastního zastřelení, by mohla u vyšších soudů dojít sluchu.

115 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 7613

Lidové noviny thematisují jedno z aktuálních bojišť frontových bojů mezi občanem a státem, povinnost lékaře oznamovat, že rodiče nenechali své dítě řádně očkovat. Věcně se jedná o podobnou záležitost, jakou je boj mezi Českým telekomunikačním úřadem a mobilními operátory, jehož výsledkem jsou nejvyšší ceny za tyto služby v Evropě: farmaceutické společnosti dávno vědí, že efektivnější než zaměřit marketingové aktivity na spotřebitele je zacílit na státní úředníky, kteří ve svatém zápalu a v zájmu zdraví populace zařadí mezi povinná očkování cokoli, a pokud možno ve formě, která bude pro státní rozpočet nejdražší a pro kasu výrobců očkovacích látek – jakož i pro osobní úřednická konta – nejpřínosnější. Pro voliče se ve druhém, stínoherním plánu hraje maňáskové divadlo o šílených biomatkách a odpovědných lékařích, kteří tvoří poslední hráz bránící nové pandemii slezinné sněti, dýmějového moru a nemoci šílených krav.

Má tedy lékař povinnost udat rodiče, kteří nechtějí uposlechnout a dát své děti očkovat tak, jak stát stanoví? Domníváme se, že ve většině případů nikoli. Sedes materiæ tkví v otázce, jaký je v tomto případě rozsah rodičovské odpovědnosti, neboť podle § 10 odst. 4 ve spojení s § 6 písm. a) bod 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, mají lékaři povinnost nahlašovat OSPODu děti, jejichž rodiče neplní povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti. Ta je vymezena ustanovením § 858 ObčZ a zahrnuje péči o zdraví dítěte. Až takové rozhodnutí o odmítnutí očkování, jímž by bylo zdraví dítěte v materiálním stupni ohroženo, zakládá shora označenou povinnost lékaře. Odmítnutí očkování zbytečného, jehož cílem a jediným účelem je zvýšení zisku výrobce vakciny, takovým deliktem není, a lékař proto není povinen oznámení úřadu učinit.

Tento závěr, domníváme se, může obstát i ve světle judikatury Ústavní soudu, jinak, pokud jde o povinné očkování, dosti rozpolcené a nejednoznačné. Tento soud se příkladmo v nálezu sp. zn. I. ÚS 1253/14 zabýval výhradou svědomí a pozastavil se i nad tím, že není zajištěn mechanismus, kterým by byly reparovány škody na zdraví dítěte v důsledku očkování. Máme za to, že tyto úvahy by vůbec nebylo možno v rovině judikatorního diskursu Ústavního soudu vést, pokud by důvody pro očkování byly takového druhu, že by jeho zanedbáním mohlo dojít k ohrožení zdraví dítěte. To jsou arci spíše náměty na budoucí vehikula pro rozhodovací činnost soudů; pro tuto chvíli je na odvaze konkrétního lékaře, zda udání na odbojné rodiče učiní čili nic.

49 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4794

Často se zamýšlíme, nejen zde na blogu, nad otázkou, proč je právní prostředí v této zemi tak nesnesitelné, a jaké jsou jeho největší bolesti, tedy ty věci, kterými by každý ministr spravedlnosti, pokud by mu šlo o skutečnou nápravu svého strašidelného resortu, musel začít.

Kdybychom byli na nejmenovaném nekvalitním technickém serveru, asi bychom tento text nazvali Deset kotev, které táhnou české právo ke dnu, a rozdělivše článek do deseti sekcí, tetelili bychom se nad vidinou počtu reklamních bannerů a dalších příjemností, které budou naši čtenáři nuceni si zobrazit, aby se dostali k dalším dvěma až třem odstavcům našeho díla.

My tak neučiníme, a budeme postupovat cestou prostého číslovaného seznamu:

1. Fikce náhradního doručení. Česká republika je zřejmě jedinou zemí na světě, kde se dá účinně doručit na adresu, na níž se adresát nezdržuje a o doručovacím pokusu se nikdy nedozví. Je to přece jeho povinnost, aby bydlel tam, kde si my, soud, myslíme!

2. Opatrovník osobě neznámého pobytu. Trestně stíhaným osobám, které se nepodaří dopadnout, svědčí – arci poněkud pochybné – privilegium, že jsou stíhány a odsouzeny jako uprchlé, ale když jsou konečně polapeny a dopraveny do příslušné věznice, smějí požádat o opakování procesu. V civilním řízení nic podobného neexistuje: jestliže soud žalovaného nenajde, ustanoví mu opatrovníka a dál se o něj nestará, naprosto odhlížeje od skutečnosti, že opatrovník – byť jím dnes už je pravidelně advokát a nikoli zaměstnanec soudu, jak tomu bývalo ještě před deseti lety – nemůže účinně skutkově argumentovat, protože k disposici má jen to, co žalobce uložil do spisu: tedy příkladmo neví, že dluh byl zaplacen, pohledávka zanikla započtením, podpis žalovaného na pojistné smlouvě je padělaný atd. atp. Šanci dosáhnout nápravy žalovaný obvykle nemá, ledaže by se pustil do riskantního a nákladného dobrodružství zvaného žaloba pro zmatečnost, případně návrh na obnovu řízení. Princip je ten samý: je to jeho chyba, že ho soud nenašel.

3. Absence efektivní soudní kontroly exekutorů. Exekutoři nejsou největším zlem, tím je to, že soudy, které by měly jejich svévoli napravovat a držet je na uzdě, tak činí ve lhůtách, v nichž jsou zvyklé rozhodovat, tedy v horizontu z pohledu povinného naprosto nedohledném. Sebral ti exekutor něco, co nesmí? Např. počítač zaměstnavatele s životně důležitými daty? Klid, hochu, podej excindační žalobu a za dva-tři roky ho máš zpátky.

4. Domněnka vlastnictví povinného. Exekutoři smějí vzít téměř všechny movité věci nejen povinnému, ale i každému, kdo s ním bydlí ve stejném bytě, na základě vyvratitelné právní domněnky, že v místě, kde povinný bydlí, je všechno jeho. Běžně se tak stává, že je odebírán majetek rodičům, dětem, sourozencům, a arci také pronajimatelům nebo nájemcům, kteří měli tu smůlu, že měli nebo mají stejné bydliště jako povinný. Exekutor dobře ví, že bere věci jiné osobě, než která dluží, ale jde o jeho zisk a v této zemi jsou, nejen v právu, peníze vždy až na prvním místě.

5. Operativní spisy. Úkolem policie je předat soudu obviněného, ne zjišťovat, zda je to skutečný pachatel, anebo obviněnému dokonce usnadňovat obhajobu. Proto vede vedle trestního spisu ještě další, operativní, ve kterém shromažďuje důkazy svědčící ve prospěch obviněného. Soud se dozví jen to, co dokazuje vinu obviněného: proč soudcům komplikovat rozhodování nějakými pochybnostmi, no ne?

6. Nerovnost znalců. Existují dva druhy znalců: ti dobří, v bílém klobouku, říkají soudu to, co by si přál slyšet, ti druzí, odění kloboukem černým, byli vybráni a zaplaceni stranami a proto jsou naprosto nedůvěryhodní. Jak jednoduché to bývalo v době, kdy znalce směl přibrat pouze soud – ministr Pelikán ostatně zpracoval návrh novely OSŘ, která má tento stav rajské nevědomosti znovu nastolit a jakékoli kompromitující pochybnosti o správnosti znaleckého výkonu odkázat do proklamativní roviny znaleckého posudku jako listinného – rozuměj irelevantního – důkazu.

7. Platební rozkaz/rozsudek pro zmeškání/pro uznání. Pasivita žalovaného se trestá všude na světě, avšak zvláštností této země je, že soud necítí potřebu přezkoumat, zda sumárním rozhodnutí nepůsobí evidentní bezpráví, tedy zda nepřiznal plnění z lichevní smlouvy, neaplikoval evidentně neplatná smluvní ujednání, nepřehlédl, že kalkulace dluhu předložená žalobcem obsahuje početní chyby apod. V trestním právu je variantou na téže thema trestní příkaz. Existuje mnoho lidí, kteří si myslí, že trestní příkaz je to samé jako rozsudek, a nebrání se mu, přestože jsou přesvědčeni o své nevině nebo o nepřiměřenosti uloženého trestu.

8. Zneužívání vazby. I když vazební substituty se užívají stále častěji, zákonodárce opomněl vyloučit odkladný účinek stížnosti státního zástupce proti nahrazení vazby, a tak o tom, zda obviněný půjde do vazby, rozhoduje efektivně státní zástupce a nikoli, jak stanoví ústavní pořádek, soud. Samostatnou kapitolou jsou ovšem podmínky ve vazebních věznicích, kde se Česká republika s pýchou může měřit s africkými zeměmi.

9. Advokacie. Český advokát není nevzdělaný nekňuba, jen praktik, který dobře ví, že produkt, který místní justice vygeneruje, má jen velmi volnou vazbu ke spravedlnosti a racionalita v něm těžce prohrává na body s libovůlí. Proč se snažit, když výsledek stejně neovlivníte? Tím vůbec nejdůležitějším právním předpisem – a jediným, jehož ustanovení čeští advokáti prožívají s vášní – tak pravidelně bývá advokátní tarif.

10. Korupce. Nic si nenalhávejme, existuje a je v justici přítomnější, než se jeví z prohlášení jejích koryfejů. Uplácí se v I. i II. stupni, uplácí se u Nejvyššího soudu, a dictum, že dobrý advokát zná právo, lepší advokát soudce, platí universálně: nejcennější KPI advokáta je být schopen doručit do správných rukou úplatek.

25 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5326

Není chyba jako chyba. Některé jsou, řekli bychom, nakažlivé a rády se šíří z dokumentu na dokument. Dojde-li k takové chybě v přestupkovém řízení a nadto v místě, kde je to správnímu úřadu nejméně příjemné, tedy v datu projednávaného skutku, začnou se dít nepříjemné věci.

89 komentářů
Kategorie: Naše případy
Počet zobrazení: 7760

Je to svým způsobem monumentální dílo: pětasedmdesátistránkový rozsudek za vydavatelskou činnost Adama B. Bartoše má epickou šíři i lyrické pasáže, a také dramatický oblouk, jenž, klena se kol centrálního motivu bojující demokracie a jejích úkolů v boji s ideodiversí, graduje k závěrečnému doporučení soudkyně Pavly Hájkové, aby byla Národní demokracie, politická strana, v níž delikvent své závadové názory uplatňuje, navržena k rozpuštění. Osobní statečnost, k níž ji obžalovaný vyzval, sice soudkyně neprokázala, zato pozoruhodnou dávku loyality a jemný cit pro to, ke komu je vhodné se lísat, aby jí to karierně prospělo. Po Lence Bradáčové, troufáme si predikovat, v řečené vzchází další velká osobnost české justice.
11 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Adam B. Bartoš
Počet zobrazení: 3880