Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Odsoudit někoho za to, že řekne na veřejnosti Odpor!, to by našim OČTŘ celkem šlo, horší to je, když mají vypátrat a usvědčit skutečné pachatele násilného trestného činu (v daném případě násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 2 TrZ/1961).

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1913

Nejvyšší správní soud vyhověl mému návrhu a rozhodl, že Městský soud v Praze musí nejpozději do poloviny února nařídit jednání k projednání naši žaloby proti předloňskému odmítnutí registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Předsedkyní senátu městského soudu je Hana Veberová, předlistopadová členka KSČ, u které není pochyb, že, řečeno slovy místopředsedy Obvodního soudu pro Prahu 10, authentický prožitek z předlistopadové doby sehrál úlohu významné zpětné vazby a pomohl jí dosáhnout hlubšího pochopení hodnotové proměny společnosti a smyslu práva a spravedlnosti; očekáváme proto rozhodnutí v náš prospěch.

Aktualisováno.
Jak jsme zjistili, podle nového rozvrhu práce by o naší žalobě měl rozhodovat senát, v němž by byl ne jeden, ale dva bývalí členové KSČ, a to je i na nás trochu moc; proto jsme podali námitku podjatosti.

12 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Sudetští Němci
Počet zobrazení: 2640

Městský soud v Brně mi dnes zaslal anonymisovaný rozsudek nad předáky Dělnické strany, jímž jim za výroky pronesené na prvomájové demonstraci v r. 2009 uložil peněžité tresty a podmínky. Rozsudek zatím není pravomocný.

Legenda:
  T. V. = Tomáš Vandas
  M. G. = Michal Glas
  J. Š. = Jiří Štěpánek
  M. D. = Michaela Dupová
  M. Z. = Martin Zbela
  P. K. = Petr Kotáb

Pobavil zejména znalec Michal Mazel, který k – naprosto legitimnímu – výroku Michaely Dupové pravil (str. 11 rozsudku), že neonacisté mezi sebou často mluví v různých náznacích a používají různou terminologii, které rozumí a je jim z toho patrné[,] co chtějí říci.

Takže už nesmíme ani naznačovat…

A další argumentační perla z odůvodnění: Nelze se ani ztotožnit s odkazem obžalovaných na Chartu 77, kdy bylo poukazováno na svobodu slova, neboť Charta 77 bojovala v totalitním režimu za svobodu a demokracii, zatímco obžalovaní v demokratické společnosti nabízejí zcela nedemokratická řešení společenských problémů, které navíc paušalizují.

Jak praví klasik, velebnosti, jdu blejt!
4 komentáře
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Dělnická strana
Počet zobrazení: 3634

V románu Gabriela Chevalliera Zvonokosy se vyskytuje postava zapšklé staré panny Eulalie Čubíkové (v originálu Justine Putet, což je narážka na putain, tedy coura), která svým pokryteckým pámbíčkářstvím, s nímž se postaví do čela hnutí proti zřízení obecního pissoiru, baví celé město a nakonec ze svého fanatismu zešílí.

Na slečnu Eulalii jsem si vzpomněl, když jsem se pročítal stránkami blogu Věry Tydlitátové, vyučující religionistiky na filosofické fakultě plzeňské university. Co je tam provozováno, je děsivé: ve svaté válce boje proti všemu zdánlivě nebo skutečně antisemitskému jsou zásadně připouštěny pouze souhlasné názory, kdokoli je odlišného mínění, je – bez práva na vyjádření nebo na obranu – zesměšňován a vysmíván, např. tak, že se zábavně pozmění jeho jméno (Stwůra).

Celek dává paradoxně vzpomenout období 2. republiky; tehdy, pravda, byli cílem podobného splaškového žurnalismu Židé, dnes jsou to Židé, kdo proti svobodám druhých útočí.

Mrzí mne to, protože sám jsem nikdy k antisemitismu netíhl a moje názory jsou, jak je o mně známo, otevřeně proisraelské. Těžko snáším výklady svých levicových známých o tom, jak zločinnou politiku praktikuje Israel vůči Palestincům, a snažím se jim vždy vysvětlit, že některé věci se prostě, z podstaty věci, jeví jinak z Tel Avivu a jinak z pražské kavárny, a je proto velmi snadné stát se obětí palestinské propagandy. Co V. Tydlitátová dělá, tedy zahanbuje i mne, protože mi může být právem vytýkáno: Ty se Židů v Israeli zastáváš, a podívej se, jak se chovají k druhým zde! To je ale jen odbočka, která nemá pro věc samotnou význam.

Jak V. Tydlitátová pojímá svůj svatý boj, plasticky vyplyne např. z toho, co sama napsala v komentáři ke svému postu týkajícímu se stíhání samolepkových zločinců Vondráka a Dupové: Jistě víte, že o vylepování nálepek nešlo, šlo o propagaci nacismu, o nálepkách se mluví, aby se zakryla právě ta podstata – přisluhování tomu zlu.

A v tom je jádro pudla: jestliže opustíme basi racionality a místo o tom, co druhý skutečně udělal (tj. v daném případě, někam nalepil nálepku s odkazem na stránky www.odpor.org), obviníme ho z abstraktního zločinu přisluhování zlu, vzdáváme se dobrovolně všeho, co lidstvu přinesla moderní doba, a staneme na mentální úrovni lidí, kteří věřili, že čarodějnice zaprodaly svou duši Ďáblu a je proto správné a bohulibé je upálit. S nositeli nesouhlasných názorů (tj. s přisluhovači zlu) se nediskutuje, ti se upalují.

Je alarmující, jestliže tato osoba, jež je, minimálně pro mě, hanbou svého ethnika, vyučuje na universitě, protože university by měly být místem, kde pověra a intolerance nemá místo, kde se o věcech diskutuje a kde vládne přísné, chladné ratio.

63 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 10830

Zdeněk Kühn na Jiném právu upozornil na rozhovor Tomáše Němečka s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským, k němuž poté připojil několik vlastních poznámek týkajících se nálezu ve věci komunistické minulosti soudců.

Kontroverse se točí kolem dvou themat, a to 1. zda jsou informace o minulosti soudců vůbec dostupné; a 2. k čemu jsou tyto informace vlastně dobré.

Do jisté míry souhlasím s kritikou technického provedení nálezu, který je zbytečně dlouhý, na některých místech redundantní a určitě by před publikací snesl ještě jeden průchod spojený s lepším pospojováním jednotlivých částí. Není ale pravda, že, jak tvrdí Z. Kühn, nález neobsahuje žádné právní argumenty. Popsal jsem na toto thema již docela dost stránek podání a z vlastní zkušenosti tedy vím, že čistě právní argumentace se tu nalézt nedá, protože otázka zveřejňování informací o členství soudců v KSČ má rozsáhlé a významné přesahy a konotace politické, historické, ethické, atd., přičemž práva an sich nakonec zůstane jen málo. I moje ústavní stížnost, z níž nález vzešel, je, pokud bychom ji hodnotili přísně, z hlediska právní argumentace značně deficitní.

Ústavněprávní konflikt mezi právem na ochranu soukromí a právem na informace nicméně Ústavní soud vyřešil způsobem, jemuž nelze nic vytknout, a stejně tak vyřešil i otázku eventuální nedostupnosti požadovaných informací, když v § 173 nálezu postuloval, že nemají-li soudy tyto informace k disposici, je na nich, aby si je opatřily.

Chápu, že mnoha lidem zní nelibě, jestliže Ústavní soud hovoří o – zkráceně řečeno – s demokracií neslučitelném hodnotovém systému komunistů, a není pro mne překvapením, že Pavel Rychetský, který sám vstoupil do KSČ v r. 1966, se na závěrech nálezu neshodne s Vojenem Güttlerem, který byl v té době občanem druhé kategorie a měl už za sebou zkušenost dělníka v jáchymovských dolech, a s Rychetským se sešel až v disentu za husákovské normalisace. A nejsem si vůbec jist, jak by posouzení této otázky dopadlo v plenu.

Argument, že soudy potřebné informace nemají, neobstojí ve světle toho, že již více než polovina soudů mi je poskytla, přičemž zjištěny byly nejčastěji na základě přímého dotazu předsedy adresovaného jednotlivým soudcům, když v některých případech tento seznam předsedové ještě doplnili podle toho, co nalezli v personálních spisech soudců. Proč Městský soud v Praze nebo několik desítek okresních soudů informace poskytnout mohly, zatímco Vrchní soud v Praze – a co hůř – Nejvyšší soud sveřepě setrvávají na stanovisku, že se nálezem Ústavního soudu řídit nebudou, ponechávám k přemýšlení laskavému čtenáři.

Pokud jde o argument (původně vznesený Michalem Bobkem), že informace o minulosti soudců stejně k ničemu nebudou, nemohu zcela přisvědčit. Konkrétních odhalení, jako že Hučínovu správní žalobu na BIS projednávali (a zamítli), jistě jen naprostou náhodou, tři exkomunisté, bude asi jen málo, ale seznam komunistických soudců přinesl (a přinese, až informace poskytnou i zbývající soudy) řadu zjištění systémového charakteru, o kterých jsme dosud mohli jen hypothetisovat a která jsou vysoce relevantní z hlediska obecné charakterisace českého soudního systému.

Mám na mysli např. to, že v justici působí sice jen cca 20–25 % soudců-exkomunistů, avšak ve funkcích předsedů soudů je těchto osob podstatně víc než polovina, a na rudé knížce postavila kdysi svou kariéru rovněž většina z těch soudců, kteří pracují u vrchních a u Nejvyššího soudu. A to je problém, protože takový stav nemohl vzniknout zcela náhodně; to lze ostatně prokázat i methodami mathematické statistiky.

Co statisticky prokázat nelze, je vzájemná provázanost těchto osob: systém, který byl pertinentně nazván justiční mafií a který se čas od času projeví takovými excesy, jako bylo usnesení Vrchního soudu v Praze o odnětí případu Vojtěchu Ceplovi.

A to je důvod, proč má smysl se o minulost soudců i dnes zajímat.

6 komentářů
Nadřazená kategorie: Informační právo
Kategorie: Komunističtí soudci
Počet zobrazení: 3699