Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Zdeněk Kühn na Jiném právu upozornil na rozhovor Tomáše Němečka s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským, k němuž poté připojil několik vlastních poznámek týkajících se nálezu ve věci komunistické minulosti soudců.

Kontroverse se točí kolem dvou themat, a to 1. zda jsou informace o minulosti soudců vůbec dostupné; a 2. k čemu jsou tyto informace vlastně dobré.

Do jisté míry souhlasím s kritikou technického provedení nálezu, který je zbytečně dlouhý, na některých místech redundantní a určitě by před publikací snesl ještě jeden průchod spojený s lepším pospojováním jednotlivých částí. Není ale pravda, že, jak tvrdí Z. Kühn, nález neobsahuje žádné právní argumenty. Popsal jsem na toto thema již docela dost stránek podání a z vlastní zkušenosti tedy vím, že čistě právní argumentace se tu nalézt nedá, protože otázka zveřejňování informací o členství soudců v KSČ má rozsáhlé a významné přesahy a konotace politické, historické, ethické, atd., přičemž práva an sich nakonec zůstane jen málo. I moje ústavní stížnost, z níž nález vzešel, je, pokud bychom ji hodnotili přísně, z hlediska právní argumentace značně deficitní.

Ústavněprávní konflikt mezi právem na ochranu soukromí a právem na informace nicméně Ústavní soud vyřešil způsobem, jemuž nelze nic vytknout, a stejně tak vyřešil i otázku eventuální nedostupnosti požadovaných informací, když v § 173 nálezu postuloval, že nemají-li soudy tyto informace k disposici, je na nich, aby si je opatřily.

Chápu, že mnoha lidem zní nelibě, jestliže Ústavní soud hovoří o – zkráceně řečeno – s demokracií neslučitelném hodnotovém systému komunistů, a není pro mne překvapením, že Pavel Rychetský, který sám vstoupil do KSČ v r. 1966, se na závěrech nálezu neshodne s Vojenem Güttlerem, který byl v té době občanem druhé kategorie a měl už za sebou zkušenost dělníka v jáchymovských dolech, a s Rychetským se sešel až v disentu za husákovské normalisace. A nejsem si vůbec jist, jak by posouzení této otázky dopadlo v plenu.

Argument, že soudy potřebné informace nemají, neobstojí ve světle toho, že již více než polovina soudů mi je poskytla, přičemž zjištěny byly nejčastěji na základě přímého dotazu předsedy adresovaného jednotlivým soudcům, když v některých případech tento seznam předsedové ještě doplnili podle toho, co nalezli v personálních spisech soudců. Proč Městský soud v Praze nebo několik desítek okresních soudů informace poskytnout mohly, zatímco Vrchní soud v Praze – a co hůř – Nejvyšší soud sveřepě setrvávají na stanovisku, že se nálezem Ústavního soudu řídit nebudou, ponechávám k přemýšlení laskavému čtenáři.

Pokud jde o argument (původně vznesený Michalem Bobkem), že informace o minulosti soudců stejně k ničemu nebudou, nemohu zcela přisvědčit. Konkrétních odhalení, jako že Hučínovu správní žalobu na BIS projednávali (a zamítli), jistě jen naprostou náhodou, tři exkomunisté, bude asi jen málo, ale seznam komunistických soudců přinesl (a přinese, až informace poskytnou i zbývající soudy) řadu zjištění systémového charakteru, o kterých jsme dosud mohli jen hypothetisovat a která jsou vysoce relevantní z hlediska obecné charakterisace českého soudního systému.

Mám na mysli např. to, že v justici působí sice jen cca 20–25 % soudců-exkomunistů, avšak ve funkcích předsedů soudů je těchto osob podstatně víc než polovina, a na rudé knížce postavila kdysi svou kariéru rovněž většina z těch soudců, kteří pracují u vrchních a u Nejvyššího soudu. A to je problém, protože takový stav nemohl vzniknout zcela náhodně; to lze ostatně prokázat i methodami mathematické statistiky.

Co statisticky prokázat nelze, je vzájemná provázanost těchto osob: systém, který byl pertinentně nazván justiční mafií a který se čas od času projeví takovými excesy, jako bylo usnesení Vrchního soudu v Praze o odnětí případu Vojtěchu Ceplovi.

A to je důvod, proč má smysl se o minulost soudců i dnes zajímat.

6 komentářů
Nadřazená kategorie: Informační právo
Kategorie: Komunističtí soudci
Počet zobrazení: 4106

Tento je zvlášť nebezpečný: na čepici měl placku s logem rozpuštěné Dělnické strany a další, jak se vyslovila policejní mluvčí, společensky škodlivou symboliku a kryptogramy, např. číslovku 88.

Odpor-né!

10 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 2672

Usnesení soudkyně Věry Bártové, jímž se vyloučila z projednávání případu Dupová-Vondrák, představuje významný mezník současné vládní protiextremistické kampaně: justice dala poprvé najevo, že není ochotna jen slepě podepisovat, co jí policie předloží, a mohlo by se stát, že vláda se nakonec se zlou potáže. Ale nepředbíhejme, k takovému cíli je ještě daleko.

Ze současných tří velkých případů dospěl nejdál ten, v němž je šest čelných představitelů Dělnické strany souzeno za politické projevy pronesené v r. 2009 na prvomájové demonstraci. Prvoinstanční soud za ně uložil relativně mírné tresty, a po předpokládaném odvolání obžalovaných bude mít konečné slovo Krajský soud v Brně; intervenci Nejvyššího nebo Ústavního soudu čekat nelze, tyto soudy má vláda dokonale pod palcem a veškerá podání pravicových radikálů se tam odmítají prakticky na podatelně.

Složitější je situace v druhém procesu, kde má stanout před soudem 17 organisátorů tzv. neonacistických koncertů. Významného vítězství dosáhla vláda v září u Ústavního soudu, který rozhodl, že přístup k odposlechům telekomunikačního provozu bude mít nadále pouze obžaloba, obvinění a jejich obhájci se musejí spokojit s tím, co pro ně z odposlechů vybere policie. Na tom ovšem celé obvinění stojí: kdyby měla obhajoba přístup ke kompletním záznamům, bylo by pro ni hračkou prokázat, že obvinění aktivně usilovali, aby na koncertech k žádnému porušování zákona nedocházelo, takže je nesmysl tvrdit, že jejich jednání k takovému cíli směřovalo (trestný čin podle § 260 TrZ/1961 vyžaduje úmysl pachatele zákonem předpokládaný následek způsobit).

Přestože odposlechy byly prozatím před obhajobou zachráněny, případ stále ještě u soudu není a řadu měsíců se vleče: naposledy zadala policie zpracování znaleckého posudku týkajícího se nikoli hudby, kterou jednotlivé kapely na inkriminovaných koncertech hrály, ale kterou dříve vydaly na nosičích, ve zjevném úmyslu zkonstruovat obvinění formou hypothesy: obvinění sice zajistili, aby kapely žádnou nevhodnou hudbu neprodukovaly, ale to je nezbavuje odpovědnosti za to, že závadou hudbu, kterou mají v repertoiru, na koncertu hrát mohly. Čímž je vina trestným činem podpory a propagace jasně prokázána.

Třetím případem je mediálně nejsledovanější – protože pražský – proces Vondrák, Dupová a spol. Po vyloučení soudkyně Bártové by na její místo měla nastoupit Helena Králová, rovněž předlistopadová členka KSČ a soudkyně, mírně řečeno, úsudku nikoli právě bystrého. Pokud i ona se bude chtít vyloučit, vznikne zajímavá situace, protože rozvrh práce Obvodního soudu pro Prahu 1 stanoví její zastupování Věrou Bártovou a vice versa. V případě, že by byly z projednávání věci vyloučeny obě tyto soudkyně, další zástup rozvrhem stanoven není, a obhajoba by patrně musela trvat na tom, že nový soudce bude za přítomnosti stran vylosován, protože jinak by předseda soudu mohl vybrat soudce podle svého uvážení, a to je podle konstantní judikatury Ústavního soudu v rozporu s právem na zákonného soudce.

Jsou ale i další možnosti: např. může soudkyně Králová vrátit obžalobu státní zástupkyni k došetření, anebo ji může vzít zpět samotné státní zastupitelství, jestliže sezná, že s ní u soudu neuspěje, a nebude chtít riskovat veřejnou blamáž ve formě zprošťujícího rozsudku.

Další, a relativně pravděpodobnou, možností je varianta Uzunoglu: mnohaleté průtahy v naději, že případ vyšumí a na vše se – tak nějak po česku – zapomene.

5 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2547

Ke stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10, o kterém jsme už psali, byl na NALUSu zveřejněn první disent, jehož autorem je soudce Jiří Nykodým [permalink doplním, jakmile si vzpomenu, jak ho u stanoviska sestrojit].

Stejně jako my poukazuje na nerovnost mezi dvěma ústavními stěžovateli, z nichž jeden měl to štěstí, že z jeho ústavní stížnosti vzešlo projednání derogačního návrhu, kdežto potenciálně identická ústavní stížnost druhého toto štěstí neměla a bude proto odmítnuta, přestože zásahy do ústavních práv obou stěžovatelů jsou absolutně rovnocenné.

Dovedeno do důsledků by mohla být rovnost nastolena tak, že na základě první ústavní stížnosti by bylo sice vadné ustanovení (ex nunc a pro futuro) zrušeno, ale ústavní stížnost by byla zamítnuta, aby nebyl příslušný šťastlivec neoprávněně zvýhodněn proti ostatním. To by teprve byla holländerovsko-musilovská parodie na ústavní soudnictví, jak se patří!

Pokud by byla vyhlášena soutěž o nejškodlivější judikát roku, soudím, že toto stanovisko by skončilo druhé, jen velmi těsně za rozsudkem NSS o rozpuštění Dělnické strany.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2205

Věra Bártová, předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1, který soudí protistátní samolepkovou skupinu Vondrák-Dupová, se z případu sama vyloučila z důvodu podjatosti. Stalo se tak usnesením, které bylo dnes doručeno. Důvody upřesníme v aktualisaci tohoto postu.

Aktualisováno.

Odůvodnění:

Předsedkyni senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. Věře Bártové byla předmětná trestní věc přidělena podle rozvrhu práce. Od samého počátku řízení před soudem se ze strany některých procesních stran setkala s projevy nesouhlasu, že tuto kauzu projednává a rozhoduje právě ona. Proces a jeho vedení je přirovnáno k procesům vedeným v dobách normalizace, a tedy neobjektivně.

Ačkoli předsedkyně senátu tak jako v ostatních trestních věcech, které rozhoduje, má snahu o objektivní posouzení a rozhodnutí věci, jsou jí i ze strany určité části veřejnosti přisuzovány takové morální a etické vlastnosti, které nejsou slučitelné s výkonem soudcovské funkce. Jedná se o občanské sdružení K 213, které vystoupilo do trestního řízení s návrhem na převzetí nabídky záruky za další chování obžalovaných M. Dupové a P. Vondráka, nacházejících se ve vazbě.

Předsedkyně senátu nepopírá a nikdy neměla potřebu popírat své bývalé členství v KSČ. Nicméně se nedomnívá, že by tato etapa jejího života měla být spojována s jejími morálními, etickými a odbornými hodnotami.

Jakkoli se předsedkyně senátu necítila být podjatá při předchozím rozhodování o námitce podjatosti, a již vůbec ne z důvodů, které mají na mysli procesní strany a občanská veřejnost, tedy z důvodů neobjektivního vedení procesu a nyní i z důvodů bývalého členství v KSČ, musí v této době a konkrétní situaci prohlásit, že se cítí být natolik negativně ovlivněna takovýmito názory a závěry namířenými proti její osobě, že nemůže zodpovědně zaručit maximální míru objektivity rozhodování, která byla a je jedním ze základních principů její činnosti.

Chudinka malá, tolik jí ubližují! V té Straně byla určitě jen proto, aby ji rozložila zevnitř, a na její morální hodnoty to nemělo ani ten nejmenší vliv!

Podání K 213 je zde. Některé nápady Ing. Fialy jsou geniální: kupř. obvinit soud, že nařídil jednání záměrně na 18. 8., což je datum vyjadřující sympathie k nacismu (18 = Adolf Hitler, 88 = Heil Hitler!), to prostě nemá chybu!

Aktualisováno.

Vyloučení V. Bártové bylo evidentně těžkou ranou pro fanatiky intolerance. Dovoluji si zdvořile podotknout, že nikdo nevyzývá osoby německého nebo židovského původu, aby táhly, toliko zpochybňuje jejich schopnost být nestrannými soudci, resp. přísedícími, v dané trestní věci. Taková námitka je zcela legitimní: Věra Tydlitátová by patrně měla výhrady, kdyby ji pro trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 TrZ, jehož se mimochodem na svém blogu rutinně dopouští, soudil jako soudce neonacista.

Napsal jsem k tomu postu komentář, ale zatím se neobjevil; jsem zvědav, zda se tak vůbec stane, anebo zda jsem na blacklistu:

>Nackove pak zvysuji drzost a baziruji na nedostatcich soudniho procesu.

Mám z vás pocit, moji milí, že nejste schopni života v demokracii. Víc vám vyhovuje diktatura, kde si nikdo nemůže proti státní moci moc "vyskakovat", a kde o tom, kdo půjde do vězení, nerozhoduje nezávislý soud, ale politbyro.


Aktualisováno.

Můj komentář se na blogu Věry Tydlitátové neobjevil, zato jsem se tam – z jejího pera – dozvěděl, že lžu, jako když tiskne. Aspoň, že víme, jaká tam vládne představa o demokratické diskusi: my vás budeme urážet a vy můžete leda mlčet.

17 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Samolepkový proces
Počet zobrazení: 7688